Umění Křesťanské,
aneb
Přiíprava k dobre Smrti.

Urozenému a Statečnému Rytíří, Panu Petrovi
Jiřímu Přichovskému z Přichovic, na Krašově, Libíně, a Přívěticých ...
J. M. C. Raddě, Komorníku, a Soudcy Zemskému ...
a
Urozené Panií Lidmille
Přichovské, Rozené z Kokořova, na Voseku a Březyně,...
mně zvláště příznivým.

Umění, Obchodu, Řemesla tak těžkého nelze najíti, kterému by se v několika letech ostrý vtip člověka jak sluší, dostatečně nenaučil: Odtud ta zběhlost v všelikých řemeslech, obchodech, že jako zpaměti všecko to činíme, čemu sme se za mládí těžce naučili: taková subtylnost učených lidí: tak veliká skušenost na vojně, buď po zemí, buď na moří; žeby nám ku podivu bylo, kdyby každodenní toho spatření obyčejné, a jako zvyklé bylo neučinilo. Nicméně y nejvýbornější Řemeslnícy, y neyudatnější Rytíří, y neysubtylnější Doktoří, jedny věcy se vyučiti nemohou: totižto dobré smrti: dokud žívi jsou, dotud take y Učedlnícy: Mistryně jejích krutá Smrt jť: před ní z rukou Řemeslníka všeliký nástroj padá, kterýmž živnost vésti přivykl: Smrt Zbraň z rukou Vojakův vydírá: Péro a Knihu z rukou Doktorův vyráží: jak Sedlak, tak Doktor; jak Otrok, tak Pán před ní se třesou; jakby před ní obstáti mohli, na všecky strany, prostředky, pomocy hleděti a pomysliti nezanedbávají: Ty školy a umění pravé jádro skušený Boží Rytíř, jakožto Řeholník, vysoce učený Doktor, slavný Cýrkve Římské Kardynal Robert Bellarmín, po dlouhém v tom umění prošlém učení a cvičení, v sešlém svém věku, málo před svou smrti pilně a podstatně sepsal, a jako cestu všem lidem, zvlaště pak Křestianům, od Boha předloženou ukázal: kteroužto y v Českém jazyku vydanou, V. M. připsati tim hodnějí se mi vidělo, čím jistší vědomost mám, že co v spisu u jiných, to v skutku při VV. MM. se nacházý: k čemu aby y jiní přivyknouti, a na tu tak jistou, však nebezpečnou cestu se vypraviti naučilí, neráčiliste nákladu v vytlačení této Knížky litovati, vědouce že jináč nelze žádnému tam dojíti, kam nás Víra vede, Naděje zbuzuje, Láska uvozuje.

Pán Bůh rač dáti, aby z čítání jí, každý Křestian s světem se hostiti, a k té cestě úpravné hotoviti se naučil. VV. MM. po prodloužilých letech, veselého z toho Světa vykročení, na Pánu Bohu upřímné vinšují. Dátům v Praze, na den svatých Petra Pavla, Léta Páně 1630.

VV. MM.

volný     
Ian Mladší Bilina ...

Křestianská Příprava k dobré Smrti.

První Kníha.

Druhá Kníha.

O jisté Křestianské přípravě k dobré Smrti.

Předmluva.

V mem obyčejném každoročním vzdálení od jiných zanepráždnění, když od obecných starosti uprázdněn, sám o sebe pečují, na rozmyšlení sem vzal, jakby toho příčina byla, pro kteroužto umělost dobré Smrti, anby všem až příliš známa býti měla, velmi u málo lidí se nacházela, jinéEkle: 1. mi nic na mysl nepřipadlo, jediné to, což Mudřec pověděl: Bláznů nesčislný jť počet. Nebo můželi většího bláznovství a pošetilosti smyšleno a vymyšleno býti, jako umění toho zanedbávati, na kterém neylepší a věčné dobré postaveno jest? na rozmanitá a nesčislná umění se oddati, s nesmírnou prácy a s nemenší snažnosti v těch se cvičiti, nímiž pomíjejícy věcy, buď zachované, buď rozmnožené bývají? Umělost pak dobrého skonání, nad všeliká jiná Umění býti neodepře žádný, bedlivě mysliv na to, že má Bohu ze všeho toho počet dán býti, což jsme po všecky dny života našeho činili, mluvili, myslili, až do jediničkého slovíčka marně propověděného:Matt: 12 když Diábel žalováti, svědomí svědčiti, Bůh souditi, věčné smrti pokuta, aneb nekončená odměna nás očekávati bude. Vidíme každodenně, když se na Sóud y o neymenší věcy očekává, že sobě žádného odpočinuti původové nedávají, ale jednák k Zástupcum, jednak k Prokurátoru, jednak k Soudcům, jednák k přatelůlm a příbuzným těch choďí: při skonání pak života, když ještě Rozepře o život, anebo věčnou Smrt před spravedlivým soudcem dokonána není, množstvikrate vinen, neb nemocy obtížený, nebo nehotový, sotva sám při sobě jsa, musý počet vydati, z těch věcy, nakteré snad, když zdráv byl, nikdá nemyslil. Proto lidé mizerní, valně do pekla se valí, a jak mluví S. Petr:1. Petr. 4. Jestliže spravedlivý sotva spasen bude, bezbožní a hříšní kde se ukáží? Za dobré tehdy se mi vidělo, neyprvé sebe samého, potom bratří mých napomenouti, abychom umění toho vysoce sobě vážili: a jestli někteří od jiných Učitelů a Mistru tomu se ještě nevyučili, aspoň tim, což sme oněm z Písem svatých, a spisů starožítných Učitelův sebrati se snažili, nepohrdali.

Prvé něžlibychom k přikázaním toho umění přikročili, za dobré jsem uznal, o bytnosti smrti se tázati: zdali Smrt mezy dobrý čili zlý věcy, má počtená býti? A jistě smyslímeli bezevšeho obmezení, bezevší pochybnosti, za zlé má pokladaná býti, nebo životu odporuje, kterýž žeby dobrým byl, nemůžeme zapříti. K tomu přistupuje, že Bůh smrti neučinil, ale nenávisti ďabla, na okršlek Světa přišla,Moudrosti 1&2. jak Mudřec vyučuje. K němužto přistupuje Apoštol když dí: Skrze jednoho člověka Hřích přišel na Svět, a skrze Hřích Smrt, vněmž jsme všickni zhřešili. V pravdě neučinilli Bůh smrti, Smrt dobrá není, poněvadž, což jest Bůh učinil, dobré jest všecko, dle vysvědčení Mojžíšova:1 Moj: 1. Viděl Bůh všecky věcy, kteréž jest učnil, a byly velmi dobré.

Ač pak Smrt, sama v sobě dobrá není, však Moudrost Boží tak Smrt spůsobiti umí, že zní mnoho dobrého může pocházeti, proto David zpívá:Žalm 115 drahá před obličejem Páně Smrt Svatých jeho. A Cýrkev svatá o Krystu Pánu mluvíc dí: Který smrt naší umíraje zkazyl zmrtvých vstana, a život napravil. Jistě Smrt, kteráž jest Smrt zkazyla, nemohla než velmi dobrá býti: pročež jestli nekažda, však aspoň některá Smrt dobrá byla. Z té příčiny S. Ambrož Knihu svou o užitku smrti, nestyděl se napsati, v kteréžto dosti patrně ukazuje, Smrt, ačkoli z hříchu pošla, však své užitky nemalé míti.

K tomu y důvod přistupuje, ukazujícý Smrt, ač od sebe samé zlou, však z milosti Boží mnoho dobrého plodití: Předně zajisté veliký užitek z smrti miváme, že ona mnohým a velikým bídám, života tohoto konec činí. Svatý Iob Iob 14. zjevnými slovy naříká na bídý života toho: Člověk, pry, narozen z ženy, krátkého živ jsa času, naplněn bývá mnohými bídami. Eklezyastes dí:Eklezy: 4: Chvalil sem více mrtvé, nežli živé, a za šťastnějšího nad oba usoudil sem, který ještě se nenarodil, ani viděl zlé věcy které pod sluncem se dějí. Syrach pak dokládá:Syrach 40. Zanepráždnění veliké stvořené jest každému člověku, a jho těžké synům Adamovým, odedne v němž sme vyšli z života Matky, až do dne, vněmž se k Matce všech navrátime. Apoštol také stejská sobě nad bídami života tohoto řka: Nešťastný já člověk, kdo mne vysvobodí z těla smrti této?

Těmito tehdy písma svatého svědectvími, dosti se ukazuje, smrt takový v sobě užitek míti, že vysvobozuje člověka z rozličných bíd tohoto života. Dále, vznešenější přináší užitek, když brána z žaláře do Království bývá. To jest svatému Ianovi Evangelistovi a Apoštolu od Pána zjeveno, když pro víru vypověděn na ostrově Pathmos bydlil:Zjev:14 Slyšel sem (prý) hlas z Nebe řkoucý mně: Piš: Blahoslavení mrtví, kteří v Pánu umírají. Od této chvíle již dí Duch, aby odpočinuli: nebo skutkové jejich nasledují jich. Blahoslavená Smrt svatých, kteráž z rozkazu nebeského Krále z vězení těla, dušy vyvodí, a do Království nebeského uvodí, kdež Duše prácy zproštěné, líbezně odpočívají, a za odměnu dobrých skutků, Korunu Královstvi přijímají. Ano y Dušem, které do Očistce uvedené bývají, nemalé dobrodiní Smrt přínáší, když je od strachu pekla vysvobozuje, o budoucým a věčném štěsti ujišťuje. Co že y nešlechetným lidem, Smrt je zachvacujícý, zdá se také užitek přinášet, z tělem je rozlučujíc, to působí, že muk vícejí nepřibývá. Pro ty výborný užitky Smrt na pobožné lidí, ne tváří škaredou, ale vlídnou; ne hroznou, ale libou hledí. Z té příčiny Apoštol vykřikuje:Filip: 1. Mně živu býti jest Krystus, a umříti zysk, žádost majíc rozloučen, a s Krystem býti. V Epištole první k Thesalonyckym, napomíná dobré křestiany, aby se pro Smrt svých milých nermoutili, ani jich jako mrtvých plakali, ale jako na zesnulý hleděli. Za památky náších Dědův, živa byla žena jménem Kateřina Adorna Genuenská, láskou Krysta Pána tak rozpálená, že nepodobným k víře spůsobem, žádala umříti, a k němu přijíti: odtud jako zachvácena milovaním smrti, jí, jednák jako neypěknější, jednák jako neykrásnější vychvalovala, toliko to na ní haněla, že utíká před těmi kteří jí hledají, a utíkajícý před ní zastíhá. Nahlídní dobrotivý Čtenáří do života blahoslavené Kateřiný Genuenský, Kap: 7.

Z toho což až posavad jest povědíno, máme Smrt jakožto účinek hřícha zlou, z milosti pak Krysta Pána, jenž pro nás Smrt podstoupiti ráčil, z mnohých příčin dobrou, užitečnou, a spasytedlnou, ano y milou a žádostivou býti.

O dobrém skonání.

Kníhia první.

Kapitola I.

O prvním Přikázaní dobrého skonání, totižto: Aby kdo žádá dobře umříti, byl dobře živ.

Počinám nyní Přikázaní dobré smrti. Rozdělíme je na dvě stránky: v první, předložíme co zachováno býti má když sme zdráví: v druhé, čeho potřebujeme, když v nebezpečné nemocy postavení, již znamenáme přededveřmi býti.

V první, položíme neyprvé Přikázaní k Ctnostem se vztahujícý; potom k Svátostem naležejícý: zajisté dvě věcy velice nám napomahají, jak k dobrému živobytí, tak y k dobré smrti. Před tim vším pak představené býti má veřejné toto Přikázaní, aby dobře živ byl, žádaje dobře umříti. Poněvadž Smrt nic jiného není, než konec života; jistě kdo dobře živ bývá, dobře umírá, aniž může zle umříti, který zle živ nikdý nebyl, jako též kdo zle živ byl ustavičně, zle umírá, aniž může dobře umříti, kdo nikdý dobře živ nebyl. Což y na jiných podobných věcech spatřujeme. Každý zajisté, kdo se dobré cesty drží, k místu bez poblouzení upřímo přijde: naproti, kdo od pravé cesty pobloudí, konec cesty nikdý nenalezne; kdo umění liternímu pilně se oddá, v krátkem čase učeným, ano y Doktorem bývá: který do školy chodí, však k učení chuti nemá, ani k němu Srdce přikláda, bezevšeho zysku čas tráví.

Mohlby někdo příklad dobrého lotra předstírati, který vždycky zle živ byl, ale dobře, ano blahoslaveně život dokonal. Není tomu tak, nýbrž raději ten lotr pobožný, svatě a pobožně živ byl: z té příčiny též pobožně a svatě skonal. Nebo ačkoli větší díl života svého v hříších zmařil, nic méně jinou částku života tak svatě ztrávil, že předešlé hříchy snadně vyčistil, a znamenité zásluhy zeyskal: poněvadž y láskou Bohu plápolajícy, Krysta od pohanění bezbožných, zjevně hájil; a láskou též hoříc k blížnímu, tovaryše svého se rouhajícýho, napomenul, trestal, k lepšímu životu jej přivesti usyloval. Ovšem byl ještě v smrtedlném životě, když svému tovaryši řekl:Lukáš 23: Ani ty se nebojíš Boha, jsa v témž potůpení? my zajisté spravedlivě, nebo hodné věcy za činy náše béřeme, tento pak co zlého učinil? Aniž byl tehdáž umrlý, když znamenitý hlas Krysta Pána vyznávajíc a vzývajíc pustil: Pane, pomni na mne, když přijdeš do Království tvého. Pročež zdá se jeden z těch býti, kteří neyposléze na vinicy Páně přišli, a před prvními záplatu přijali.

Pravdivé a veřejné jest to propovědění: Kdo dobře živ jest, dobře umírá. Též y ono: Kdo zle živ jest, zle umírá. Nic méně zapříti nemůžeme, že věc plná jest nebezpečenství, až k koncy života, své od hříchu odvrácení, a obrácení k spravedlnosti odkládati: mnohém šťastnější jsou ti, kteří jho Páně od mladosti své, jak Izaiáš praví,IzaiTren: 3. nésti počínají, nadevše neyšťastnější,Zje: 14. koupení jsouc z lidí prvotiny Bohu a Beránkovi, kteří netoliko z ženami porušení nejsou, ale ani v ustech jejich lež nalezená, a bez poškvrny jsou před Trůnem Božím, jaký byl Ieremiáš Prorok, a Ian, více nežli jiný Prorok; předně pak Rodička Páně, jiní též a jiné, o kterých sám Pán Bůh ví. Budiž tehdy první toto vyrčení: Pravidlo dobré smrti, od Pravidla dobrého živobytí pocházý.

Aby kdo byl dobře živ, potřebí jest Světu umříti, prve nežli podle těla umře. Všickni zajisté, kteří světu živi jsou, Bohu mrtví jsou. žŽádným spusobem býti nemůže, aby kdo Bohu živ býti počal, leč prvé světu umře. Tato pravda tak se v Písmich svatých ukazuje, že od žádného, (leč od nevěřícýho, a od Víry vzdáleného) v pochybnost uvedená býti nemůžeMatt: 18.. Ale aby v ustech dvou neb tří svědků, stálo každé slovo: příveďme svaté Apoštoly, Iana, Iakuba, a Pavla, svědky nadevšecky jiné, nebo skrz ně Duch Svatý, jenž jest Duch pravdy, patrně mluvil. Takto teddy píše Ian 14. Svatý Ian Apoštol a Evangelista, připomínajíc samého Krysta Pána mluvícýho: přišlo Kníže světa tohoto, ale nemáť nic na mně. Kdež Kníže světa míní Diábla Knížete všech nešlechetných; Skrze Svět rozumí Zbor všech hříšniků milujícých svět, a světu milých. Týž málo potom: Nenávidíli vás Svět, vězte žeť jest mne prvé nežli vás v nenávisti měl. Kdybyšte z světa byli, Svět což jeho jest milovalby, že pak z světa nejste, ale já jsem vás vyvolil z Světa, proto nenávidí vás Svět. A na jiném místě:Ián 17. Iáť neprosým za Svět, ale za ty, kteréž jsy mi dal. Kdež Krystus zjevně propovídá, že jménem Světa, mínění jsou ti, kteří z Knížetem svým Diáblem uslyší při Soudu:Matt: 25 Jděte zlořečení do ohně věčného. Týž v Epištole své dokládá:1.Ian 2, 15. Nechtějte milovati světa, ani těch věcy které v světě jsou. Milujeli kdo Svět, není láska Otce vněm, poněvadž vše což jest v světě, žádost těla jest, žádost očí, a pejcha života, jenž není z Otce, ale z světa: a Svět pomijí, y žádost jeho, kdož pak činí vůli Boží, zůstává na věky. Slyšme nyní spolu Apoštola jeho Iakuba,Iakub 4. jenž v Epištole své takto mluví: Cyzoložnícý nevíte, že přátelství tohoto světa, nepřítelem jest Boha? kdož koli tehdy bude chíti toho světa přítelem býti, činí se nepřítelem Božím.

Slyšme též obau spoluApoštola, nádobu vyvolenou S°. Pavla, v první Epištole k Koryntům píšíc všem věřícým dí:1.Kor: 5. Měli jste z tohoto světa vyjíti. A v též Epištole přidáva:1 Kor: 11 když býváme souzení, od Pána býváme trestáni, abychom nebyli s timto světem zatraceni. Kdež světle povídá, že všecek Svět v den poslední zatracen bude. Pročež skrze Svět, nerozumí Nebe a Zemí, ani lidí, kteří jsou v Světě, ale ty samy, kteří milují Svět. Spravedliví zajisté a pobožní lidé, v níchžto láska Boží, a ne žádost těla panuje, jsou syce na Světě, ale ne z Světa: Nespravedliví pak a bezbožní, netoliko na světě jsou, ale též z světa; a skrze to v srdcych jejich, nepanuje láska Boží, ale žádost těla, to jest Smilstvo: též žádost očí, to jest Lakomství: pejcha života, to jest Povýšení mysli, jenž se nad jiné vyvyšují, Lucyferova žádosti ctí a pýchy nasledují, a ne Krysta Ježíše poníženosti a tichosti.

Poněvadž tehdy co povědíno tak a jináče v skutku nenií, chtělliby kdo k dobré smrti se přihotoviti, musý ne slovem a jazykem, ale skutkem a pravdou z světa vyjíti, světu umříti, s Apoštolem řícy: Svět mně jest ukřižován, a yá Světu. To pak zanepráždnění, není dětinská hřička, ale věc velmi veliká a nesnadná. Proto Pán tázán, zdali malo jest těch kteří spasení docházejí? odpověděl:Lukáš 13. Snažujte se vcházeti těsnou branou. Světlejí v S° Matouše:Matt: 7. Vcházejte těsnou branou, nebo prostranná brána, a široká cesta jest, kteráž vede k zahynuti, a mnozý vcházejí skrze ní. Jak těsná jest brána a úzka cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézejícých jí.

V Světě živu býti, a světské pohodli potupiti, věc jest přivelmi těžká; pěkné věcy viděti, a jích nemilovati; sladké věcy koštovati, a vnich chuti neměti; slávou pohrzeti, práce žádati, poslední místo voliti, jiným v vyvýšenosti a přednosti volně ustupovati; nad to v těle, jako ne v těle živu býti, slušnějíby Angelský život, nežli lidský, mohl nazván býti: a však Apoštol píšíc k Cýrkví Koryntské, v kteréžto skůro všickni w Manželství byli, protož duchovní nebyli, neb Mníší, neb Poustevnícý, ale jak my nyní mluvíme, Světští, však předce tak k ním mluví:1.Kor:7. toto pravím, čas krátky jest: Ostatní jest, aby kteří ženy mají, byli jakoby jich neměli, kteří pláčí, jakoby neplakali, kteří se radují, jakoby se neradovali, kteří kupují, jakoby nevládli, kteří užívají tohoto světa, jakoby neužívali, neboť pomijí spůsob tohoto světa. Kterýchžto slov takový jest smysl, že Apoštol věřícých napomíná, aby nadějí k Nebeské slávě pozdvíhnouce, věcý světských tak málo sobě vážili, jakoby jim nenáleželi, Manželky milovali milováním mírným, jakoby jich neměli: potřebali plakáti pro dítek ztracení neb statku, ták střídmě plakali, jakoby se nermoutili, ani plakali: pakli z zysku, aneb zeyskání ctí mají se radovati, tak málo ať se radují, jakoby se neradovali, to jť, jakoby radost jich se nedotýkala: Koupíli dům aneb pole, k němu tak malou náchylnost měli, jakoby ním nevládli. Nadto vše y Apoštol přikazuje, abychom tak v světě byli, jako pohostínu a pocestní, a ne jako Obyvatelé, aneb Měšťané. Což y Apoštol Petr ještě patrnějí učí řka:1. Petr 2. Prosým vás jako příchozý a pocestný, abyšte se zdrželi od tělesných žádosti, které bojují proti dušy. Chce zajisté ten neyblahoslavenější Apoštolův Kníže, abychom v Městě y vlastním domu tak živí byli, jakobychom v cyzým domu a krajině bydleli, málo ovšem pečujíce, zdali jmění našeho na tom místě přibývá. To pak proto přikazuje, abychom zdrželi se od tělesných žádosti, které bojují proti dušy: nesnadno zajistě žádosti tělesné povstávají, když ty věcy vidíme, ktěré se nás nedotýkají. To jest tehdy v světě býti, a z světa nebyti, což těm přísluší, jenž světu mrtví, samému Bohu živi jsou, proto Smrti tělesné se nebojí, kteráž jim ne škodu, ale zysk přináší, vedle onoho propovědění Apoštola:Filipen:1. Mně živu býti Krystus jest, a umříti zysk.

Medle kolik prosým těchto naších časů nalezneme, tak světu mrtvé, žeby y tělu umírati se naučili, a tak Spasení své bezpečné učinili? Iáť zajisté nepochybují, že se v Cýrkvi Katolické, netoliko v Klášteřích a mezy duchovními, ale y mezy světskými lidí svatých, a světu právě mrtvých, nemalo nacházý, kteří dobře umříti se naučili. Též příti se nemůže veliký počet býti těch, ktěří netoliko světu neumřeli, ale přespříliš světu se oddali, chlípnosti, slávu a bohatství milují, kteří, leč světu umříti ustrnuli, a v pravdě světu umrou, zlou smrti bezpochyby skonají, a s týmž světem, jak Apoštol mluví, zatracení budou.

Snad světa milovnícý řeknou: přiliš těžká věc jest světu umříti, když jsme v světě, a těch věcy odnedbati, které Bůh člověku k užívání stvořil. Těm já odpovídám, že Bůh nepřikazuje, aby bohatství, sláva, a jiné věcy světa, dokonce byli zanedbány a zavrženy: nebo y Abraham přední přítel Boží, bohatství veliké měl. David také, Ezechyáš, a Iozyáš Králové bohatí, spolu též Bohu přemilí, jak se čte, byli: coz též o jiných Králích a Cýsařích křestianských řícy můžeme. Tehdy světa tohoto, bohatství, důstojnost, rozkoše, lidem křestianským se zapovídají: ale přílišné milování věcý tohoto světa, které žádosti těla, žádosti očí, a peycha života od Apoštola S° Iana jsou nazvané. Abraham jistě velmi bohatý byl, bohatství pak střídmě užíval, ano y všeckno na poručení Boží, vynaložiti hotov byl: ješto synu jedinému dobrému a neymilejšímu neodpustil, když mu Bůh, aby sám Otec ho obětoval, rozkázal: jak snázejí bylby bohatství na jedno Boží návěští rozdal? Abraham tedy bohatý statkem, bohatší vírou byl a láskou, proto nebyl z tohoto světa, než světu mrtvý. Což y o jiných svatých může býti povědíno, jenž v bohatství, v slávě, Kralovství a Cýsařství vznešení, chudí Duchem byli, mrtví světu, samému Bohu živí jsouce, dobře umříti, velmi bedlivě se naučili. Tedy ani bohatství, ani vyvyšenost slávy, ani Království, neb Cýsařství činí, že Člověk z světa jest, než žádost očí, pejcha života, která jednim slovem žádost se nazývá, a lásce Boží protivná jest neyvíce. Pročež začneli kdo z Božího nadchnuti, Boha pro něho samého milovati, a bližniho pro Boha, ten počne z světa vycházeti, a když se láska bude rozmáhati, žádosti bude ubývati: a ten jistý světu počne mříti, neb nemužeť láska růsti, leč se žádost udusý. A tak se stane, že to co se za nemožné pokládálo, když žádost panovala, aby totižto Člověk živ v světě, nebyl z světa; když lásky přibývati, a žádosti ubývati bude, velmi snadno se dovede. Nebo což se žádosti zdá býti břímě nesnesytedlné a tvrdé, to jest lásce jho sladké, a břímě lehké.

Co jsme tedy nahoře pověděli, že vyjíti z světa, a světu umříti, není dětinská hřička, než věc veliká, a velice nesnadná: ve vší pravdě povědíno jest o těch, kteří mocy milosti Boží neznají, a sladkosti lásky nekoštovali, kteří zhovadili jsouc, ducha nemají; nebo po okušení ducha, nechutná všeliké tělo. Pročež kdož koli opravdově žádá dobře umříti se naůčiti, na kterémžto umění, věčné spasení stojí, a pravé štěstí, neodkládej z světa vyjíti; poněvadž žádným spůsobem býti nemůže, aby kdo světu živ byl y Bohu, Země požíval y Nebe.

Nyní o tom sluší jednati, co má činiti, který mrtvý světu jest, a živ Bohu: nebo dobře umříti, nepotkáva než toho, který dobře živ byl, jak sme v první Kapitole ukázali. Summu dobře živu býti, předkládá Apoštol v prvním listu k Tymotheovi těmito slovy:1.Tim. 1. Konec Přikázaní, jest Láska z srdce čistého, a z svědomí dobrého, a z víry neošemetné. Věděl Apoštol odpověd Páně danou tomu, kterýž se tázal: Co čině životem věčným děditi budu?Matt: 19. odpověděl zjisté: Chcešli do života vjíti, zachovej Přikázaní. Chtěl kratičkými slovy vyložiti, konec hlavního Přikázaní, na kterém všeliký Zákon, a celého Zákona rozum, doplnění, y cesta k životu věčnému záleží: při tom též výučiti, které ctnosti jsou potřebné k dokonalé spravedlnosti, o kterých jinde pověděl:1.Kor. 13. Nyní zůstávají Víra, Naděje, Láska, to tré, většíť pak jest Láska. Dí tedy: konec Přikázaní jest Láska, to jest, konec všech Přikázaní, jíchžto zachovávání k dobrému životu potřebné jest, na lásce postaven jest, tak že kdoby měl lásku Boží, všeliká Přikázaní naplní, která k první tabuly náležejí; a kdoby lásku bližního měl, všeliká Přikázaní k druhe tabuly přináležejícý naplní. Též Apoštol tento druhou částku, která se mohla zdáti zatmělejší vysvětluje, v Epištole k Římanům:k Ří: 13. Kdo miluje bližního, Zákon naplnil. Nebo Nesesmilníš, Nezabiješ, Nepokradeš, Nepromluvíš křivého svědectví, a jestli které jiné Přikázaní; v tom slovu se zavírá: Milovati budeš bližního svého, jako sebe samého. Láska bližniho zle nečiní; plnost tehdy Zákona jest Láska, z ktehožto důvodu, jeden každý sám od sebe může porozuměti, že všeliká Přikázaní, která se k uctění Boha vztahují, jedinou láskou naplněná bývají. Nebo jako Láska k bližnímu, proti bližnímu nic zlého nečiní; tak též Láska k Bohu, proti Bohu nemůže zle činiti: pročež plnost Zákona, jak k Bohu, tak k blížnímu, jestiť Láská.

Iakáby pak pravá a dokonalá Láska, jak k Bohu, tak y k bližnímu byla, vysvětluje Apoštol řka: Láska z Srdce čistého, a z svědomí dobrého, a z Víry neošemetné. V kterýchžto slovich, skrze svědomí dobré, rozumíme s svatým Augustýnem v předmluvě na Žalm 31. Ctnost Naděje, jenž jest jedna z tří Ctnosti. Nazyvá se pak Naděje, svědomí dobré, nebo z svědomí dobrého, pocházý jako zoufání z zlého svědomí. Odtud jest ono S° Iana propovědění:1.Ian 3. Neymilejší, jestli že Srdce náše nás netresce, naději mame k Bohu. Jsou tehdy tři Ctnosti, na kterých dokonalost Zákona křestianského zaleží; Láska z čistého srdce; Naděje z svědomí dobrého, a nefalešná Víra. Však jako dle dokonalosti Láska jest první, tak pořádkem pojíti, Víra jest první, dle one řečí S° Apoštola: Nyní zustávají Víra, Naděje, Láska, to tré, většíť pak jest Láska.

Začněme od Víry, která první bývá v Srdcy Člověka, jenž má ospravedlněn býti. Ne bez příčiny Apoštol S. k Víře přidává (neošemetná) Víra zajisté ospravedlnění začíná, však jestli pravá a upřímná, ne falešná ani ošemetná. Víra Kacýřův ospravedlnění nezačíná, nebo není pravá, než falešná: Víra zlých Katolikův, není počátkem ospravedlnění, neboť upřímná není, než ošemetná.

Víra pak dvojím spůsobem ošemetnou sluje: předně, když kdo nebo v jistotě nevěří, však se ukazuje jakoby věřil: nebo věříli, živ není jak věří, že má živ býti. Obojím spůsobem mohou rozumíná býti ona slova S. Pavla v Epištole k Týtovi:k Tyto: 1. Vyznávají žeby Boha znali, skutky pak zapírají.

Z té první ctnosti Člověka ospravedlnění, snadno srozumíno býti může, jak množství jest těch, kteří živí nejsou dobře, proto také zle umírají. Nemluvíme o nevěřícých Pohanech, Kacýřích, Neznabozych, kteří dokonce neznají, co jest dobře živu býti. Mezy Katolickými, jaký jest těch počet, kteří slovy vyznávají, že Boha znají, ale skutky zapírají? vyznávají že Krystus jest Soudce zivých y mrttvých, nic méně tak živi jsou, jakoby žádného Soudce neměli? Rodičku Páně Pannou býti praví, zlořečíce, nevěstkou jí nazývati se nestydí? Posty, Almužny a jíné šlechetné skutky chválí, a nešlechetnosti proti těm páchají? zamlčím jiné věcy, jakožto všem povědomé. Pročež nechť se nechlubí, že Víru neošemetnou mají, kteří nebo nevěří, co žeby věřili vyznávají, neb nejsou tak živí, jak živu býti Katolická Cýrkev přikazuje. Z toho též poznájí, že ještě dobře živi býti nepočalí, aniž mají nadějí, že šťastně skonají, leč vnuknutim milosti Boží dobře živu býti, a dobře umříti se vyučí.

Druhá Ctnost Člověka právě spravedlivého, jest Naděje, neb dobré svědomí, jak ji nahoře nazval Učitel náš S. Pavel Apoštol. Tato Ctnost z Víry pocházý, nebo v Bohu nadějí míti nemůže, který Boha pravého nezná, neb žeby mocným a milosrdným byl, nevěří. Ale k vzbuzení a k utvrzení naděje, aby netoliko Naděje, ale y doufánlivost slouti mohla, velmi nápomocné jest dobré svědomií. Nebo jak před Boha předstoupí, od něho dobrodiní žádati bude, sobě povědom hříchu proti Bohu spáchaného, a ještě pravým pokáním neshlazeného? Kdo medle od nepřítele dobrodiní žádá? kdo doufá že mu nápomocen bude, o němž ví, že se naň hněvá? slyš Mudrce,Moudr: 5 co o Nadějí bezbožnych smeyšlí: Naděje bezbožného, dí, jest jako prach od větru zachvácený, jako bublenka tenká, která od větru zahnáná bývá, jako dým od větru rozptýlený, a jako památka hosta téhož dne odcházejícýho. To Mudřec moudře napomínaje bezbožných, že naděje jejich jest véc mdlá, a bez podstaty; krátká, a neprodloužená: mohou zajisté dokud živi jsou, nadějií poněkud míti, že někdy pokání budou činiti, a s Bohem se smíří, ale když Smrt přijde, lečby je Bůh obzvláštním milosrdenstvím předešel, a ku pokání vzbudil, naděje v zoufání se promění, a s jinými bezbožnými řeknou to, což se na témž místě čte:Moudr: 5, 6-9 15. Tehdy jsme pobloudili od cesty pravdy, a světlo spravedlnosti nám nesvítilo. Což nám prospěla pýcha, a chlouba bohatství co nám pomohla? pominuly ty všecky věcy jako stín. To Mudřec nás moudře napomenul, abychom, chcemeli dobře živi býti; a šťastně umříti, neopovážili se, ani na puňtik hodiny v hříchu vězeti, svedení marným doufáním, že ještě dlouho živí, a časem svým pokání budeme činiti, neb to marné doufání mnohé podvedlo, a ještě podvede, leč se dobře umříti, dokud ještě čas, opatrně naučí.

Pozůstáva třetí Ctnost, nazvaná slušně Královnou všech ctnosti, totižto Láska, s kteroužto žádný nezahyne, bez které žádný živ není, ani jak na cestě, ani v Nebeské vlasti. Pravá pak Láska z čistého srdce pocházý; ne že čistota Srdce vlastně Lásku plodí: nebo Láska z Boha jest, jak S. Ian praví;1. Ian 4. a patrnějí S. Pavel řka: Láska Boži rozlitá jť v srdcych vaších, skrze Ducha svatého, jenž jest vám dán. Tehdy Láska z Srdce čistého pocházejícý sluje, že se nerozněcuje v srdcy nečistém, ale skrze Víru Božskou od bludů vyčištěném, dle propovědění S° Petra:Skut: 15 Vírou očišťujíc Srdce jejich: a skrze Božskou nadějí očištěném, od zemských věcy milování a žádosti. Nebo jako oheň se nerozžíhá v dříví syrovém, než v suchém, tak y oheň lásky Srdce od milování zemských věcy, a od marného na svou sýlu doufání, vzdálené chce míti.

Z toho porozuměti můžeme, která jest pravá Laska, neb falešná, a povrchní. Nebo byť někdo rád o Bohu rozprávěl, a při modlitbách až k slzám a k pláčí pohnut býval, některé dobré skutky činil, almužny dávaje, a se postě, a tím pak sevším v srdcy zdržoval milování mrzké, marnou slávu, závist proti bližnímu, y jiné věcy k těm podobné, Srdce nečisté a smrduté činícý, ten nemá pravé a Božské Lásky, než Larvu a Obraz Lásky ukazuje. Moudře tehdy S. Apoštol, netoliko Víru, Naději, Lásku jmenoval, když o pravé a dokonalé spravedlnosti mluvil, ale y řekl: Konec Přikazání Laska z Srdce čistého, z svědomí dobrého, a z Víry neošemetné. A tať jest umělost dobrého, a šťastného skonání, pokudz kdo v té pravé a dokonalé Lásce, až do smrti setrvá.

Ačkoli věcy, o Víře, Nadějí a lásce doložené, mohli postačiti k dobrému životu, a k dobrému skonání; však k vyplnění těch dokonalejí a snázejí, v Evangelium trojí naučení sám Krystus Pán dati ráčil. Takť zajisté dí:Lukáš 12 Buďtež bedra váše přepásaná, a svíce hořícý v rukou vaších, a vy podobní lidém očekávajícým Pána svého kdyby se navrátil z Svadby, aby kdyžby přišel a zatloukl, y hned otevřel jemu. Blahoslavení služebnícy ti, které když příjde Pán nalezne bdícý.

Toto podobenství, dvojím spůsobem může rozumíno býti: o připravení k příští Páně v den poslední; a k příští v den smrti jednoho každého znás. Ten poslední veyklad jest S° Řehoře v Kázaní Třináctém na to Čtení, a zdá se příhodnější k našemu předsevzeti býti, poněvadž očekávaní dne posledního, nebude příslušeti jediné k těm, kteří ty doby živi nalezení budou: Pán pak to Apoštolům, a nám všem předložil, ačkoli Apoštole, a potomcy Apoštolští, mnoho věkův od dne posledního vzdálení byli. Při tom Den poslední mnohá znamení předejdou, která lidí vzbudí, yak mluví Pán:Lukáš 21. Budou znamení na Sluncy a Měsýcý a Hvězdách, a na zemí ssoužení Národův, tak že schnouti budou lidé, pro strach a očekávání těch věcy, kteréž příjdou na všecken Svět. Příšti pak Páně k Soudu obzvláštnímu v den skonání jednoho každého znás, žádná jistá znamení nepředejdou: kteréžto příšti, znamenají slova tato, v Písmě svatém často opětovaná, že přijde Pán jako Zloděj, to jest, když ho lidé neyménějí očekávati budou.

Vyložmež tehdy krátce to podobenství, a vyrozumějme, že příprava k smrti, jest věc nadevšecky jiné nám všem velmi potřebná. Tří věcy nám všem Pán přikazuje: Předně, abychom přepásaná bedra měli: Druhe, Svíce hořícý v rukou nesli: Třetí, abychom bděli, očekávajíce příští Páně, o němžto kdyby měl přijíti málo víme, jako o příchodu zloděje nevíme. Vyložme ta slova: Buďtež bedra váše přepásaná.

Smysl dle litery skuro jest tento: Abychom hotovi byli Pánu vstříc jíti, když nás prostředkem smrti k Soudu obzvláštnímu povolá. Podobenství přepásaných beder vzaté jest z obyčeje, kdež lidé v Východních Zemích dlouhé° oděvu užívali, a když spěšně jíti měli, roucha pozdvíhali, a bedra přepásali, aby dlouhý oděv běhu napřekážce nebyl. Pročež o Angelu Rafaelovi, an přišel aby mladého Tobiáše provodil, píše se v Kníze Tobiášové:Tob: 5. Tehdy vyšed Tobdiáš, nalezl Mládence spanilého, an stojí přepásaný, a jako přihotovený k chůzy. Podle toho Veychodních obyčeje, napsal svatý Petr:1. Petr 12. Protož přepásaní bedra mysli vaších střízlivi dokonalé doufejte... A S. Pavel v Epištole k Efezským:Efez: 6. Stůjte, prý, přepásaní bedra váše v pravdě.

Míti pak přepásaná bedra, dvě věcy vyznamenavá: První, Ctnost čistoty: Druhou, hotovost k vyjíti vstříc Krystu Pánu k Soudu, buď veřejnému, neb obzvláštnímu přicházejícýmu.

První výklad kladou svatí Otcové: S. Bazylius na 15. ka: Izaiáše Proroka, S. Augustin, v Kníze o Zdrželivosti, s. Řehoř z Kázaní třináctem na Evangelia. A jistě žadost těla, nad všeliká jiná zkormoucení mysli, překáží spěšnému a hotovému běhu k vyjíti v cestu Pánu přicházejícýmu: jako na proti tomu nic tak nečiní hotového Člověka k následování Krysta Pána, jako čistota panenská, Nebo y v Zjevení S° Iána čteme:Zjev:14. že Panny jdou za Krystem, kdež se koliv obrátí. A S. Apoštol napomíná řka:1.Kor. 7. Kdo bez Manželky jest, pečuje o ty věcy, které jsou Páně, jakby se líbil Bohu: Který pak s Manželkou jest, pečuje o ty věcy které jsou Světa, jakby se zalíbil Manželce, a rozdělen jest.

Druhý výklad, který nevztahuje bedra přepásaná na samou čistotu, ale y na ochotnou služebnost Krystu Pánu ve všech věcech, jest Svatého Cypryána v Kníze o napominání k Mučedlnictví v kapitole osmé, jehožto následují, kteří výklady na Čtení S° Lukáše sepsali.

Smysl tedy místa toho z Evangelium jest, aby všeliká tohoto života zanepráždnění, ačkoli neylepší a potřebná náše mysli ne tak zaměstknalá, aby hlavní péčí Krystu Pánu v cestu vjíti překážela, kdyžby nás povolal skrze Smrt, k vydání počtu ze všech skutkův naších, jakož z slov a myšlení, až do marných slov a neužitečných myšlení. Co tehdy když Smrt nenadále přijde ti začnou, kteří dokonce časnými věcmi jsouce zachvácení, na vydání počtu B O H U, ze všech skutkův, ze všech slov, ze všech myšlení, ze všelijakých žádostí, ze všelikého opuštění, nikdý nemyslí? Co odpovědi Soudcy řkoucýmu: Proč jste nepozorovali na slova má, nímiž jsem vás napomínal pravíc:Mátt: 6. Hledejte neyprvé Království Bozího a spravedlnosti jeho, a tyto všecky věcy přidané vám budou? Aniž jste šetřili na ona slova, vám zhusta v Cýrkvi opakovaná:Lukáš 109 Marta, Marta pečlivá jsy, a rmoutíš se při mnohých věcech: ale jedno jest potřebí. Marya neylepší stránku vyvolila, která nebude odňata od ní? jestliže jsem trestal pečování Marty, která mně samému poníženě sloužiti žádala: zdali mi se mohla líbiti péče tvá v shromáždění bezpotřebného bohatství, čihání na nebezpečná Důstojenství, plnění žádosti škodlivých, a zatim na Království Boží a spravedlnost jeho, nadevšecko jiné neypotřebnější zapomenouti?

Přikročme k druhé povinnosti pilného a věrného služebníka, (a svíce hořícý v rukou vaších) neníť dosti věrnému služebníku bedra přepásati, aby Pánu svému svobodně a ochotně v cestu běžel, potřebi jest také míti svícy hořícý, kterážby, když se Pán nočního času z Svodebních Hodu očekává, cestu ukazovala.

Svíce tato vyznamenává Zákon Boží, který dobrou cestu ukazuje:Zalm 118 Svíce, dí David, nohám mým slovo tvé. Zakon světlo dí Šalomoun v Příslovich.Příslo: 6. Ale ta Svíce nesvíti, ani cestu ukazuje, jestli v pokojíku, aneb v domě zanechána bude: v rukou má držáná býti, aby pravou cestu ukazovala. Mnozy jsou, kteří Zákon Boží a ustanovení lidská znají, všák předce hříchu se dopouštějí, neb skutky dobré a povinné opouštějí, proto že svícy nenosý, to jest, poznání Zákona s skutky nespojují: jak mnozý lidí učení těžké hříchy páchají, proto že když skutky ciní, s Zákonem Páně se neřídí, ale hněvem, chlípnosti, aneb jinou mysli náruživosti. David vida Bersabe obnaženou, kdyby s Zákonem Páně2 Moj:20 se byl poradil: Nepožádáš Manželky bližního svého, nikdyby v tak veliký hřích neupadl: než že nad krásou ženy se ohlídal, zapomenouc na Zákon Boží, ačkoli spravedlivý a svatý Muž, Cyzoložstva se dopustil. Tehdy Svíce Zákona Páně, ne v komoře schovana, ale má ustavičně v ruce držána býti, Ducha svaté° hlasu uposlechnouti, přikazujícyho,Zialm 1. abychom v Zákoně Páně rozjímali dnem y nocy, s týmž Prorokem řekli:Zialm 118 Ty jsy přikázal Přikázaní tvá pilně ostříhati. O by spravené byly cesty mé, k ostříhání spravedlnosti tvých.? Kdož zajisté Svícy Zákona Páně ustavičně před očima své myslí má, bezpečně Pánu svému přicházejícýmu, v cestu vyjde.

Služebníka věrného, pozůstává třetí a poslední povinnost, aby nejsouc jist kdy Pán přijde, vždycky bděl. Blahoslavení jsou služebnícy ti, které když přijde Pán, nalezne an bdí. Nechtěl Pán náš to učiniti aby v jistý čas z časného života lidé vykračovali, tudy se po všecken předešlý čas neodevzdali na žraní, vopilství, hraní, žerty, a jiné zlé skutky; málo pak před smrti k Bohu se obrátili.

Chtěla Božská Moudrost, aby nad hodinu smrti, nic neyjistšího nebylo; an jiní v životě Matky umírají, jiní an sotva se narodili, jiní v sešlém věku, jiní v květu mladosti; někteři dlouho stůní, jiní rychle umírtají; jiní z těžké, a skůro nezhojitedlné nemocy povstávají; jiní lehkou nemocý bývají navštívení, a když se zdají před smrti bezpeční, nemoc se rozmůže, a je zachvacuje. K dokázaní té nejistoty Pán náš dí v Evangelium:Lukáš 12. pakliby přišel v druhém bdění, pakli v třetím bdění přišel, a tak nalezl, blahoslavení jsou ti služebnícy. To pak vězte, že kdyby věděl Otec čelední, v kterouby hodinu zloděj přišel, bdělby ovšem, a nedalby podkopati domu svého: y vy buďte přihotovení, nebo v kterou hodinu se nenadáte, Syn Člověka příjde. Abychom pak srozuměli, jak mnoho na tom záleží, aby nám nejistota času, vněmžto Pán k soudu přijde, povědomá nebyla, buďto při smrti každého, aneb při koncy světa: nic častějí písmo svaté neopětuje, jako slovo to: Bděte, a podobenství o zlodějí přicházejízým, když se neyménějí lidé domnívají. Slovo, bděte, zhusta se opakuje v Evangelium S° Matouše, S° Marka, S° Lukáše; a podobenství o zlodějí, netoliko v samém Evangelium, ale též v Epištolách Apoštolův a v Zjevení svatého Iana.

Zevšeho toho může každý porozuměti, jaká jest nedbánlivost a neumělost, ať nedím bláznovství a pošetilost větší částký lidí, že tolikrát jsouce napomenuti od samého Ducha pravdy, skrze svaté Spisovatele, kteří klamati nemohli, aby se k smrti přihotovili, jakožto k neyvětší a neytěžší prácy, na kteréžto zaleží věčné a neyvětší štěsti, aneb věčné a neyvětší zahynuti; nic méně náramně málo tim hlasem, lépe dím hřímánim Ducha svatého, probuzení bývají.

Řekne snad někdo; jakou nám raddu dáváš, abychom bděli, jak sluší, a bdíce k šťastnému skonání se přihotovili? nic užitečnějšího mi na mysl nepřicházý, jako abychom snažným zpytováním svědomí našeho k smrti se za častý připravovali. Všickni ovšem Katolicy, jednou v roce k Zpovědí majíce přijíti, zpytování svědomí neopouštějí. Též když počínají stonati, z nařízení Pia pátého Neyvyššího Biskupa, zapovídá se Lékařům nemocné podruhé navštíviti, lečby skrze Zpověd, učinivše prvé své svědomí zpytování, hříchův svých se zhostili. Mimo to, žádného skůro není v Cýrkvi Katolické, kterýby se, když Smrt přededveřmi jest, svědomí své prvé zpytujíc, nespovídal. Ale co o těch dím, kteří náhlou smrti scházejí? Co o těch, ježto Psotnik trápí, aneb před Zpovědí rozum potracují? Co o těch, kteří pro těžkost nemocy, ani mysliti nemohou, kolik a jakých jsou se hříchů dopustili? Co o těch, kteří umírajíce hřeší, aneb hřešíce umíraji; jako ti jenž v nespravedlivé válce, neb v obzvláštním potykání vypobízenií, neb v Cyzoložstvu zastíženií, zabiti bývají? k Moudrému a pobožnému těch a podobných jím příhod uvarování nic užitečnějšího vymyšleno býti nemůže, jako aby o Spasení své srdečně pečujíce, každého dne dvakráte, svědomií svého pilně se vytazovali, ráno a uvečer, totižto, co jsou té nocy neb dne předešlého činili, v čemby poškvrna hříchu se našla; shledajili co takového, obzvláštně cožby se smrtedlné zdálo, ať neodkládají s pravým želením a pevném předsevzetím co neyspíšejií k Svátosti Pokání přistoupiti: protož y od Boha dar skroušenosti žádají, velikost hřícha u sebe rozvažovali, v ošklivost srdečnou v sobě vzbudili. Též podobně ať pěkně přemejšlejí, kdo koho urazyl, človíček Boha všemohoucýho; neužitečný služebník Pána Nebe y Země; neopouštěj oko slzeti, ruka prsy bíti. Naposledy ať pravý úmysl učiní, nikdy více Boha hřešením nepopuzovati, ani dobrotivého Otce urážeti. To zpytování budeli ráno a uvečer, aneb aspoň za den jednou vykonáno: sotva se stane, aby kdo v hříších skonal, ani skonaje hřešil, neb pozbytim rozumu, aneb podobnou příhodou jako předchvácen býl.

K tomu což předešle povědíno jest, má přidáno býti yakéhos bludu poražení až přílíš mezy bohatými tohoto Světa rozešlého, na velikou překážku dobrého živu bytí, a šťastného skonání. Blud pak jest tento; že bohatí za to mají, yakoby bohatství spravedlivým tytulem od nich nabyté, jejich bylo, protož y mohou dle práva aneb libosti své je utráceti, darovati, rozptylovati: aniž jim má řčeno býti: proč tak činíš? proč tak stkvostně se odíváš? proč tak nákladně hoduješ? proč tak štědře na vychování Psův, aneb Jestřábů, na hru, Karet, Kostek, a jiné obveselení Peníze nakládáš? Odpovědí zajisté: co tobě do toho? zdali nemohu s věcy mou učiniti co chcy? Ten blud bezpochyby jest velmi škodlivý. Nech tak jest, že bohatí tohoto Světa sou Pání jmění, k jiným Lidem přirovnání, však přirovnajíli se k Bohu, Slouhove jsou a ne Pání, Šafáří y Úřednícy. Což mnohým svědectvím prokázati mohu. Slyš Královského Proroka:Zialm 23. Páně jest (prý) Země, a plnost její Okršlek Země, a všyckni kteříž přebývají na něm. A jinde:Zialm 492. Máť jsou všeliká Zvířa lesní, Hovada na Horách y Voly. Zlačnímli, neoznámím tobě, můjť jest zajisté Okršlek Země, a plnost jeho. A v první Kníze Paralipomenon, když k stavení Chrámu obětoval David tři tisýce Centnéřů Zlatá, a sedm tisýc Centnéřů neylepšýho Stříbra, a nazbyt kamení Mramorového: Knížata také všech pokolení, Zlata pět tisýc Centnéřův, Stříbra deset tisýc Centnéřův, a Mědi osmnácte tisýc Centnéřův, Železa sto tisýc Centnéřů, (vzavše příklad od svého Krále) k tomu cýli obětovala, řekl David k Bohu: Tváť jest Pane Velebnost, y Moc, y Sláva: všecko zajiste což jest na Nebi y na Zemi, tvé jest: Tvéť jest Pane Království, a ty jsy nadevšecka Knížata: tvéť jest bohatství, a tváť jest Sláva, ty panuješ nadevšemi: Kdo jsem yá, a kdo jest Lid můj, abychom směli tyto všecky věcy obětovati? tvéť jest zajisté všecko, a což jsme z rukou tvých přijali, dali sme tobě. K tomu přidáno může býti sámého Boha svědectví, jenž skrze Aggea Proroka dí:Aggeus.2 Méť jest Stříbro, méť jest Zlato: což proto Pán pověděl, aby lid srozuměl, že k vystavení Chrámu nového Jeruzalemského, po navrácení z Babilonskeho zajetí, nebude se ničehéhož nedostávati, když znovu Chrám stavěti přikázal ten, jehožto jest Zlato a Stříbro, což na Okršlku všeho Světa se nacházý.

Přidám z Zákona nového a z slov Krysta Pána dvoje jiná svědectví: Podobenství jest u S° Lukáše o Šafáři nepravosti:Lukáš 16. Člověk jeden, (dí Pán) byl bohatý, jenž měl Šafáře, a ten obžalován byl, yakoby rozmrhal statek jeho, y povolav ho řekl jemu: Co to slyším o tobě? vydej počet z Vládařství svého, nebo nebudeš mocy více vládnouti. Skrze bohatého bezevší pochyby rozumí se Bůh, yak jsem málo před tim pověděl který skrz usta Aggea Proroka, volá: Méť jest Stříbro, méť jest Zlato. Skrze Šafáře, neb Úředníka má rozumín býti bohatý Člověk, yakž Otcové Svatí, Ian Zlatoustý u S° Tomáše, Augustýn v Otázkách Evangelických v Kníze 2. v Otázce 34. Ambrož, Béda, Theophylactus a Euthymius, y jiní, toto místo S° Evangelisty Lukáše vyklájí. Každý tehdy Člověk bohatý dle Světa tohoto, věřili Evangelium, musý řícy, že jmění, kterým vládne buď spravedlivým, neb nespravedlivým tytulem, není jeho, ale máli je tytulem spravedlivým, že jest Šafářem aneb Úředníkem Božím, pakli nespravedlivým, že jest zlodějem a lotrem. Žeby pak Člověk bohatý na tomto Světě nebyl Pánem Zboží, nímž dědí, z toho porozuměti může, že před Bohem obžalován bývá z nespravedlnosti: Bůh pak anebo skrze smrt tělesnou, nebo skrze chudobu jemu vládařství odnímá: Což ona slova znamenaji: vydej počet z vládařství tvého, neboť již nebudeš mocy vládnouti. Aniž se nedostává Bohu mnohých prostředkův nímiž by bohaté k chudobě přivedl, a tak je z vládařství složil, yakožto stroskotání Lodi na Moři, loupeže, Krupobití, Housenky, přílišné déště, sucho, bouřky, a k těm podobné věcy: Boží jsou hlasové, nímiž Bohatým domlouvá: nebudeš mocy více vládnouti.

Že pak na konec podobenství Pán dokládá, řka: Čiňte sobě Přátely z Mammony nepravosti, aby, kdyžbyšte zhynuli, přijali vás do věčných Stánků: není smysl, aby z nespravedlivě nabytého bohatství, almužny se dávali: ale že almužny máme činiti z bohatství, kteréžto v pravdě bohatství není než stín bohatství. Což patrně z téhož místa Evangelium S° Lukáše může poznáno býti, kdež Pán dí: Jestliže v nepravé Mamoně věrní jste nebyli, což pravého jest, kdo vám svěří? kterýchžto slov jest ten smysl: Jestliže v nepravé Mamoně, to jest, v bohatství falešném věrní jste nebyli, abyšte je chudým štědře rozdávali: kdo vám svěří pravé bohatství, kteréžto Člověka pravě bohatého činí? Tak rozuměl těm slovům a je vyložil S. Cypryán v Kázanií o skutku a almužnách: aniž mnoho jináč S. Augustýn v Kníze 2. Otázek Evangelických v Otázce 34. kdež Mamonu nepravosti praví býti bohatství, které sami nepraví a blázni za bohatství pokládají, ješto je Lidé spravedliví a moudří za nic sobě pokládají, a samé dary Duchovní za pravé bohatství mají.

Druhé místo z Evangelium v též Kapitole S° Lukáše, může yako výklad býti, podobenství o Vládaři nepravosti: Člověk nějaký (dí Pán:) byl bohatý, jenž obláčel se v Šarlat a v Kment, a hodoval každodenně stkvostně: Byl pak Žebrák, jménem Lazar leže přededveřmi jeho, plný vředů, žádaje nasýcen býti z drobtů, kteříž padali z stolu Bohatce, a žádný mu nedával: ano y Psy přicházeli, a lízali Vředy jeho. Stalo se pak že umřel chudý, a nešen jest od Andělů do Lůna Abrahamova: umřel pak y Bohatý, a pohřben jest v Pekle. Tento bohatý hodovník byl z počtu těch, an se domnívají býti Páni bohatství svého, ne Vládaři a neb Úřednícy. Pročež nezdálo mu se, aby měl proti Bohu hřešyti, kdyby se oblačel v šarlat a Kment, a hodoval každého dne stkvostně, a mnoho Psů choval, snad y Kejklíře a Komedyanty. Říkával sám v sobě: Yáť své věcy utrácým, žádnému křivdy nečiním, přikázaní Boží neruším, nerouhám se, křivě nepřisahám, Sobotu zachovávám, Lidi nezabíjím, necyzoložím, falešného svědectví nevydávám, Manželky, aneb jiné věcy Bližního svého nežádám. Jestli tomu tak, y pročež jest pohřben v Pekle? v Ohni pekelném proč se trápí? Musýme tehdy vyznati, že ti všyckni bloudí, kteří se domnívají, žeby Páni byli vlastní svého Zboží: Nebo tento bohatý hodovník kdyby jiné těžší hříchy byl měl, byloťby Svaté Písmo nějakým spůsobem zmínku o nich učinilo. Poněvadž pak nic nepřidalo, dobré návěšti jť, že ta zbyteční okrasa oděvu přílíš drahého, každodenní y veliký náklad na hodování, množství Služebníkův a Psův, bezevšeho milosrdenství k chudému vředy osypanému, dosti podstatnou příčinou byla, proč v Pekle pohřben byl, a plamenem věčným trápen.

Budiž tehdy pravidlo dobrého života, a dobrého skonání, často mysliti, a bedlivě přemyšlovati, že máme Pánu Bohu z zbytecné stkvostnosti, Palácův, Zahrad, Vozův, množství Služebníkův, z drahých Šatů, z hodování, z shromažďování Zboží, z jiných nepotřebných nákladův, pořádný počet dáti, pro kteréžto věcy, nemalé chudým a nemocným skrácení se děje: neb zbaveni bývají toho, což jiným zbývá: až podnes k Bohu volají, a v den Soudný nepřestanou volati, až y oni s bohatcem hodovníkem, Ohni neuhasytedlnému k žirání odevzdání budou.

Ačkoli tři Ctnosti Theologické, Víra, Naděje, a Láska, yako v krátické závírce všeliká přikázaní dobrého života, nápadně y dobré smrti, v sobě obsahují: však Duch Svatý přední původ Svatých Kněh k lepšímu vyrozumění toho spasytedlného umění, jiné tři Ctnosti přidati chtěl, velice Lidem nápomocné, aby dobře živi byli, a dobře umřeli. Jsou pak tyto: Střídmost, Spravedlnost, Pobožnost, onichžto takto Apoštol S. Pavel mluví v Epištole k Týtovi:k Tyt: 2.k. Zjevila se milost BOHA Spasytele našeho všem Lidem, vyučujíc nás, abýchom odřeknouce se bezbožnosti, a světských žádostí, střížlivě, spravedlivě a pobožně živi byli na tomto Světě. Budiž tehdy Šesté přikázaní dobrého života, a dobré smrti: odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střídmě, spravedlivě a pobožně živi buďme na tomto Světě. Tut se zavírá dokonalá summa celého Zákona Božího, co neykratčeji vyslovená:Zialm 36. Uchyl se od zlého, a čiň dobře, dí S. Prorok David: Ve zlém dvě věcy jsou, odvrácení od Boha, a obrácení se k stvoření, vedlé onoho propovědění Jeremiáše:Jerem: 2. Dvojí zlé učinil Lid můj: mne opustili Studnicy Vod živých, a kopali sobě Čisterny, které nemohou držeti Vody. Co tehdy učiní, kdo chce od obojího zlého se uchýliti? Odřekni se bezbožnosti a žádostí Světských: bezbožnost zajisté odvracuje od Boha, a žádosti světské obracují k stvoření. Co se pak dotýče činění dobrého, té doby Zákon plníme, když střídmě, spravedlivě, a pobožně živi jsme, to jest, když sme střídmí sami sobě, spravedliví Bližnímu, pobožní Bohu.

Však obšýrněji to vyložiti, aby spasytedlné a překrátké přikázaní snázeji skutkem prokázáno bylo, nebude bez užitku. Co jest tehdy bezbožnost? pobožnosti pravě odporujícý? Co jest pobožnost? Ctnost aneb dar Ducha Svatého, kterým k Bohu zření máme, ctíme ho a velebíme yako Otce. Přikazuje se tehdy nám tak bezbožnosti se odřeknouti, abychom na tomto Světě pobožně živi byli, neb což za jedno jest, tak pobožně na tomto Světě živu býti, abychom se vší bezbožnosti odřekli. Proč pak to dvé položeno, ještoby jedno postačilo? Zalíbilo se Duchu svatému tak mluviti, abychom vyrozuměli, že máme, (chcemeli se Bohu líbiti) tak pobožníženosti šetřiti, aby žádné bezbožnosti přimíšené neměla. Poněvadž y mezy Křestiany jsou, kteří pobožnosti šetří když se modlí, Mšy Svaté přítomní jsou, Kazatele kázajícýho poslouchají, za tim pak při hraní Bohu se rouhají, aneb bez příčiny přisahají: aneb učiněné sliby neplní. Co to jest jiného, jediné pobožně Boha ctíti, a bezbožnosti proti Bohu se nedopouštěti. Musý tehdy chtíti dobře živi býti, aby dobře umřeli, tak pobožně Boha ctíti, všeliké bezbožnosti ano y neymenšího stínu bezbožnosti se odříkati. Maláť jest věc zajisté každodenně Mšy slyšeti, a Krysta Pána v převelebné Svátosti ctíti; za tim pak bezbožně Bohu se rouhati, a skrze něho křivě přisahati.

Y na to bedlivý pozor dáti sluší, že neřekl Apoštol: Odřeknouce se bezbožnosti, než všeliké bezbožnosti, to jest, všeliký spůsob bezbožnosti, netoliko veliké, ale též malé. Což proti těm mluvíme, kteří za málo aneb za nic sobě pokládaji přisáhati bez příčiny, v posvatných místech okem nešlechetným, a chlípným na Ženské pohlaví hleděti, při konání služeb Božích, rozprávěti, a hříchů k těm podobných se dopouštěti, yakoby nevěřili Pána Boha přítomného býti, a všecko viděti, a hřích také lehký výborně znamenati. Exod:20. Bůh náš Bůh jest horlivý, navštěvuje nepravost Otcův na Synech, až do třetího y čtvrtého pokolení těch, kteří ho nenávidí: činí také milosrdenství nad tisýcy těch, kteří ho milují, a jeho Přikázaní ostříhají. Učil to svým příkladem Syn Boží, jsa pokorným a tichým; 1. Petr 2. když mu zlořečili, nezlořečil, když trpěl, nehrozyl: však když viděl v Chrámě Ian 2. prodávajícý Holuby, a Penězoměnce sedíce, horlivosti velikou rozpálen, učiniv bíček z provázků, vypudil prodavače a Kupce, stoly Penězoměnců vyvrátil, řka: Psáno jest, že Dům můj, Dům Modlitby jest, a vy jste jey učinili peleší lotrovskou: a to učinil dvakráte, jednou roku prvního svého Kázaní, (jakž svědčí S. IanIan 2.) podruhé v poslední Rok, dle svědectví tří Evangelistův.Math. 21, Marek 11, Lukáš 19.

Přistupmež k druhé Ctnosti, řídícý činy naše k Bližnímu. Druhá Ctnost sluje Spravedlnost, o kteréžto Apoštol dí: Abychom odřeknouce se světských žádostí, spravedlivě živi byli. Tu též miísto má obecné propovědění: Uchyl se od zlého, a čiň dobré. Spravedlnost pravá k bližnímu býti nemůže, kdež světské žádosti nepřestávají. Co pak světské žádosti jsou, jediné žádost těla, žádost oči, a pejcha života, které z Boha nejsou, ale z Světa? pročež yako Spravedlnost nespravedlivá býti nemůže; tak také žádosti Světa s pravou Spravedlnosti žádnú měrou spojené býti nemohou. Může milovník a Dítě Světa tohoto Iazykem a slovy Spravedlnost na čas ukázati, skutkem a pravdou ji žádným spůsobem prokázati nebude mocy. Moudře S. Apoštol řekl: netoliko spravedlivě živi buďme, ale y napřed doložil; odřeknouce se žádosti světských; aby ukázal, že Kořen nakažený jedem žádosti prve býti má vyvrácen, nežliby dobrý strom Spravedlnosti v srdce dobré a výborné vsazen byl.

Coby pak bylo spravedlivě živu býti, nezdá mi se, aby komu neznámé bylo, poněvadž každý má Spravedlnost přikazovati, aby každému bylo dáno, což jeho jest. Každému což jste povinní (dí Apoštol,Řím: 13 dávejte, komu daň, tomu daň; komu clo, tomu clo, komu bázen, tomu bázeň; komu čest, tomu čest. Povinní jsme Knížeti daň, Rodičům čest, Panům bázeň: tak mluví Pán skrze Malachyáše:Malach:1 Jsemli yá Otec, kdež jest čest má? a jsemli yá Pán, kde jest bázeň má? Prodavači náleží spravedlivé zaplacení, Dělníku zasloužená mzda, a tak o jiných. Zté také příčiny, ano mnohém více povinní sou Zprávcové vší Obce dle SPRAVEDLNosti více zasloužilým Úřady a Důstojností rozdávati, ne vedlé přijímáni Osob, příbuzným aneb milejším Jestli se tedy kdo dobře živu býti a dobře umříti chce učiti, nechť slyší Mudrce při počátku kníhy své volajícý°:Moudrosti 1. Milůjte Spravedlnost, kteří soudíte Zemi. Obzvláště pak Svatého Iakuba, naříkajícýho:Iakub 5. Hle mzda dělníků kteří zžali Krajiny vaše, zadržána od vás, křičí a volá, křik jejich v ušy Pána Zástupův vešel.

Pozůstává třetí Ctnost, totižto Střídmost, proti kteréžto čelí ne méně žádosti Světa yako proti Spravedlnosti. Skrze Střídmost rozumíme ne samou ctnost proti opilství čelícý: ale všelikú ctnost střídmosti, aneb zdrželivosti, kteroužto Člověk vedlé rozumu, ne vedlé žádosti řídí, koná, užívá věcy k opatření neb zachování Těla potřebné. Tato ctnost velmi se zřídka u Lidí nacházý, neb žádosti těla skůro všech bohatých Domy naplnili: kteří pak moudří jsou, nemají na to pozorovati, co blázní činí, ač jich veliký a skůro nesčíslný počet, ale na to, což moudří činí. Jistě neymoudřejšý Šalomoun byl, však předce se modlil, řka:Příslo:30 za dvě věcy žádal sem tebe, neoslychejť mne prvé než umru: Žebrotu a bohatství nedávej mi; ale toliko obživení mému potřebu dej. S. Pavel Apoštol moudrý byl, však řekl:1 Tym:6. Majíce obživení, a čímbychom se odívali, tim spokojení buďme, nic jsme zajisté nepřinesli na tento Svět, a bezpochyby, že nic odnésti nemůžeme. Kterýžto důvod výborně moudrý jest: yaká zajisté příčina může býti pečování o zbytečná Zboží, poněvadž je na místo, na které skrze smrt pospícháme, s sebou odnésti nemůžeme? Krystus Pán netoliko moudřejšý nad Šalomouna a S° Pavla, ale samá Božská moudrost řekla:Lukáš 6 Blahoslavení chudí; a běda vám bohatým: sám též o sobě řekl:Lukáš 9. Lišky doupata mají, a Ptactvo Nebeské hnízda, Syn pak Člověka nemá kdeby hlavu svou sklonil. Jestliže v ustech dvou neb tří Svědků má pravé býti každé slovo: yak mnohém víceji v ustech těchto tří Mužův neymoudřejších má pravé býti každé slovo? Co pak přidámeli, že bohatství jestli nám zbytečné, není naše, ale chudých, podlé obecného zdání Svatých Otcův, a Školních Doktorův? nejsouli pošetilí, kteří bedlivě to ostříhaji, z čeho příčina pocházý jejich do Pekla odsouzení?

Kdož koli tehdy žádá dobře živu býti, a šťastně umříti, nenásledůjž zástupu nevěřícých, aneb málo sobě vážícých, krom to° co vidí: ale následůj Krysta Pána, jeho Apoštoly, kteří slovem y skutkem učili, že časné věcy zanedbávati máme, a veliké naděje, a příští slávy velikého Boha a Spasytele Jezu Krysta očekávati. V pravdě veliká věc jest v slavném příští Pána našeho Jezu Krysta z Nebe k soudu se nadějeme, tak že všeliká sláva, zboží, všeliká radost předešlá Světa tohoto, mají jmína býti, yakoby nebyli; za neybláznivější a neynešťastnější pokládati náleží ty, kteří v tak důležité věcy raději pošetilým, nežli moudrým místo a víru dávají.

Až posavád Přikázaní dobré smrti, vzatá jsou z tří Theologicských Ctnosti, Víry, Naděje, Lásky; též z jiných tří Střídmosti, Spravedlnosti, a Pobožnosti, kteréžto nám S. Apoštol navrhl. Přidáme jiná ze tří skutkův Ctnosti, Modlitby, Postu, a Almužny, souce od Anděla Rafaele vynaučení. V kníze Tobiášovy Angel Rafael tak mluvil:Tobiáš 12 Dobrá jest Modlitba s Postem a s Almužnou, více nežli poklady Zlata shromažďovati. Ten trojí skutek jest yako Ovotce tří Ctnosti náboženství; Milosrdenství a Zdrželivosti s Pobožnosti, s Spravedlnosti a s Střídmosti velice podobných. Nebo yako pobožnost měří k Bohu, Spravedlnost k Bližnímu, Střídmost k sobě samému: tak též Modlitba Náboženství účinek k Bohu zření má; Almužna, skutek Milosrdenstvií vztahuje se na Bližního: Půst, skutek Zdrželivosti sebe samého řídí. O Modlitbě mnozý mnoho psali, my tři věcy toliko předložíme. První, o potřebnosti Modlitby: Druhou o jejím užitku: Třetí o spůsobu modlení se s užitkem. Potřebnost Modlitby ták zjevná jest, že nic v Písmích Svatých patrněji se neukazuje ani přikazuje: Ačkoli pak Pán Bůh ví, kterých věcy potřebujeme, yakž on sám v S° Matouše potvrzuje:Math: 6. nicméně, chce abychom jich žádali, a prostředkem Modlitby, yako rukama duchovníma, neb nástrojem k tomu od Boha přijímali. Slyš Pána v S° Lukáše:Lukáš 18. Potřebí jest vždycky se modliti, a nikdý neulevovati. Též: Bděte každého času modlíce se.Lukáš 21. Sliš Apoštola: Bezpřestání modlte se. Eklezyástyka:Syr: 18. Nedej sobě překážeti, aby se neměl vždycky modliti. Kterážto přikázaní neukládají toho, abychom jiného nic nečinili: než na tak svaté cvičení nezapomínali, a často se k němu navracovali. Čemuž nás Pán a Apoštol jeho svým příkladem vynaučili. Krystus Pán zajisté y Apoštol tak ustavičně se nemodlili, aby Lid nevyučovali, řeč svou nepotvrzovali divy a zázraky: však mohlo se onich řícy že vždycky se modlí, proto že často velmi se modlili. Tim spůsobem rozumí se ona propověděni: Zialm 24. Oči mé vždycky ku Pánu, Žialm 33. a vždycky chvála jeho v ustech mých. A o Apoštolích:Lukáš 24. Byli vždycky v Chrámě, chválíce a dobrořečíce Pána.

Užitkové Modlitby, jsou tří: Zásluha, Zadosti činění, a vyprošení. O zásluze máme svědectví Krysta Pána v Evangelium:Math: 6. Když se modlíte, nebývejtež yako pokrytcy, kteří oblíbuji sobě v školách, a na rohu ulic stojíce se modliti, aby vidíni byli od lidí. Jistě pravím vám, žeť sou přijali odplatu svou. Ty pak když se modliti budeš, vejdi do Pokojíka svého, a zavřenými dveřmi, modli se Otcy svému vskrytě: a Otec tvůj jenž jest vskrytě, odplatí tobě. Kterýmiž slovy nezapovídá Pán aby Modlitba na místě zjevném se nečinila, nebo y on prve nežli Lazara vskřísyl, zjevně se modlil: ale zapovídá zjevnou Modlitbu k tomu činěnou, aby který se modlí, od mnohých a to pro žádost marné chvály vidín byl: pročež y v Kostele modliti se můžeme, y tam pokojík srdce naleznouti a v něm modliti se Otcy v skrytě. To pak co dokládá, odplatí tobě, vyznamenává zásluhu. Nebo jakož jest o Faryzeovi řekl: přijal odplatu svou, totiž chválu lidskou: tak o modlícým se v pokojíku srdce, a na samého Boha patřícým rozumíno býti má, že jemu dána bude odplata od Otce, který vidí v skrytě. O Zadosti činění za hříchy předešlé, známé jest z obyčeje Cýrkve Svaté, v kteréžto když se ukládá zadosti učinění Modlitba s Almužnou a s Postem spojená bývá: ano často se opouští Almužna neb Půst, Modlitba pak nikdý. Že pak také Modlitba uprošuje mnohá dobrodiní, S. Ian Zlatoustý pěkně vyučuje ve dvou Knížkách o Modlitbě, užiívaje podobenství rukou Lidských. Nebo ač se rodí Člověk bez zbraně, nahý, všech věcý potřebujícý, však nemůže naříkati na Stvořitele, jenž mu dal ruce, nástroj všech nástrojů, kterýmižby sobě udělati mohl pokrm, šaty, dům, zbrani, y jiné všecky věcy: tak také duchovní Člověk nic nemůže bez pomocy Boží: má pak Ctnost Modlitby, yako nástroj duchovních nástrojů, skrze kteroužto může všeckno sobě připraviti a zjednati.

Mímo ten trojí užitek, jest jiných mnoho: nebo předně Modlitba mysl osvěcuje. Nebo není věc možná, aby Člověk oči mysli k Bohu, pravemu světlu, stále obrátil a poněkud osvícen býti neměl: přistupte k němu, a osvícení buďte, dí David.Zialm 33. Potom Modlitba naději a důvěrnost zachováva. Poněvadž čim častěji jeden s druhým mluví, tim důvěrněji k němu přicházý. Třetí, Modlitba rozněcuje lásku, a mysl k přijímání většých darů rozšyřuje, yakž S. Augustýn 7. o Kázaní Páně na Hůře svědčí. Čtvrté, Modlitba rozmnožuje pokoru, a Synovskou bázeň. Nebo kdo k Modlitbě přistupuje, porozumívá žebráčkem Božím se býti, a tak pokorně před ním se ukazovati přivyká, bedlivě šetří aby ho neurazyl, jehožto pomocy ve všem potřebuje. Páté, plodí častá Modlitba v srdcy Modlitebníka potupení všech časných věcý: Neboť nemohou než nechutnati a smrděti všecky zemské věcy tomu, který ustavičně věcy Nebeské a věčné rozjímá. Viz s° Augustýna v kníze deváté v kap: 1. a 10. Vyznání jeho. Šesté, Modlitba nevypravitedlné potěšení působí, poněvadž prostředkem ní, Člověk okušuje yak sladký jest Pán. Kterýžto sladkostí velikost aspoň z toho se může poznati, že o některých vime, an netoliko přes celé nocy, ale s nocý den spojujíce, na Modlitbě trvali. Nad to vejše, krom užitku a kochání, přinaší Modlitba vážnost a čest nemalou se modlícým. Nebo y sami Angelové Dušy ctí, kterou vidí tak Přátelsky a tak často k rozmlouvání s Bohem připuštěnou. Viz S° Iana Zlatoustého v 1. Kníze o modlení.

Pozůstává abychom nětco o spůsobu, yakbychom se dobře modlili, pověděli, na kteréžto věcy neyvíceji záleží dobře živu býti ti, a dobře umříti. Nebo to co dí Pán:Lukáš 116. Proste a vezmete: a každý kdož prosý béře: vysvětlil S. Iakub v Epištole své,Iakub 1. že má s veymínkou a tak rozumíno býti, jestliže dobře prosýme. Prosýte, dí, a nebeřete, proto, že zle prosýte.Iakub 4. Můžeme tehdy takto smysliti: Kdo dobře prosý za dar, dobře zde živu býti, ten ovšem vezme: a který dobře prosý v dobrém životě až do smrti setrvati, také y šťastnou Smrt bez pochyby že vezme. Vyložmež tehdy krátce, co k dobré Modlitbě přísluší, abychom dobře se modliti, dobře živu býti, a dobře umříti se naučili:

První což sem přísluší, jest Víra, dle svědectví Apoštola:Řm: 10 Kterak, dí, budou vzývati, v kterého jsou neuvěřili? kněmužto přistupuje S° Iakub: Nechť žádá, nic u Víře nepochybujíc. Ale nemá to tak rozumíno býti, jakoby z potřeby věřiti zajisté bylo, že Bůh to učiní zač prosýme; nebo tim spůsobem častoby se podvodna Víra nalezla, a timbychom nic dokonce nevyžádali. Máme tedy věřiti, že Bůh jest neymocnější, neymoudřejší, neylepší, neyvěrnější: proto y může, y ví, y hotov jest učiniti zač prosýme, jestli že sluší jemu dáti, a nám prospěšno vzýti, zač prosýme. Té Víry vyhledával Krystus P. od dvou slepých, kteří uzdravení býti žádali: Věřítelí žeť vám to mohu učiniti? s touž Vírou modlil se David za nemocného synáčka.12.Krá:12 Nebo nevěřil, že to zač prosý Bůh učiní, ale že může učiniti, jakož dokazují ona slova: Kdo ví jestli snad ho mi Pán daruje? podobnou Vírou modlil se Apoštol Pavel,2.Kor:12.Iakua 1, aby od něho osten těla odňat nebyl, nebo se z pravé Víry modlil, Víra pák jeho bylaby falešná, kdyby věřil, že Bůh jistě učiní zač tydoby žádal, poněvadž tehdáž, zač jest žádal, neobdržel. Aniž jinou Vírou Cýrkev svatá se modlí, za obrácení Kacýřův, Pohanův, Odřezancův, a zlých Křestianův na Pokání, ješto jistá věc jest, že nevšickni se obrátí. O kteréžto věcy čti Knihy první Cap. 4. S° Prospera, o Povolání Pohanův.

Druhá dobré modlitby povaha, velmi potřebná jest Naděje, a Důvěrnost. Ačkoli pak nenáleží nám Vírou, která se dotýká rozumu, tak smeyšleti, že Bůh učiní zač prosýme; však předce musýme doufáním a Nadějí, která k vůli náleží, stálé se dobrotivosti Páně přídržeti, a doufati, že učiní Bůh, zač žádame. To vyhledával Pán při dnouzlámaným, jemužto řekl:Matt: 9. Doufej Synu, odpouštejíť se tobě hříchové tvojí. Též Apoštol odevšech žádal, když řekl:k Zidum 4 Přistupmež s důvěrnosti k Trůnu milosti jeho. A dávno před tim Prorok uvedl Boha mluvícýho:Zialm 90. Poněvadž ve mne doufal, vysvobodímť ho. Že pak doufání pocházý z dokonalé Víry, proto Písmo, když Víry při velikých věcech vyhledává, připojuje něco k doufání náležejícyho: Pročež u S° Marka čteme: Kdožby koli řekl hoře této, zdvíhni se, a vrz sebou do Moře; a nebude pochybovati v srdcy svém, a věřiti bude že se stane, cožby koli řekl, stane se mu.Mar: 11. O kteréžto Víře plodícý doufánlivost, rozumí se ona slova Apoštola:1.Kor:13 Bychť měl takovou Víru, žebych hory přenášel. Kassyánus v snešení o Modlitbě, jisté znamení býti učí, vyprošení, když kdo jistě doufá, že obdrží to zač prosý, a žádným spůsobem v té prosbě nepochybuje, a radosti duchovní modlíc se naplněn bývá.

Třetí jest Láska, aneb Spravedlnost, kteroužto ospravedlnění od Hříchův sproštění býváme. Nebo dobrodiní Boží, nevyprošují, jediné ti, kteří sou jeho přátele. Takť zajisté David mluví v Žalmich:Zialm 33. Oči Páně k spravedlivému, a uší jeho k prosbám jejich. A na jiném místě:Zialm 65. Spatřilli jsem nepravost v srdcy mém, neuslyší Pán. A v novém Zákoně dí Pán:Ian 15. Zůstaneteli ve mně, a slova má (to jest Přikázaní má) zůstanouli v vás, začkoli budete chtítí prosyti, stane se vám. A učedlnik kterého miloval Pán Jezíš:1. Ian 3. Jestliže Srdce naše netresce nás, doufánlivost máme k Bohu, a začkoli prosyti budeme vezmeme, poněvadž Přikázaní jeho ostříháme, a to což jest jemu příjemného činíme. Aniž jest tomuto naučení na odpor, Lukáš 18. že Publikán žádajíc od Boha hříchů odpuštění odešel ospravedlněný. Nebo Hříšník kajícý, nevyžádá jako Hříšník, ale jako kajícý: nebo dle toho, že hříšnikem, nepřítelem jest Božím: vedle toho pak že kajicý, přítelem Božím počiná býti. Nebo kdo hřeší, činí co se Bohu nelíbí; ten pak který lituje že hřešil, činí to, což se neyvíce Bohu líbí.

Čtvrté přísluší k modlitbě, Pokora, skrze kteroužto modlécy se, ne v svou spravedlnost, ale v Boží dobrotivost doufá:Izaiáš 66 Na koho vzhlédnu, dí Bůh, jediné na chudičkého a skroušeného Duchem, a třesoucýho se řečí mých? a Eklezyastykus přidává:Syr:35 Modlitba kořícýho se Oblaky proráží, a neodejde, dokudžby Neyvyšší ne vzhlédl.

Pátá věc jest Pobožnost, která působí, že modlícý se, nedbánlivě se nemodlí, jak mnozý obyčej mají činiti, než pozorně, pilně, a horlivě Modlitbu vykonává. Domlouva Pán velice těm, kteří usty se toliko modlí:Izaiáš 29 Lid tento dí Pán skrze Izaiáše, rty mne chválí, Srdce pak jejich daleko jest odemne. Pocházý pak tato Ctnost z živé Víry, v skutku se ukazujícý: Kdo pozorně a stálou Vírou mysli, vélikost velebnosti Boží, a nášy opovrženost, ktomu velikost věcy které žádáme, sotva může býti, aby bez veliké poníženosti, uctivosti, pobožnosti a horlivosti k modlení přistoupil.

Příjemné bude tuto dvojí výborné svědectví svatých Otcův přidati. Svatý Ieronym v Rozmlouvání, aneb v Dyalogu, proti Lucyferyánům: k Modlitbě se mám, nemodlilbych se, kdybých nevěřil; a kdybych právě věřil, Srdce, vněmž se Bůh spatřuje bych vyčistil, Prsy rukamá bil. Líce slzami skropoval, na těle bych se třásl, usty bledl, při nohách Pána mého ležel, slzami je políval, vlasy utíral, přilnul bych jistě k dřevu Kříže, aniž prvé se ho zpustil, nežlibych Milosrdenství dostal: nyní pak zhusta při modlitbě mé, a nebo pod loubím chodím, aneb Úroky počítám, neb od mrzutého myšlení zmatený, věcý o kterých mluviti nesmím, páchám. Kde jest Víra? Co se domníváme, takli Ionáš se modlil? takli tři Mládency? takli Danyel mezy Lvy? takli Lotr na Křiží? Svatý Bernard, v řečí o čtyrech spůsobích modlení: jistě, dí, musýme v čas modlitby do Palácu Nebeského odeslati, kdež Král nad Králi, na Trůnu hvězdámi okrášleným sedí, při kterém nesčislné a nevypravitedlné blahoslavených duchův vojsko, vůkol a vůkol stojí. S jakou tedy uctivosti, s jakou bázni, s jakou pokorou přistoupíti má, z kaliště svého vycházejícý, a po zemí plazýcý se špatná Žaba? jak zděšený, jak pokorný, snížéný, pečlivý, a vší mysli pozorujícý, před Velebnosti slávy; v přítomnosti Angelův, v raddě, a v shromáždění spravedlivých, bude mocy státi mízerný Člověk? ve všech tedy činech naších, potřebí jest šetrnosti mysli, zvlášť pak při modlitbě.

Šestá věc k Modlitbě příslušejícý, jest Setrvání, kteréžto Pan představením dvojího podobenství poroučel,Lukáš 11. u Evangelisty S° Lukáše. Prvnií jest o tom, který o půl nocy k příteli šel, aby mu tří chlebů zapůjčil, až často oslyšán, že v příhodný čas nepřišel, však v prosení setrvajíc, obdržel čeho žádal. Druhé jest o Vdově,Lukáš 18. žádajícý aby jí nad protivníkem jejim pomstil. Soudce ačkoli velmi zlý, ani se Boha bál, ani Člověka ušetřoval: však předce souc trvánlivosti a nezbednosti ženy přemožen, jí nad nepřítelem jejim pomstil. Z toho Pán zavírá, že my modlíce se Bohu, mnohém vícejí máme trvánlivost míti, an dobrotivý a spravedlivý jest. Dokládá S. Iakub,Iakub 1. že dává všem hojně, a nevyčítá, to jest, štědře dary své všem jenž ho prosý dává, a nezbednost nevyčítá, jakobychom mu prosením obtížní byli. Bůh zajisté bez míry jest bohatý, a bez míry milosrdný. Přidává S. Augustin v veykladu posledniho veršíčka Žalmu 65. k těm slovům: Požehnaný Bůh, který neodjal modlitby mé, a milosrdenství své odemne. Uzříšli, žeť není odjata prosba tvá, buď bezpečen, žeť není od tebe odjaté Milosrdenstvií jeho.

Nasleduje abychom o Postu, dle pořádku od Angela představeného, krátce jednali, a opustíce mnohé věcy, z strany Postu od Theologův sepsané, toliko ty předneseme, které k našemu úmyslu sloužiti mohou: Úmysl náš jest, Pravidlo dobrého života vyložiti, které k dobrému skonání cestu připravuje. K čemuž tři věcy zdají se dosti býti, o kterých jsme při jednání o Modlitbě mluvili: Potřebnost, Užitek, a Spůsob. Potřebnost Postu, založená jť na dvojím ustanovením: Božským a Lidským. O Božském ustanovení, svědek jest Ioel Prorok Ioel 2. na místě Božím mluvě: Obraťte se kemně z celého srdce vašeho, v postu, pláči a kvílení. Též to máme z Ionáše Proroka svědčícýho:Ioan 3. že Nynyvitští k ukrocení Boha vyhlásyli Půst, a Pytel, a však tehdáž žádného ustanovení o postu výdané° nebylo. To mu též z slov Páně v S° Matouše Mátt: 6. srozuměti můžeme: Ty pak když se postíš, pomaž hlavy své, a tvář svou umej, aby nebyl vidín od lidí, že se postíš, ale Otec tvuj, jenž vidí v skrytě, odplatí tobě. Přidejme jedno aneb druhé z Otcův Svatých. Svatý Augustyn tak mluví v Epištole k Kasulánoví, Ep. 80. Iá v Písmich Evangelitských, y Apoštolskych, a ve všem Zákoně, jenž se novým nazývá, mysli jej přebíhajíc, nalezám, žeť jest Půst přikázaný: v který pak dní postiti se máme, a v který nemáme, Přikázanim Páně, aneb Apoštolův, vloženo býti nenalezám. S. Lev o Postu desátého Měsýce: Ty věcy jenž budoucých figůru měly, vyplněním těch, které vyznamenávaly, skončené jsou: užitek pak postův nového Zákona, milost vyzdvíhla, ano zdrželivost tělu y dušy vždýcky prospěšnou k chvalitebnému zachovávání přijala. Nebo jako pozůstává k Křesťanskému naučení: Pánu Bohu svému klaněti se budeš, a jemu samému sloužiti, a jiná k těm podobná Přikazaní: Tak co v dotčených Knihách o posvěcení postu jest přikázano, žádným veykladem se nevyprazdňuje. To S. Lev, kterýchž nemínil ukázati, že týchž časův Křestiané se mají postiti, když se Židé postívali, než Přikázaní Židům o postu vydané, má vedlé usouzení těch, kteří Cýrkvi jsou představení zachované býti, co se času tkne a spůsobu. Jakéby pak to nařízení bylo, známější věc jest, nežli potřebí tuto vyložiti. To budiž dosti o potřebnosti Postu. Ovotce a užitky postu snadno ukážeme.

Předně užitečný jest Půst k přihotovení Dušy k modlitbě, a k věcy Nebeských uvažovánií, jak Angel Rafaél oznámil řka: Dobrá jest modlitba s postem. Mojžíš postem dni čtyřidceti Exod:34. prve Dušy připravil, než k rozmlouvánií s Bohem směl přistoupiti. Eliáš čtyřidceti dni se postil,3.Krá:19 aby mohl s Bohem na hůře Oreb, podle možnosti Člověka mluviti. Danyel za tři téhodnův postem, k přijeti zjevení Božských se připravil. Tak Cýrkev svatá před velikými Svátky, ten den posty nařídila, aby Křestiané schopnější býti mohli, k duchovních věcy konání. Svatí Otcové týž užitek postu na mnoha místech vychvalují. Nechť nahlídne Čtenář do Knihy S° Athanásia o Pannenství: do Knihy svate° Ambrože o Eliášovi a Postu: do Kázaní S° Bernarda u Vigilií S° Ondřeje: slova S° Iána Zlatoustýho z Kázaní prvního na první Kníhu Mojžíšovu, krátka velmi a vznešená jsou, nebudu sobě litovati připsati: Půst, dí Zlatoustý, jest pokrm Dušy naších, jest lehké peří, aby se vzhůru vynášela, a neyvyšší věcy mohla přemyšlovati.

Druhý užitek postu, jest těla skrocení, z té příčiny velmi se Bohu líbí, jehožto žádost jest abychom tělo s hříchy a žádostmi jeho ukřižovali, jak Apoštol učí v Epištole k Galatským,Galat: 5. jakož y sám pověděl:1 Kor.9. Trescy Tělo mé, a v služebnost je uvodím, abych jiným kažic, sám nešlechetný nebyl. Ta slova o postu S. Ian Zlatousty a Theofilakt vykládají, a svatý Ambrož v Epištole k Vercellenským. Ten užitek postu vychvalují svatí Otcové: Cypryán v Kázaní o postu: Basilius v řeči první o postu: Zlatoustý v Kázanií prvním, na první Kníhu Mojžišovu: Ieroným v Epištole, aneb Listu k Evštochyům, vo ochraně Panenství, a Augustýn v první Konfessý v kap: 31. y všecka Cýrkev k hodince první z Hymnu S. Ambrože: Těla pýchu skrocůj střídmostí pokrmu a nápoje.

Třetí užitek Postu, jest k uctění Boha, poněvadž Pán Bůh za čest sobě pokládá, když pro něho se postíme. Takť zajisté Apoštol mluví:Řím: 12 Prosým vás, abyšte těla vaše vydali v obět živou, svatou, Bohu libou, rozumnou služby vašy. Řekové vykládají rozumnou čest. O té poctě S. Lukáš mluví, když S. Anně Vdově dí:Lukáš 2. Nevycházela z Chrámu Posty a Modlitbami sloužícý dnem y nocý. Veliký Sněm Duchovní Nycenský v Kánonu pátém, nazývá půst čtyřidceti dni čistý milý a slavný dar, od Cýrkve Bohu obětovaný. Yakož y tim spůsobem mluví Tertullián v Kníze o Vzkříšení těla, kdež nazýva obětmi Bohu příjemnými postní a suchý pokrmy. S. Lev dí v řeči druhé o Postu desátého Měsýce: za dokonalé přijímání všeho správce slušné Bohu těch dárcy obět zdrželivosti se obětuje. Nad to S. Řehoř v Kázaní 16. píše, že skrze Půst čtyřidceti dní života našeho obětovaný bývají desátky a prvotiny.

Čtvrtý užitek Postu jest Zadosti učinění za hříchy. To předně ukazují S° Písma příkladové: Nynyvetští Postem Boha ukrotili, yakž Ionáš v kap: 3. svědčí. Židí s Samuelem se postíce, Boha ukojili, a vítězství obdrželi.1.Král:7. Achab Král bezbožný Postem a žíní poněkud Boha ukrotil. Židí za času Iudyth a Estery, žádnou jinou Obětí, jediné Postem a kvílením, v Boha milosrdenství nalezli. Též staří Otcové bezpřestání to učili. Tertullián v kníze o Postu dí: Yako první požívání pokrmu zavedlo, tak Půst ať Bohu za dosti učiní. S. Cypryán v řeči o padlých: Hněv (prý) a uražení Boží, posty a pláčem, yak on napomíná, ukrocůjme. S. Bazylius v řeči první o postu: Pokání, bez Postu neužitečné jest a daremné, Postem zadosti učiň Bohu. S. Ian Zlatoustý v Kázaní prvním na 1. Kníhu Mojžíšovu: Bůh prý, yako milostivý Otec to Lékařství které nám se postem děje, nalezl. S. Ambrož v Kníze o Eliášovi a postu. Půst, smrt jť provinění, hříchů vyvrácení, lékařství spasení. S. Ieroným v výkladu třetí kapitoly Ionáše, Pytel prý a Půst, zbraně jsou Pokání, pomoc hříšníkův. S. Augustýn v Kázaní 60. dí: Žádný se neposť pro lidskou chválu, než posť se pro odpuštění hříchův. S. Lev v řeči 4. o Postu Měsýce sedmého učí, že Bůh Oběti Postu ukrocen bývá. S. Bernard v řeči 66. na Píseň Šalomounovou, dí: Yáť se časem zdržuji, zdrželivost pak má jest dosti učinění za hřích, ne pověra za bezbožnost.

Pátý užitek Postu jest, že k zasloužení a vyprošení dobrodiní Božských velmi napomahá. Anna Manželka Helkánová, postem jsouc neplodnou, Syna mítí zasloužila: tak vykládá S. Ieroným v druhé kníze proti Iovinyánovi Písma S° slova: Ona pak plakala, a pokrmu nepožívala. Anna, dí, prázdný život pokrmem zasloužila Synem naplniti. Sára též Půst tří dnů Diábla jest sproštěná, jakž v kníze Tobiášové vkapitole 3. poznamenáno. Velmi výborné místo ve Čtení Svatém pro zásluhy Postů se nacházý. Taktoť Pán mluví:Math. 6. Ty pak když se postíš, pomaž hlavy své, a tvář svou umej, aby nebyl vidín od Lidí že se postíš, a Otec tvůj jenž vidí v skrytě, odplatí tobě. Kdež slova ta, odplatí tobě, vyznamenávají, dáť tobě mzdu. Nebo jsou na odpor oněm: pošmuřují Tváří svých, aby se zdali Lidem že se postí. Jistě pravím vám, žeť jsou přijali odplatu svou. Tehdy pokrytcy přijímají odplatu, aneb mzdu svou, Lidskou chválu: spravedliví se postícý přijímají svou mzdu, a odplatu věčnou. Aniž pominu patrných svědectví Svatých Otcův: S. Ian Evangelista maje psáti Evangelium, nařídíl Půst slavný, aby od Boha dar k sepsání té Kníhy dostal. Yakž S. Ieroným oznamuje v předmluvě na výklad S. Matouše: a po něm velebný Béda. Tertullián v Kníze o Postu dí: Půst poznání skrytých tajemství na Pánu Bohu zasluhují. S. Ambrož v Listu k Cýrkvi Vercellenské: Kteří jsou tito noví Učitelové, jenž platnost zásluhy Postův vyvracují? S. Athanazyus v Kníze o Panenství: Kdožkoli od nečistého Ducha trápen bývá, to zajisté má míti, že zlí Duchové Postem trápení, odcházejí, mocy Postu se bojíce. S. Bazylius v první řeči o Postu: Půst k ujíti budoucých zlých věcý, a k dojití dobrých jest užitečný. S. Řehoř Názyazenský v řeči o chvále S. Cypryána, vykládaje yakými zbraněmi jedna S. Panna Diábla od sebě odehnála, Půst a na zemi líhání yako lékařství zarazyla. S. Ian Zlatoustý v první řeči o Postu: Posť se že jsy zhřešyl, posť se, aby nehřešyl: posť se, aby dostal: Posť se, aby co jsy přijal, odňato nebylo. S. Ieronym v Kníze proti Iovinyánovi, naschvále jedná o zásluže Postu. S. Augustýn v řeči 62. Půst, dí, jest, neb Lékařství, neb odměna, to jest, neb hříchů odpuštění, neb odměnu, nebo Království přijímá. S. Lev v řeči první o Postu sedmého Měsýce, dí: Skrze poníženost Postu, proti všem našým nepřátelům pomocy Božské zasluhujeme.

Známé tehdy již potřebnost a užitek Postu; pozůstává spůsob totižto, abychom krátce yak se máme postiti předložili, a Půst nám právě užitečný byl yak k dobrému životu, tak y k dobrému skonání. Mnozý zajisté se postí, každého dne, od Cýrkve nařízeného, yako Vigilie, Suché Dni, veliký čtyřidceti dni Půst: ano mnozý dobrovolně v Advent se postí, aby pobožně se ke dni Narození Páně připravili: neb v Pátek ku památce Umučení Páně: neb v Sobotu ke cti Panny Rodičky Boží. Ne bez příčiny můžeme se jich tázati: zdalise tak postí, aby došli užitku Postu? Hlavní Cýl Postu, jest těla mrtvení, aby Duch sylnějšý byl, k tomu cýli potřebí sprostého a skrovného pokrmu užívati. Což Cýrkev S. Matka naše ukazuje, když požívati přikazuje toliko jednou za den pokrmu: a to ne Massa, neb mlíčných věcý, ale bylin a zelin, a jiných lehčích jídel. Dvěma slovy Tertullián to o vzkříšení Těla vyjádřil, když pověděl že postícých se postní a suché jídlo býti má: co nezachovávají kteří se postí, méněji při jedinkém Obědě nejedí, než yako jiných dnův, y za obědem y za večeří: a kteří na tom Obědě tak drahá jídla z rozličných Ryb, a jiných pokrmů k vzbuzení hltavosti příhodných dají strojiti: že se nezdají strojiti oběd lkajícých a kajícých, ale svadební večeři, která má dlúho na noc trvati, kteří tak se postí, bezevšeho pochybení užitkův Postu nedojdou. Ani ti užitku Postu zýskají, kteří ač ne tak stvostně, však drobet střídměji jedí, ve dni Postní pak víceji se od hraní, a šprymování, nočních Hadrůňkův, od spěvu špinavého, a nestřídmé veselosti, a což těžšího jest od zlostí a hrozných hříchův nezdržují, nežli jiných dnů, kteří nejsou k Postu nařízení. Slyš co Izaiáš Prorok o takových mluví:Izaiáš 58 Hle v den Postu vašeho, nalezá se vůle vaše, a všech dlužníkův vaších: hle k svárům a různicem se postíte, a bíjete pěstí nemilostivě: nechtějte se tak postiti, yak do tohoto dne, aby slyšán byl křik váš na výsosti. Z věcý těch, tresce Pán Židy, že ve dnech Postu, an jsou dnové Pokání, ne vůli Páně, než svou plniti chtěli, dlužníkům svým netoliko dluhy odpouštěti nechtěli, yak sobě od Boha odpuštěny býti žádali, ale nějakou lhůtu dlužníkům svým učiniti se zbraňovali: též že čas, který postíce se na Modlitbách k Pánu Bohu zstráviti měli: v rozepřech marných ano v svářích zmařili, netoliko, yak slušné bylo, ve dni postní na cvičení duchovní se neoddali: ale tež hříchy k hříchům přidávajíce, Bližni své nemilostivě bili. Těch a jim podobných věcy mají se vystříhati Lidé pobožní, chtějíli aby Postové jejich Bohu milí byli, jim pak užiteční: a tudy také na potom životem dobrým, a smrti šťastnou se těšyti mohli. Z těch tří skutkův pozůstává Almužna, od Angela před Tobiášem schválená, a nám všem k následování předložená.

O Almužně tři věcy vyložíme: Potřebnost, Užitek, a Spůsob. Nějaké přikázaní býti o činění Almužny nikdý žádný nepochyboval, bychom pak jiného neměli, stačilaby dostatečně veypověd neyvyššýho a neyspravedlivějšýho Soudce, který v den poslední bezbožným řekne:Math: 25 Odějděte odemne zlořečení do Ohně věčného, jenž jest připraven Diáblu y Angelům jeho: Lačněl sem, a nedali jste mi jísti: Žížněl sem, a nedali jste mi nápoje: pocestný byl, nepřijali jste mne: nahý, a neodíli jste mne: nemocný a v žaláři, a nenavštivili jste mne. Když ste nečinili jednomu z menších mých, ani jste mi učinili. Odkudž poznati můžeme, že k činění Almužny zavázaní nejsou, jediné ti, jenž ji mohou dáti. Aniž že Pán náš to čini, čítáme, krom že z Peněz jemu daných díl chudým dáti rozkázal, což se poznává z slov Jidášovi mluvených: Co činíš, čiň spěšně. Domnívali se Učedlnícy, že rozkázal Pán Jidášovi, aby z Měšce, který nosýval, nětco chudým udělil: Nicméně Theologové učí, že se to přikázaní obsahuje v tom: Cti Otce svého: jiní v tom, Nezabiješ. Není potřebí aby v desaterém Božím přikázaní se zavíralo, poněvadž Almužna k lásce náleží, přikázanií pak k Spravedlnosti. Pakli všecka Přikázaní k mravům příslušejícý v desaterém Přikázaní Božím, mají zavřená býti, dobře Albert veliký, Přikázaní Almužny k tomu přičítá, Nepokradeš: poněvadž spůsob krádeže zdá se býti chudým neudělovati co jsme povinní. Hodnověrnější zdá se býti zdání S° Tomáše Aquitánského, který to vede k prvnímu přikázaní druhé Dcky: Cti Otce svého. V kterémžto netoliko se rozumí samé uctění Rodičův, ale též opatření věcy potřebných k vyživení, neb jest yakás Almužna, kteroužto zavázani jsme přednímu bližnímu našemu, yakž vykládá S. Ieronym na kapitolu 15. S° Matouše. Z čehož se porozumívá žeť jsme též Almužnou jiným bližním naším povinní. K tomu přicházý, že přikázani o Almužně není takové, kteréby nětco zapovídalo, ale přikazovalo: Mezy přikázaní pak druhé Dcky žádné° není, kteréby nětco na odpor činiti poroučelo krom prvního totižto, Cti Otce svého: Ale otom více jednati na tomto místě přísluší. Až podtud budiž povědíno o potřebnosti Almužny.

Nyní pak hojný užitek Almužny uvažme: Předně, Almužna od věčné smrti vysvobozuje, buď že se to děje dle spůsobu Zadosti činění, aneb přípravě k milosti Boží, neb kterého koli jiného spůsobu. To patrně Písmo S. učí, v kníze Tobiášové čteme, Tobíáš 12 Almužna od všelikého hříchu a smrti vysvobozuje, a působí aby nalezl milosrdenství, a život věčný. Danyel k Králi Nabuchodonozorovi mluví:Danyel 4. Pročež Králi radda má nechť se tobě líbí, a hřiíchy tvé Almužnou vyplať, a nepravosti tvé milosrdenstvím k chudým.

Potom Almužna od Člověka spravedlivého, a z pravé lásky daná, má zásluhu života věčné°. Tuto pravdu, svědčí Krystus Pán Soudce živých y mrtvých při posledním Soudu když propoví:Math:25 Poďte požehnaní Otce mého, příjmětež Království, kteréž jest vám připravené od počátku Světa: Neboť sem lačněl, a dali jste mi jisti... A málo nížeji: Co jste učinili jednomu z Bratří mých neymenších, mně jste učinili.

Třetí, Almužna má moc poněkud Křtu Svatého totižto zahlaluje vinnu hříchův y pokutu, yakž dí Ekklezyastykus: yako Voda uhašuje Oheň, tak Almužna uhašuje hřích. Voda zajisté dokonce hasý, tak že ani dýmu nezůstává: A totéž Svatí Otcové učí Cypryán, Ambrož, Ian Zlatoustý, Lev. S. Cypryán v řeči o Almužně takto dí: Yáko koupelem Vody spasytedlné Oheň Pekelný bývá uhašen, tak Almužnami a skutky spravedlivými plamen hříchův se udušuje. S. Ambrož v řeči 31. praví: Almužna, yakýmsy spůsobem jest yákés obmytí Duší, yakž Pán dí: Dávejte Almužnu, a všecky věcy vám jsou čisté; ano bez úrazu víry mluviti můžeme, že Křest milostivější jť Almužna, nežli koupel; jednou se dává, a jedinou odpuštění připovídá: Almužna pak kolikrátkoli ji činíš, tolikrát odpuštění zasloužíš. S. Ian Zlatoustý v Kázaní 25. na Skutky Apoštolské dí: Není hříchu kterýžby Almužna neočistila, a uhasyti nemohla. S. Lev v řeči páté o zbírkách: Almužny, (prý) hříchy ohlazují, Smrt zabijejí, a pokutu věčného Ohně uhašují. Tak jest v pravdě veliká Almužny výsada, a mělaby všecky k milování Almužny roznítiti. To se pak ne o yakékoli Almužně má rozuměti, ale o té, která z veliké skroušenosti lásky pocházý; yaká byla S. Maři Magdalény, slzami želení, myla nohy Páně, a z Almužny předrahou mastí je mazala.

Čtvrté, Almužna doufání k Bohu rozmnožuje, a radost duchovní plodí. Ačkoliv pak to se děje s jinými dobrými skutky, však předně přísluší Almužně, poněvadž ní Bohu y Bližnímu spolu přijemnou službu konáme: a skutek takový ne temně než světle za dobrý uznán bývá. Nenadarmo Tobiáš:Tobiáš 4. doufání prý veliké před neyvyšším Bohem, Almužna všem, kteříž ji činí. A S. Apoštol:k Žid: 10. s Vězny měli ste spolu strpení, pročež nechtéte tratiti doufání vaše. Nad to S. Cypryán v řeči o Postu, nazývá Almužnu veliké potěšení Věřícých.

Pátý, Almužna dobrovolně se za Dobrodince modlí, a jim milost aby se obrátili, neb dar setrvání, neb rozmnožení milosti a slávy vyprošují. Všemi těmito spůsoby rozumíno může býti to slovo Páně:Lukáš 16. Čiňte sobě Přáteli z Mammony nepravosti, aby, kdyžbyšte zhynuli, přijali vás do věčných Stánků.

Šesté, Almužna jest hotové činění k milosti ospradlnění. Otom užitku mluví Šalomoun v svým Příslovích, řka:Přísl: 15. Almužnami y hříchové očištění bývají. Pán slyše o štědrotě Zachea, řkoucýho: Hle polovicy statku mého dávám chudým, a oklamalli sem v čem koho, navracuji čtvernásob: Dí, Dnes spasení stalo se Domu tomuto. V Skutcých Apoštolských:Skut:10. Korneliovi, ještě že mnoho Almužen dával Pohanu: Almužny tvé vstoupili na pamět před Tvář Boží. Odtud ukazuje S. Augustýn v Kníze o předzřízení Svatých v kap: 7. že Kornelius prostředkem Almužen od Boha vyprosyl milost víry křesťanské, a dokonalého ospravedlnění.

Sedmé, Almužna za časté jest příčina rozmnožení statku časného. Toho potvrzuje Šalomoun mluvě:Příslo:19 Půjčuje (na lichvu dává) Pánu, kdož se slituje nad chudým. Opět:Příslo: 28 Kdož dává chudým, nikdý neschudne. Příkladem svým vyučil Pán také, pět Chlebu a dvě Rybě, Zástupům rozdati poroučeje:Ian 6. Potom dvanácte Košův plných ostatních drobtů chleba, a Ryb rozdělených zůstalo, na mno° dni jim postačiti mohlo. Tobiáš také štědře z Statku svého chudým uděluje, velikého bohatství v brzkém času dosáhl. Vdova Sareptánská,3 Král: 17 málo mouky a Oleje Eliášovi Proroku Almužny byla udělila, dobrodiním Božským to dostala, že jest za dlouhý čas ani mouky ani oleje nedostatku neměla. Příkladové mnozý a hodní čítání nalezají se u S° Řehoře Turonenského, v kníze páté Hystorye Franské; u Leontia, S° Iana Almužníka; u Sefronya v kapit: 185. a 201. To též potvrzuje S. Cypryán v řeči o Almužně, a S. Bazylius v řeči k Bohatým, kdežto ušlechtile podobenstviím, připodobňuje bohatství vodám Studničným, které čím častěji se vyvažují, tim vždycky lepšými bývají, pakli se bez pohnutí chovají, umenšené a smrduté se nacházejí. Nerádí to slyší bohatí lakomcy, a sotva tomu místo dají, než po tomto životě srozumí, a pravdú býti uvěří, když tomu rozuměti a věřiti nic neprospěje.

Pozůstává, abychom nětco o spůsobu dávaní Almužny napsali. To zajisté nadevšecky jiné věcy potřebí jest, abychom pobožně a svatě živi jsouce, neyšťastněji pak umřeli. Předně tehdy potřebí jest, činiti Almužny s tim pravým předsevzetím, abychom se Bohu zalíbili, a povětrné lidské chvály nevyhledávali. Patrnými slovy Pán učí:Math: 61. Když dáváš almužnu, nechtěj na Troubu troubiti. Aať neví levice tvá, co činí pravice tvá. Vykládá ta slova S. Augustýn v výkladu 6. Epištoly S° Iana, kdež skrze levicy, rozumí úmysl činění Almužny pro časnou chválu, aneb pro yakýkoli jiný zysk časný: skrze pravicy úmysl činění Almužny pro život věčný, slávu Boží, a lásku Bližního.

Druhé, Almužna má dávaná býti hotově, snadně, aby se nezdála prosbami vymožená býti, aniž den odedne odkládati, ale y hned můželi býti ať se dává. Neříkej dí Mudřec: odejdi, potom se navrať, zejtrať dám, když hned dáti můžeš. Abraham Přítel Božií,1 Moj:18 žádá Hostí, aby se k němu uchejlili, nečeká, aby od nich žádán byl. Což též učinil Vnuk jeho 1 Moj:19 spravedlivý Lot. Tak též Tobiáš Tobiaš 1. neočekával chudých, aby k němu přišli, ale sám jich hledal.

Třetí, aby Almužna vesele, ne s zármutkem se dávala. Při každém dávání tvém (dí Eklezyástykus Ekles: 351.) veselou učiň tvář svou. Apoštol též:2.Kor: 9. ne z zármutku, aneb z mušení, veselého zajisté dárce miluje Bůh.

Čtvrté, aby Almužnu rozdával pokorně, a Člověk bohatý spomínal, že víceji přijímá, nežli dává: O kteréžto věcy tak mluví S. Řehoř:L.21 Mor C. 14. Mnoho k krocení pýchy dávajícýho prospiívá, jestli když zemské věcy dává, slova Nebeského Mistra pečlivě uvažuje, řkoucýho: Čiňte sobě Přáteli z Mammony neprávosti, aby, kdyžbyšte zhynuli přijali vás věčných do Stánků. Nebo jestlíže pro Přátelství jejich, věčné Stánky zejskáme, bezpochyby mysliti máme, rozdávajíce, že dary dobrodincům naším přinašíme, ne že chudým dar dávámé.

Paté, aby dle možnosti, Almužna štědře se dávala. Tak učí Tobiáš vznešený Almužník:Tobiáš 4. Yak budeš mocy, tak buď milosrdný: budešli mnoho míti, dávej hojně, pakli málo, také rád z toho mála uděl. S. Apoštol učí 2. Kor: 98 že Almužna býti má yako požehnání, ne yako lakomství. Přidává S. Ian Zlatoustý: Ne dávati, ale hojně dávati, Almužna jest. A v též řeči 17. k lidu Antyochenskému doložil: že kteří chtějí uslyšáni býti, když k Bohu říkají: Smilůj se nademnou Pane, podlé velikého milosrdenství tvého, nad chudými také mají se smilovati, vedlé veliké své Almužny.

Naposledy, potřebí nadevšecko jiné, kdo chce spasen býti, pročež y dobře umříti, spytovati neb sám skrze sebe samé° čítáním a rozjímáním, neb skrze jiné Lidi Učené Muže a pobožné, zdali bohatství zbytečné bez hříchův může býti zachováné, neb má se chudým rozdati: přes to, které Bohatství bezpotřebné, které potřebné, má slouti. A poněvadž tato tu Knížka obšírných Otázek Theologických nepotřebuje, krátce některá místa z Písem Svatých, a z Učitelův yak starších tak y novějších, položím, a té Otázce konec učiním:

Místa Písma Svatého, jsou u S° Matouše: Nemůžete dvěma Panům sloužiti.Math: 6. U S° Lukáše:Lukáš 3. Kdo má dvě Sukně, dej jednu nemajícýmu, a kdo má pokrmy, učiň též. U S° Lukáše,Lukáš 12. praví se bohatcy majícýmu mnoho zboží, an nevěděl kdeby je složil: Blázne, této nocy požádají Dušy tvou od tebe. Kterážto slova takto vykládá S. Augustyn v Kníze 50. kázaní v kázaní 7. že ten bohatý na věky zahynul, proto, že bezpotřebné Zboží měl.

Hlavní Svatých Otců propovědění, jsou tato: S. Bazylius v řeči k Bohatým: Zdaliž ty nejsy loupežník, an co jsy k rozdávaní přijal, za vlastní sobě pokládáš? Málo potom: činíš tolik chudým křivdu, kolikby z nich dáti mohl. S. Ambrož v řeči 81. Co jest, dí, nespravedlivého řekneš: an cyzých věcy neberu, vlastní pilně zachovávám? ó bezstoudné propovědění! vlastní býti pravíš, které věcy? A nížeji: Neníť menší hřích, yako vzýti majícýmu, když můžeš a tobě zbývá, chudým nedati. S. Ieronym v listu k Hedybyi v Otázce první: Mášli prý více nežli tobě k vyživení a ošatění postačuje, to rozdej, a měj za to, že jsy povinna. S. Ian Zlatoustý v Kázaní 34. k Lidu Antyochenskému dí: Zdali svým vládneš? věcy chudých tobě jsou svěřené, buď že jsy je spravedlivou prácy, aneb z dědictví Otcovského dostal. S. Augustýn v Traktátu na Žalm 147. Zbytečné (pry) věcy bohatých, jsou potřebné chudým, cyzými věcmi vládneš když zbytečnými vládneš. S. Lev v řeči páté o Snůškách dí: Zemské a tělesné Zboží z štědroty Boží pocházejí, slušně z nich počet Pán žádati bude, které ne tak k vládnutí jich; yako k rozdávání nám svěřil. S. Řehoř v třetí stránce o Pastýřské péči, v napomenutí 22. napomínánií, pry, mají býti, ani po cyzým nedychtíce, ani svého nerozdávajíce, aby pečlivě věděli, že Země z nížto všyckni sme, všem Lidem obecná jest: protož potravy všem vydává: a darmo se za nevinné pokládají, kteří obecný dar Boží sobě samotně přivlastňují. S. Bernard v Listu k Jindřichovi Arcybiskupu Senonenskému, takto píše: Naše jest (křičí chudí) co vy rozptylujete, nám ukrutně se odnímá, co vy daremně utrácýte. S. Tomáš v 2. 2. Q. 66. a 7. dí: Věcy které někteří nad hojnost mají, dle práva přirozeného, mají k vychování chudých dané býti. V Otázce 87. Art: 1. Pán, pry, netoliko desátý díl, ale vše což bezpotřebného jest veli chudým dáti. Co týž Učitel jinde dí býti veřejné všech Teologův zdání a smysl. Přidám y to, chtělliby snad někdo nastupovati, že podlé právní povinnosti, což zbytečného jest, nemá chudým dáno býti; aspoň nebude mocy zapříti, že neyméně z lásky má se to činiti. Maly pak rozdíl jest, zdali kdo pro nedostatek spravedlnosti, čili nedostatek lásky, do Pekla zstupuje.

Po vyložení hlavnějších Ctností potřebných, yak k dobrému životu, tak y dobré smrti nětco také o Svatostech, doložíme:

Svátosti od Krysta Pána nařízených jest sedm: Křest, Biřmování, Svátost Oltářní, Pokání, Kněží posvěcení, Manželstvií, Poslední Pomazání. Těch yako nástrojů užívá Bůh, skrze posluhování Služebníkův svých k dáni, neb rozhojnění, neb navrácení milosti, aby Lidé od služebnosti Diábelské vysvobození, ke cti Synům Božích přenešení do věčného blahoslavenství s Angeli Svatými někdy se dostali. Z těch tehdy svatých Svátostí myslíme krátce ukázati, kdo v dobrém obcování prospívá, a kdo hyne, aby z toho vyrozuměti se mohlo, kdožby po šťastné smrti dychtěti mohl a naproti též nešťastné smrti, lečby život a mravy změnil, měl očekávati.

Počněmež od první Svátosti. Křest první Svátost, nazyvá se dveřmi Svátosti, nebo leč Křest prvé předejde, žádný Člověk není k příjeti jiných Svátosti spůsobný. Při Křtu svatém, tito posvátní obyčejové se zachovávají- Předně každý, který má pokřtěn býti, sám, neb skr jiné°, má Víru Katolickou vyznati: potom Diábla se odřeknou ti, peychy jeho, y skutkův jeho. Třetí, má v Krystu pokřtěn býti, v kterémžto Křtu z služebnosti ďábelské, k milosti synům Božích přenesen bývá, a po shlazenií všech hříchův, dary Nebeské milosti přijímá, skrze kterýžto za Syna Božího přijat, a dědicem Božím, a spolu dědicem Krystovým bývá. Čtvrtý, dává se Vínek bílý, s doložením, aby jej až do smrti čistý a stkvoucý zachoval. Páté, také Svíce rozsvícená, dobré skutky vyznamenávajíc, aby s nevinnosti života, již znamená Vínek bílý, málo před tim přijatý, spojení byli. Sám Pán mluví ve Čtení:Mátt: 5. Tak svět světlo váše před lidmi, aby viděli dobré skutky váše, a slavili Otce vašeho, jenž v Nebesych jest.

Tiť jsou hlavní obyčejové posvátní, jíchžto při Křtu Cýrkev užívá, jiné pominu, kteří k předsevzeti našemu nepřináležejí. Z těch jeden každý bude mocy srozuměti, zdali dobře od přijatého Křtu živ byl, až do toho roku nynějšího. Domnívám se, žeť se jich málo nalezne, kteříby všeckno naplnili, co učiniti připověděli, aneb naplniti měli:Math: 20 Nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených: Matt: 7. Úzká jest cesta, jenž vede k životu, a málo jest jich, kteří jí nalezají.

Počněmež od Snešení Víry, (Věřím v Boha Otce ...) kolik jest Sedlských lidí, aneb Řemeslníkův, jenž Snešení Víry; neb spaměti neumějí, neb nikdá se mu nenaučili, neb syce slova vyslovují, ale smyslu nepochopují? ješto při Křtu, skrze Kmotry na jeden každý članek Víry odpověděli, že věří. A jestli že Krystus v naších srdcych skrze Víru má přebývati,Efezsk: 3 jak svatý Pavel Apoštol vyučuje; y kterak bude přebývati v srdcy těch, kteří sotva jazykem slova Snešení Víry vysloviti mohou, v srdcych svých pak nic dokonce nemají? a jestliže Act: 15. Vírou Srdce náše Bůh očišťuje, jak S. Apoštol Petr mluví; jak poškvrněné bude Srdce těch, kteří Víru Krystovou srdcem nepřijali, ačkoli na těle Křest přijali? mluvím to o dospělých, a ne o dítkách, které skrze milost, Víru, Nadějí, a Lásky, ospravedlnění bývají: pakliby k dospělejšímu věku přišli, povinní jsou Snešení Víry se naučiti, Víru křesťanskou srdcem věřiti k spravedlnosti, a usty vyznati k spasení, jak Apoštol vyučuje v Epištole k Římanům.Řm: 10

Přistupme k druhému posvátnému obyčeji. Jeden každý z Křesťanův, aneb sám tázán, neb Kmotr na jeho místě, zdali se Diábla odříká a peychy jeho, a skutku jeho? odpovídá: odříkám se. Ale jak jich mnoho, kteří slovem a ne skutkem se odříkají! ano radějí, jak málo jest těch, kteříby pýchy a ďábelských skutkův z celého Srdce nenásledovali? Však y Bůh všeckno vidí, aniž omylen býti může. Pročež kdo dobře živ býti žádá, a dobře umříti, vejdiž do pokojíka Srdce svého, aniž sám sebe oklamávej, ale snažně a pozorně, uvaž, zdali v peyše tohoto světa kochání má; zdali skutkům ďábelským, to jť, hříchům v srdcý svém, v slovích, a v skutcých místo dal: hned, neb dobré svědomí jej potěší, neb ku pokání zlé Svědomí přivede.

V třetím obyčejí posvátným ukazuje se nám dobrodiní Boží, tak vznešené, tak hluboké, tak veřejné, že kdybychom každého dne y nocy s velikým podivením, a díkům vzdáváním Bohu za to vděční býti chtěli, nicbychme hodného za takové dobrodiní neučinili. Dobrotivý Bože, kdo může pochopiti, a neustrnouti, a v prolevání slzy dokonce na rozplynouti, mysle, že člověk do Pekla spravedlivě odsouzen, po jednou skrze Křest Krystova Synovstvi, z přebídného zajeti, práva k neyšťastnějšímu Království nabývá? Než čím větší jest toto dobrodiní, tím také vícejí mnohých lidí nevděčnost v ošklivosti má býti, kteří ledva k uživání rozumu přišli, Bohu tak předivného dobrodiní a služby, jako se odříkati, a za chlapy sami sebe Diáblu odevzdávati začínájí. Nebo co jest jiného, žádosti těla, žádosti očí, a peychy života z mladosti následovati, jediné přátelství a smlouvu s ďáblem činiti, Krysta Pána právě a v skutku se odřeknouti? málo těch, kteří obzvláštní pomocy Boží ohražení, nevinnost Křtu bedlivě ostříhají, a jak mluví Ieremiáš:Tren: 3. Jho Páně od mladosti své nésti počínají, však leč Křtu nevinnost bedlivě zachováme, neb skrze pravé pokání Diábla zase se odřekneme, k službě Krysta Pána se navrátíme, vní až do smrti setrvajíce, dobře živi býti, ani zlé smrti ujíti nemůžeme.

Čtvrtý obyčej posvátný v tom záleží, aby pokřtěný Vínek bílý přijal, s tou povinnosti, by jej bez poškvrnění zachoval, ažby se před tváří Páně postavil. Kterýmžto obyčejem nevinnost života ve Křtu nabytá, až do smrti pilně má býti zachována. Kdo bude mocy vysloviti, jak mnoho jest úkladův Diábla, věčného nepřítele lidského pokolení, o nic neusylujícý°, než aby ten oděv všelijakými poškvrnami zohavil? odtud velmi se málo nacházý, zvláště prodlouženějšího živobytí, kteříby poškvrnění hříchů vyheybli. Svatý David za blahoslavené nepoškvrněné na světě vyhlásyl: čim větší nesnáze jest na škaredé cestě bez pokálení choditi, tím slavnější jest vítězství, a života nevinného Koruna. Mají tehdy všickni, an dobře živí býti, a blahoslaveně umříti žádají, bílé roucho nevinnosti, vší snažnosti zachovati. Kdyby pak nějaké poškvrny je potkaly, opět v Krvi Beránka je zbíliti, což se může státi skrze pravé skroušení, a slzy pokání. V pravdě když S. David nad hříchem svým dosti dlouhý čas plakal, doufánlivosti k Bohu vzbuzen, vzdavaje díky Pánu důvěrně řěkl:Zialm 50. Pokropíš mne Pane Isopem, obmyješ mne, a nad sníh bělejší budu.

Poslední obyčej posvátný jest, Svícy rozsvícenou přijíti, a jí v rukou nésti; což, jak sme prvé poveděli, nic jiného nevyznamenává, jediné dobré skutky, s nevinnosti života spojeny. O kterýby pak skutky zrození skrze Křest v Krystu měli se přičiniti, příkladem svým Apoštol vyučuje, kdež dí:12. Tym:4 Dobrý boj jsem bojoval, běh sem dokonal, Víru jsem zachoval: složená jest mi Koruna spravedlnosti, kteróu mi dá v ten den spravedlivý Soudce. Těmito krátkými slovy, vyčítá všecky dobré skutky, od zrozených v Krystu skrze Křest činěné. Musýť zajisté proti pokušeni Diábla,1. Petr 5. jenž jako Lev řvoucý obcházý hledaje kohoby sežral, sylně bojovati. Musý též běh dobrých skutkův, v zachovávání Přikázaní Božích dokonati, dle toho, což v Žalmu stojí:Zialm 118 Cestou Přikazaní tvých běžel sem, když jsy rozšířil Srdce mé. Musý nad to Víru Panu našemu zachovati, v rozmnožení hřiven, neb vzdělání Vinice, aneb v poručeném šafářství, a Úřednictví nad čeledí nám představeném, aneb v jinych jakých koli zanepráždněních nám uložených. Chtělť jest neymoudřejší Pán, jakožto syny na milost přijaté, k dědictví Nebeskému nás připustiti, však aby s větší slávou jeho, a naší se stalo, jeho Božské Moudrosti se zlíbilo, abychom dobrými skutky, z milosti jeho, a z naší svobodné vůle učiněnými, Nebeského dědictví, to jest, věčného blahoslavenstvií zasloužili. Protož neýbohatší a neyslavnější to dědictví nedostávají, kteří spáti, neb zaháleti, aneb hráti chtějí, ale bdíti musýme, pracovati, a v dobrých skutcych až do skonání života setrvati.

Jeden každý činy své, život y mravy své bedlivě zpytuj, chceli dobře živ býti a šťastně umříti; máli svědomí tvé svědectví, že dobrý boj, hříchy a s žádostmi a s všelijakým pokušením hada staré° bojoval, běh štiastně dokonal ve všech Přikázaních a spravedlnostech Páně bez úhony, Víru vevšech Úřadech a Povinnostech sobě svěřených, Pánu zachoval, bezpečně plésati, a s Apoštolem řícý může: Složená jest mi Koruna spravedlnosti, kterou mi dá Pán spravedlivý Soudce. Pakli svědomí ho přésvědčuje, že v boji proti nepřítely lidského pokolení, nemalo jest raněné, a střely ohnivé až k Dušy, a to ne jednou, ale častějí pronikly; že v běhu dobrých skutkův častokráte ustalo, netoliko časně neběželo, ale pro unavení na cestě ustalo, sedělo, neb leželo; a nadto Víru v Úřadech a Povinnostech poručených Pánu nezachovalo, nýbrž částku jich k zysku sobě přivlastnilo, buď v marné chvále, neb osob prijímaní, neb vněčem podobným; k Lékařství Pokání, a k samému Pánu Bohu, jako Lékaří bezevšeho prutahu a odkladu, ať sáhne, a tu prácy ze všch neydůležitější na jiný čas neodkládá, poněvadž nevíme ani dne hodiny Smrti.

Po svátosti Křtu, následuje Svátost Biřmování, Z kteréžto k dobrému životu příhodné naučení se poskytá, jako prve z Svátosti Křtu: Ačkoliv Svátost Křtu, vícejí jest potřebná, nežli Svátost Biřmování, však tato vznešenější jest nežli ona. Což poznati můžeš z posluhujícýho, z věcy zevnitřních té Svátosti, y Křest obyčejně posluhuje Kněz, neb Iahen; kdy potřebí, každý Člověk. Bířmováním obyčejně Biskup toliko, a z obzvláštního Neyvyššího Biskupa dovolení, Kněz prostý. Zevnitřní věc ke Křtu potřebná jest přirozená voda; Biřmování pak jest Olej drahý s Balsamem smíšený od Biskupa posvěcený. Účinek Křtu jest milost a láska k plození dítěte duchovního náležejícý, dle propovědění S° Petra:1. Petr 2. Jako znovu zrozené dětí mléka žádejte. Účinek Biřmování jest milost a znamení, které potřebné k spůsobení vojáká Křestianského k bojování proti nepřátelům neviditedlným, podle toho, což pověděl Apoštol:Efez: 6. Neníť náše bojováni proti tělu a krví, ale proti Knížatstvu a Mocnostem, proti Správcům Světa temnosti těchto, proti duchovním zlostem v výsosti. Nadto, při Křtu dává se dětem soly pokoštovati: při Biřmování poliček, aby se učil Voják Křestianský bojovati, ne bitím, ale trpěním. Abychom pak tim snázejí vyrozuměli povinnosti Člověka Křesťanského biřmovaného, aneb pomazaného, šetřme co jest Apoštolům, při Biřmování jich na den Letnic, dáno bylo. Apoštolové nebyli Biřmování Svátosti Křižma, než účinek Svátosti od Knížete všech Kněží Krysta P. přijali bez Svátosti: k tomu též tři dary, Moudrost, Výmluvnost a Lásku, nadto y dar divův činění, neyužitečnější k přivedení nevěřícých k Víře. Ty dary vyznamenávali ohniví jazykové, naníchž se na den Letnic Duch svatý ukázal, a vítr prudký přitom slyšán. Nebo světlost ohně, na Moudrost, horkost ohně, na Lásku, spůsob jazyka, na Výmluvnost, a zvuk prudký, na dar působení divův se vztahuje. Svátost našeho Biřmování, nepřináší s sebou dar rozličných jazykův, ani divův, poněvadž těch potřebí bylo, ne pro užitek Apoštolův, neb jejich dokonalosti, ale pro obrácení nevěřícých: ale přinášií dar Moudrosti duchovní, dar Lásky, kterážto dobrotivá jest a trpělivá, a na znamení té trpělivosti, Ctnosti velmi řídké a drahe, dáva Biskup Biřmovanému zjevně poliček, aby rozuměl se vojákem Krýstovým býti, ne k bití, ale k trpěti, ne aby křivdy činil, než snášel. Tímť se zajisté spůsobem bojuje v Křestianském bojí, ne proti lidem, které vidíme, než proti ďáblum, kterých nevidíme. Takť v pravdě bojoval, a svítězyl neyvyšší Vůdce náš Krystus, přibit na Kříži, přemohl Mocnosti v Povětří: Tak bojovali Apoštolé v Skut:5 v nově biřmovaní, a utvrzení, metlami těžce mrskáni v Raddě Židovské, odešli od tváře Raddy, radujíce se, že hodní učinění byli pro Jméno Ježíše pohanění trpěti. Tať jest milost Svátosti Biřmování, spůsobiti, aby Člověk nespravedlivě ubitý, ne na pomstu myslil, než radoval se, že pro Spravedlnost křivdu trpí.

Vejdiž tehdy Člověče Biřmovaný do Srdce sveho, šetř pilně, zdali dary Ducha Svatého, obzvláštně pak Moudrost, a sýla v tobě se nacházejí: Šetř pravím, zalis přijal moudrost Svatých, kterážto velice sobě věčných věcy váží, časné potupuje: Sýlu Vojákův Krystových, kteří raději křivdy snášeji, nežli činí. Aby snad podveden nebyl, postupiž k účinlivému dotazování, Svědomí své spytujíc. Naleznešli v pravdě že hotov jsy k dávání Almužny a ne Zboží shromažďování, trpíc křivdu, na pomstu nemyslíš, ale snadníčko a rád křivdu odpoupouštíš: spravedlivě v Duchu budeš se mocy radovati, poněvadž závdavek má, žes přijat za Syna Božího. Paklis kdo po přijaté Svátosti biřmování rovně yako prvé lakomým a skoupým, hněvivým a netrpělivým se býti uznává, a v skutku těžce snáší, že z měšce zlata aneb stříbrné Mínce k občerstvení chudého ubývá: naproti tomu, náchylným se vidí k všelijakým příležitostem zejskání užitku: schopným také k hněvu, náklonným k pomštění: od Přátel žádaný, provinění odpustiti nechce, žádosti jich vyplniti odpírá: z těch věcy zavříti, může žeť Svátost toliko přijal, milosti pak Svátosti nepřijal.

To se mluví pro ty kteří v dospělém věku Svátosti této požívají: nebo kteří v mladosti, sotva co hřích jest znajíce k biřmování přistupují, těm že darové a ctnosti vlité bývají: věřiti máme, poněvadž při nich není nic cožby na překážku mohlo býti: však mají se báti, aby připadlými hříchy, a pokáním na prodloužený čas odloženým, Ducha při biřmování přijatého, nezhasli, milost Ducha Svatého nepotratili. Tak zajisté má rozumíno býti to, což Apoštol napomíná:1 Tessal: 5 Ducha Svatého neuhašujte. Ten pak pokud na něm jest Ducha Svatého uhašuje, kdo sám v sobě milost Boží uhašuje.

Kdežkoli tehdy vždycky dobře živ býti žádá, aby mohl jednou dobře umříti: za velikou věc milosti Svátosti sobě pokládej, neb jsou nádoby Nebeských pokladův; zvláště pak těch Svátostí, které jednou zmařené žádným spůsobem nalezené býti nemohou; yakož jest Svátost Biřmování, v nížto nesčíslný poklad dobrých věcý se přijímá. Ačkoliv pak znamení Svátosti nemůže shlazeno býti však to znamení bez darův milosti, žádného potěšení nepřináší, ale muku zahanbení rozmnožuje.

První, aby někdy ten pokrm Svatosvatý přijímal, neb tak dí Pán:Ián 6. Nebudeteli jísti Těla Syna Člověka, nebudete míti život v vás. Druhá, aby toho tak vznešeného pokrmu hodně požíval, dle propovědění k Koryntům:1 Kor: 11 Kdo jí a pije nehodně, soud sobě jí a pije, nerozsuzuje Těla Páně. Jestiť pak Otázka: yak často ten pokrm sluší požívati? Opět, yaké má přihotovení býti, abychom hodně, aspoň nehodně k tomu Nebeskému kvasu nepřistupovali?

O první Otázce máme, že v Cýrkvi Svaté Všeobecné několikerý a rozdílný obyčej byl. Prvních časův v Cýrkvi velmi často přijímali. A proto S. Cypryán v řeči o Modlitbě Páně, v pořádku šesty, slova ta: Chléb náš vezdejší dej nám dnes, o Velebné Svátosti Oltářní vykládá, a učí, že každodenně má přijímána býti, lečby někdo slušnou a důležitou překážku měl. Potom pak když láska ustydla, mnozý do Roka svaté přijímání odkládali. Pročež Innocentius Papež to ustanovil, aby aspoň jednou v Roce, času Velikonočního všyckni, yak Mužského, tak Ženského pohlaví, Velebnou Svátost přijímati povinní byli. Mně se pak vidí obecnější Doktorův zdání býti, že věc velmi pobožná jest, a chvalitebná, aby kteří nejsou Kněží, v každou Neděli a slavnější Svátky nezanedbávali k stolu Páně přistoupiti. Slavné jest v Spisovatelův ono propovědění, yako od S° Augustýna vyřčené: Každého dne Svátost Oltářní přijímati, ani nechválím, ani nehaním: každého pak dne Nedělního přijímati, radím a napomínám. Ačkoliv pak Kníha, z kteréž to propovědění toto jest vzaté, nezdá se býti S° Augustýna; však proti učeni S° Augustýna není, an v listu k Ianuaryovi zřejmě píše, že ani ti nebloudí, kteří se domnívají, žeby každodenně mělo přijímáno býti, ani ti, aby tak často mělo přijímáno býti, nesvoluji. Jistě tak učícý, žádným spůsobemby nehaněl, kteříby aspoň každou Neděli k té Svátosti přistupovali. To zdání že se též S. Ieronýmovi líbilo, srozuměti můžeme z výkladu jeho na Epištolu k Galatským, kdež vykládajíc Kapitolu čtvrtou, takto dí: Yako nám svobodné jest aneb se vždycky postiti, aneb vždycky se modliti, a v den Nedělní přijímavše Tělo Páně, ustavičně radostně světiti: tak Židům obětovati Beránka, není dovoleno ... To zdání též se líbilo S. Tomášovi 1. par: Sum: quaest: 80. art. 10.

Co se druhé Otazky tkne, k přijímání tak veliké svátosti přihotovení, aby k spasení, ne k zatracení přijímána byla, potřebí jest aby duše životem milosti živa byla, ne mrtvá smrti, hříchu smrtedlné°. Z té příčiny nazýva se pokrmem, pokrm pak není mrtvých ale živých. Kdo ji Chléb tento dí Pán u S. Iana,Ian v 6.k živ bude na věky. A v témž místě: Tělo mé pravé jest pokrm. Příkládá pak Sněm Duchovní Trydentský, nebyti dosti k hodnému přihotovení k náležitému toho Nebeského Chleba požívání, aby hříchem smrtedlným poškvrněn na samém skroušení přestával, ale má též skrze Svátost Pokání své hříchy vyčistiti, když Spovědníka může dostati. Potom, poněvadž Svátost tato, netoliko jest Chlebem, ale též lékařstvím, a to neylepším y neyzdravějším, proti všem nemocem hříchův, protož druhá věc k tomu náleží, aby nemocný Člověk dobrého zdraví žádal, od všelijakých nemocý hříchův, zvláště od předních, chlípnosti, lakomství, pejchy, žádal uzdraven býti. Velebnou Svátost Lékařstvím býti vyučuje S. Ambrož v kníze páté o Svátostech v kap: 4. Kdo prý má ránu, lékařství hledá: Rána jest, že pod hříchem jsme: Lékařství jest Nebeská a velebná Svátost. A S. Bonaventura v 2. kníze o prospěchu Řeholních v kap: 78. dí: Kdo se za nehodného pokláda, myslí, že tim víceji potřebuje Lékaře, čim se cýtí víceji nemocným býti. S: Bernart v řeči o Večeři Páně, napomiíná Bratří, aby velebné Svátosti připisovali, když znamenají an v nich zlé náklonnosti, a jiní neduhové duchovní zmalatněli.

Naposledy, Velebná Svátost netoliko jest pokrm Pocestných, a lékařství nemocných, ale též neyučenější a neylibější Lékař: proto s velikou radostí a uctivostí má přijat býti: Dům Duše všelijakými ctnostmi, obzvláště pak Ctností Víry, Naděje, Lásky, Nábožností, a Ovocem dobrých skutkův Modlitby Postu a Almužny se ozdobiti. Které ozdoby žádá míti Host sladký naších Duší, dobrých věcy naších nepotřebujícý. K tomu přidej, že tento Lékař nás navštěvujícý, Král a Bůh taký jest, jehožto čistota nestíhlá, čistého příbytku vyhledáva. Slyš S° Iana Zlatoustého v Kázaní 60. k Lidu Antyochenskému: Nad koho dí, nemá býti čistější ten, jenž takové Oběti požiívá? nad který slunečný papršlek světlejší to Tělo dělícý? Usta která ohněm naplněná bývají?

Vejdiž tehdy nyní, kdožkoli dobře živ býti, a dobře umříti žádáš, do Pokojíka Duše své, a dvéře zavrouc, sám s samým svým Srdcem, před Bohem, který spytuje Ledví a Srdce, bedlivě uvažůj, yak často a s yakým přihotovením Tělo Páně přijímáš: Pakli shledáš, že s Boží milosti často a spasytedlně přijímáš a z to° dobře prospíváš, pomalu z nemocy hříchů povstáváš, větší prospěch v ctnostech každodenně znamenáš: radůj se s bázni, a dále Pánu v bázni sloužiti se snaž, ne tak služebně, yako v bázni synovské. Pakli yako jiní někteří na přijímání jednou za Rok přestávají, na spasytedlnú Svátost víceji nemyslí, zapomínajíce obživujícýho Chleba požívati: čim více na těle tuční a se rozšyřují; tim více Duše jejich mdlí a chřadne: že mnoho bloudí, a od Království Božího podál jest. Nebo jednou v Roce přijímání od S° Sněmu jest nařízené, ne aby častěji opětovati v Roce se nemělo, ale aby aspoň jednou v roce se dálo, lečby chtěli z Cýrkve vyobcování, a Šatanovi dáni býti. Pročež ti a takoví obyčejně ne z lásky Synovské, ale z bázně služebníků Pána K. v Svátosti Pána přijímají, a málo potom, k mlátu Svinskému, k rozkošem Světa, k časnému zysku, k vyhledávání pomíjejícý slávy, se navracují, aby při smrti s hodovníkem Bohatcem slyšeli:Lukáš 16. Pomni Synu, že jsy přijal dobré věcy v životě svém. Pakli kdo často k stolu Páně přistupuje, buďto že každou Neděli, neb y každého dne, jestli Knězem jest, hříchův pak se nevystřiíhá smrtedlných, ani se v dobrých skutcých horlivě necvičí, a ještě jako jiní Světě po zýskání Peněz dychtí, v tělesných rozkošech své oblíbení má, cti a důstojenství vyhledává, ten jistě Tělo Páně k soudu přijímá, čím častěji s Svátosti přesvatou nehodně zacházý, tim více Jidáše zrádcy následuje, o němž dí Pán:Math: 26 Lépejiby jemu bylo, aby se ten Člověk byl nenarodil. Ale o spasení žádný nema zoufati, dokud živ jest. Pročež kdož v Pokojíku srdce léta svá a činy rozmejšluje, uznáva, že až posavad po cestě Spasení neběžel: věz, že ještě čas jest k obrácení se budeli toliko chtíti pokání pravé činiti, a k cestě pravdy se navrátiti.

Na koncy této Kapitoly sluší to přidati, což S Bonaventura v životě píše S° Otce Františka v kap: 9. o předivné pobožnosti a lásce toho svaté° Muže k Svátosti Oltářní: aby od od jeho vroucnosti naše vlažnost aneb studenost se roznítila. Všech vnitřností byl rozpálen k Svátosti Těla Páně vroucností, divíc se s ustrnutím tak milé dobrotivosti a dobrotivé lásce. Často přijímával, a tak pobožně, že jiné pobožné činil, když k přesladkému okušení nevinného Beránka yako v duchu opojený vnitřní mysli míval. Tak mnoho on. Od toho jak dalece jsou vzdálení, netoliko mnozý Leykové přijímajícý, ale též mnozý Kněží sloužícý, kteří pospícháním k víře nepodobným tak konaji svatou věc, že co činí, ani sami snad nevědí: ani takovou věc pozorněji uvažovati jiným dopouštějí.

Nasleduje Svátost Pokání, v třech věcech hlavně založena, co se tkne kajícýho: V skroušenosti Srdce, v ústním vyznání, a skutečným zadosti učinění. Kteří tyto tři věcy náležitě konají, bezevší pochybnosti odpuštění hříchův svých dojdou: než bedlivě sluší hleděti a pozorovati, jestli pravé skroušení, dokonalá Spověd, a pravé zadosti učinění.

Začněmež od skroušenosti: Ioël Prorok volá v kap: druhé: Roztrhněte srdce vaše, a ne Roucha vaše. Židí znamení bolesti ukázati majíce, Roucha svá roztrhávali: napomíná pak S. Prorok, abychom chcemeli bolest pravou a vnitřní nad hříchem spáchaným před Bohem ukázati, Srdce naše roztrhávali. David dokládá,Zialm 50. abychom netoliko roztrhávali, ale y potřeli, a yako v prášek obrátili: Srdcem skroušeným a poníženým Bože pohrdati nebudeš. Kterážto podobenství jemně ukazují, že k ukrocení Boha skrze pokání, dosti není slovem řícy: Želím toho, že jsem zhřešyl potřebí jest, také vnitřní bolesti, a to ne yakékoli, ale veliké které bez lkání, slzy, a vzdychání sotva býti může. Ku podivu jest, yak Svatí Otcové o pravém skroušení mluví. S. Cypryán v řeči o padlých: yak velice jsme zhřešyli (praví) tak velice plačme. Na velikú ránu, sluší a prodloužené Lékařství nebuď menší pokání, nežli hřích. Musýme se bedlivěji modliti a prosyti, den v žalosti stráviti, nocy v bdění a v pláči naložiti, všecken čas pláči a kvílení odevzdati, na Zemi ležíce, posýpati se Popelem, v žíni a v prachu se váleti. Klement Alexandrynský u Evsebia v Hystoryji, Pokání nazývá, Křtem slzý. S. Řehoř Nazyazenský v řeči druhé o Křtu: Přijímám dí, kajícý, jestliže slzami skropené uzřím. Theodoretus v Výtahu Božských nařízení, z Kapitole o Pokání, píše, že rány po Křtu přijaté, jsou syce zhojitedlné, ale ne tak snadno, yako prv skrze Koupel nového zrození, ale mnohými slzami a pracnými skutky.

Ty a těm podobné věcy svatí Otcové v Spisých zanechali, o želení neb opravdovém skroušenií. Těchto časův přicházejí mnozý k Zpovědi, žádného skroušení, neb velmi malé° ukazujíce. Ale kteří se právě s Bohem smířiti chtějí, a dobře živi býti, aby potom bezpečně umřeli, mají do Srdce sveho vjíti, dvéře jiným zanepráždněním zavroucé, to neb nětco k tomu podobného, u sebe přemyšlovati: Běda mně, což jsem yá bídný učinil, že jsem se takové, aneb takové nešlechetnosti dopustil? Předně, Otce toho neymilejšího, působitele všeho dobrého, a na mně velice laskavého, urazyl, jenž mne nestíhlými dobrodiními vůkol ohradil, jehožto tolikera lásky znamení spatřují, kolik dobrých věcý při sobě, aneb při jiných vidím. Ale co dím o Krystu mém, kterýžto mne nepřítele a nehodného miloval, a vydal sám sebe za mně Obět Bohu k vůni líbezné?Efezsk. 5 A yá nevděčný a mízerný od uražení jeho neupouštím. Yaká jest ta má ukrutnost? Pán můj byl metlami šlehán, trním korunován, Hřeby na Kříži přibit, aby mým starým hříchům a nepravostem lékařství učinil; a yá nepřestávám nové přikládati? On na Kříži nahý za mé spasení žížní; volá, ya pak mu ustavičně Octa a hořké Žluči podávám? kdo mi také vyloží, z yaké slávy sem vypadl? když jsem tento, aneb podobný hřích smrtedlný spáchal? bylť jsem Nebeského Království Dědicem, a života věčného štěstí a z tak slavného a nad všeliký spůsob neyvětšího napadu yá mízerný sem vypadl pro tu kratičkou rozkoš, a pro slova neb proti lidem hánlivá neb proti Bohu rouhavá, kterážto mi nic dobrého s sebou nepřinesla. A z tak nesmírného štěstí v yaký spůsob jsem upadl? v zajetí Diábla, neyukrutnějšího nepřítele svého. Ach yak brzo se poboří lepenice blatná Těla mého, kterážto pádem každého okamžení hrozý, tak yá přeubohý bezevší pomocy do Ohně věčného uvržen budu. Běda mně bídnému, snad zejtra, snad této nocy v tom věčném Ohni začnu přebývati. Ale nad to všeckno srcce mé zsužuje a trápí, má nevděčnost Syna a Služebníka neyhoršího, proti Otcy a Pánu neylaskavějšímu a neylepšímu, nebo čím více mne on dobrodiním obdařoval, tim víceji yá hříchy mými jsem jey urážel.

Ty a těm podobné věcy budešli chtíti pozorně v Pokojíku Srdce tvého uvažovati, kdožkoli tuto Knížku čísti sobě oblíbiš, naději se, že dar skroušenosti od dobrotivého Pána Boha uprosýš. Všel někdy David na Poušť Srdce svého, když cyzoložstvo spáchal: a hned skroušení přijav, Lůžko své počal slzami smáčeti. Všel kajícý Petr do Srdce svého, když Krysta byl zapřel, y hned hořce zaplakal. Ona kajícý Hříšníce do Srdce svého, vešla bez protahův slzami nohami Ježíšova smáčeti počala, a vlasy svými vytírati. Toť jest Ovotce svatého skroušení, které v samotnosti Srdce toliko roste.

Nyní o Spovědi nětco málo mluvíme: znamenám, že mnozý lidé bez všelijakého užitku, aspoň s velmi špatným k této spasytedlné Svátosti přistupují, a to z žádné jiné příčiny, jediné že do Srdce svého nevcházejí, když se k Spovědi připravují. Někteří tak nedbánlivě k tomu přistupují, že toliko vůbec a vesměs správu dávají, že všeliká Přikázaní přestoupili, neb všech hříchův smrtedlných se dopustili: Kterýmby také ne jiné, než obecní a povrchní rozhřešení příslušelo: ano y takového rozhřešení hodní nejsou. Nebo snad z toho se spovídají, čehož neučinili, a co vpravdě učinili, z toho se nespovídají.

Jiní ovšem hříchy své obobzvláště a pořádkem naučili se oznamovati: žádného pak zření nemvají na spůsob Osoby yakáby byla, na místo, čas, počátek a jiné okolky: kterážto nedbánlivost veliká jest a nebezpečná. Jiná věc jest Duchovniho ubití, jiná Lejka: poněvadž prvnií uvozuje na sebe vyobcování a Excommunicacy, druhé nikoli. Jiná věc jest s Pannou, jiná s Bohu oddanou: jiná v Manželství postavenou, jiná s běhlou nepravost spáchati: jiná jednú, jiná desetkrát v týž hřích upadnouti. Jeden zajisté hřích častěji opětovaný, není jeden hřích, ale kolikerý a mnohý. Ano což k většímu podivu jest, nalézají se y takoví, kteří hříchy vnitřní, yako žádosti, smilstva, vražedlnictví, krádeže, za hříchy nepokládají, lečby skutkem spáchané byli, k tomu ani chlípná pohledění, ani nečistá slova hřiíchy býti uznávají: ješto sám Pán zřejmými slovy mluví:Math: 5. Kdoby viděl Ženu ku požádaní ji, jižť jest v srdcy svém cyzoložil. Chceli tehdy kdo svědomí své opatřiti, užitečnou a spasytedlnou Spověd učiniti; musý neyprvé něyakou Knížku o přihotovení se k Spovědi z hříchův přečísti, neb s pobožným a učeným Spovědníkem se poraditi: potom ať vejde do Srdce svého vjíti, ne běžně a krátce, ale pilně a právě Svědomí své přehlídnouti, bedlivě myšlení, slova a skutky, též y opuštění spytovati, pobožnému a zběhlému Lékaři Dušy Svědomí své zjeviti, od něho rozhřešení s ponížeností žádati, hotov pokání vyplniti, které mu usoudí uložiti.

Pozůstává Zadosti učinění, na kteréžto Předkové naší, moudří Lide, větší zření měli, nežli nyní mnozý zdají se míti. Oni zdrávě uvažujíce, že snázeji zde na Zemi, nežli v místech očišťujiícých Bohu Zadosti učiněno býti může, těžké a prodloužené pokuty vyměřovali. Co se času dotýče, Pokání sedm Let, neb patnácte, neb třidceti, někdy do celého života ukládali. Co se pak tkne podstaty pokuty, časté Posty, Modlitby ještě častější dávali: nad to aby Lážní neužívali, Koní, Vozů, ani Roucha drahého: od hry, šprymování, Komedyí se zdrželi: tak že celý svůj život skůro v lkání a zármutku kajícým přislušejícým stráviti musyli: Předložím jedinký příklad.

V Sněmvu Duchovním Toletánském Desátém, čteme, že Biskup Bracharenský Potamius jménem, jediným dotknutím Ženského pohlaví se poškvrnil (tak zajisté Sněm mluví) sám sebe, od žádného nenutkán, v yakýmsy Sroubku zavřel, a děvět Měsýcův Pokání činil: potom vlastním Listem, ten svůj hřích y dobrovolné Pokání, v Sněmu Biskupův oznámil: Sněm pak nařídil, aby po všecky časy života svého v takovém Pokání setrval doloži, že ještě vlídněji a milosrdněji s nim zacházeno bylo, nežli starých Pravidla a přísnost ukazovala. Tať jest byla přísnost starých. Nyní pak, tak jsme rozmazaní a nedůtkliví, že pokuta uložená, postů, na samým toliko chlebě a vodě, některý den, a říkati sedm Žalmů s Letanyemi tolik dní, a některého Peníze k Almužně chudým rozdání, velmi přísna se zdá býti, byť pak y pro veliké nepravosti a nešlechetnosti byla uložená. Ale co nyní sobě hovíme, v miístech Očistcových dle vyměření spravedlnosti Boží, těžce nahraditi musýme: lečby taková pravého skroušení z hořícý lásky pocházejícý se při nás našla, kteráby od MILOSRDEnství Božího odpuštění všeho provinění a pokuty vyprosyla. V pravdě nakloňuje divným spůsobem Nebeského Otce, Srdce právě skroušené a ponížené. Nemůže se laskavost a dobrota Otce zdržeti, aby neměla k Synu marnotratnému, ač již kajícýmu přiběhnouti, objiíti, políbiti, Prsten pokoje dáti, slzy bolesti setříti, a radostmi sladšíma nadevšecek med a stred opojiti.

Kněžstva Svěcení, jest sedmeré: čtverý menší, trojí větší; z nichžto neyvyššý slove Kněžství, a na dvé se dělí: Nebo Kněží vyšší slují Biskupové a Kněží nížší, vůbec Kněžími slovou. Kteréžto posvěcecení aneb řízení předcházý první stříhání, y ako dvéře k jinému posvěcení, a to činí Kleryka, a duchovního. Že pak věcy duchovnímu přislušejícý k příkladnému a pobožnému životu, víceji povinní jsou plniti, kteří menší aneb větší Svěcenií dostali, a zvláště od Kněží a Biskupi, proto budu toliko toliko uvažovati a vyložím, ty věcy, které k Klerykům přináležeji. Dvě věcy jsou které duchovním sluší vyložiti: předně spůsob posvátný, nímž do duchovenstí se přijímají, potom Úřad, kterého v Cýrkvi užívati mají: Obyčej, kterým se Duchovní světí, yak z Kněh Pontificale řečených se rozumí jest tento, aby se neyprvé na hlavě vlasy stříhali: Čímž se vyznamenává složeni myšlení a bezpotřebných žádosti, yakož jsou myšlení a žádosti věcy časných, a jiných k těm podobných: přitom když se stříhaji, ukláda se jim aby říkali Veršíček z Žalmu patnácteho:Zialm 15. Pán částka dědictví mého, a Kalicha mého, ty jsy který mi navrátíš dědictví mé. Potom Biskup bílou Komži odívá nového Kleryka, říkaje slova Apoštola k Efezským v kapitole 4.Efezsk: 4. Oblečiž tebe Pán v nového Člověka, jenž vedlé Boha stvořen jest v spravedlnosti a v svattosti pravdy. Novému pak Klerykovi žádná obzvláštní povinnost se vlastně neukladá, toliko z obyčeje jeho povinnost jest, posluhovati Knězy ke Mšy, když ji slouží.

Považme nyní, yak v dokonalosti vznešený býti má posvěcený poneyprvé: y co díme o Akolitovi podIáhnu, Iáhnu, Knězy, Biskupu? hrozý se zajisté mysl má mysliti nato, že se přimnohých Kněžích sotva to nalézá, což od sprostého Kleryka právo míti žádá. Přikazuje se Klerykovi aby zavrhl zbytečná myšleni, žádosti, které jsou vlastně Lidí světských, to jest, Lidí, kteří k tomuto Světu přináležejí, a ztohoto Světa jsou, ustavičně věcy Světa toho přemyšlují a žádají. Přikazuje se dobrému Klerykovi, aby žádné jiné částky, aneb dědictví nehledal, jediné Boha, aby Bůh částka jeho byl, on pak samého Boha částkou a dědictvím nazváný také vpravdě byl. O yak veliká Klerykův dokonalost, všeho Světa se odříkati, aby samého Boha za dědictví měl; on sám také samého Boha dědictvím byl. To vyznamenávají ona slova Žalmu; Pán částka dědictví mého a Kalicha mého. Částka Dědictví nazván bývá podíl, který z rozdělení dědictví mezy mnohé Bratry, jednomu každému se dostává. Není slov těchtro smysl žeby Klerykus chtíti měl, aby částka dědictví jeho Bůh byl, druhá pak částka Světa tohoto bohatství: než že srdečně žádá, celou částku svou, to jest, všecko to což mu na tomto světě přináleží, z upřímného Srdce na Boha přenesti. Mezy dědictvím pak a Kalichem, zdá se tento rozdíl býti, že Kalich k rozkošy a k lahůdkám, dědictví k slávě a k Bohatství se vstahuje. Pročež celý smysl tento bude: Pane Bože můj, od tohoto času, cožkoli jsem na Světě mohl očekávati, buď bohatství, rozkoš, neb jiné časné věcy, to všeckno v tobě míti žádám, ty jediný dosti jsy mi až přílíš za jiné všecky věcy; A poněvadž hojnost Nebeských pokladův na tomto Světě nemůže se míti, protož v Modlitbě dokládá řka: Ty jsy, kterýž mi navrátíš Dědictví mé. Nebo které jsem věcy pro tebe potupil a zavrhl, rozdavše je chudým; neb těm kteří je mne pro Boha pobrali zanechavše, ty mi věrně zachováváš, a časem svým navrátíš, ne v spůsobě porušytedlném, ale v tobě samém, yakožto v Studnicy nestíhlé všeho dobrého.

Aby někdo náš tento výklad v pochybnost neuvedl, přidáme dva svědky hodnověrné, totižto S° Ieronýma a S° Bernarta: S. Ieroným v Epištole k Nepocyánovi, o životě Klerykův: Tehdy, dí, Klerykus, který Cýrkvi Krystove slouží, nechť předně vyloží jméno své, a dle výkladu jména, snaží se býti, čim se jmenuje. Nebo jestliže κλῆρος Řecký, částka Latině se vykládá, proto Klerykove nazvání jsou, neb že jsou z částky Páně, neb že sám Pán částka, to jest, podíl Klerykův jest. Kdo pak podíl Páně jest, neb Pána za díl má, tak se chovati bude, aby y on dědil Pána a Pán jeho. Kdo dědí Pána, a s Prorokem dí: Díl můj Pán, nic krom Pána míti nemůže. Pakliby co jiného krom Pána měl, podíl jeho nebude Pán. Ku příkladu, jestliže Zlato buď Stříbro, buď statky, buď rozličné nábytky: s těmi díly Pan díl jeho neráčí býti. To S. Ieroným, jehožto celou Epištolu budeli kdo chtíti čísti, jistěť nalezne, že veliká dokonalost Klerykům přísluší. Přistupiž nyní S. Bernard, který netoliko S° Ieronýma zdání potvrzuje, ale též slov jeho někdy užívá, ač ho nejmenuje. Taktoť tehdy mluví v kázaní na slova S° Petra: Ey my sme opustili všecky věcy; kteráž jsou v S° Matouše v 19. kapitole: Kleryk, maje částku na Zemi, nebude ji míti na Nebi. A málo potom vysvětlujíc, coby mohl Klerykus z duchodův Cýrkevních sobě zadržeti, dí: Věcý chudých nedávati chudým, hřích zdá se podobný býti Svatokrádeži: v pravdě Dědictví chudých, statkům Cýrkve nemilosrdnou Svatokrádeži se ukrádá, cožkoli šafářové, Úřednícy, ne Páni neb Dědicové přes vychování a ošacení sobě berou. Tak S. Bernard s S. Ieronýmem mluví věcy ne falešné, než dokonále.

Následuje spůsob oblečeni bílé Komže, s těmito slovy Apoštolskými:Efezsk:4. Oblečte se v nového Člověka, který vedlé Boha stvořen jest v spravedlnosti, a v svattosti pravdy. Neníť dosti Klerykům, aby bohatstvím neoplejvali, potřebí také jest nevinný život a bez poškvrny vésti, poněvadž sluzebnosti Oltáře odevzdání jsou, na kterémžto se každodenně Beránek bez poškvrny obětuje. V nového Člověka se oblécti, nic jiného není, jediné mravy starého Adama, an cestu svou poškvrnil, složiti, v mravy druhého Adama se odíti, to jest Krysta, který novým spůsobem z Panny narozený nový život nařídil, v spravedlnosti, a v svattosti pravdy: to jest netoliko v ctnostech mravných, ale též v neypravdivějšý svattosti, a nad přirozenou, kterou na sobě Krystus ukázal, dle svědectví Apoštola Petra,1. Petr 2. hříchu neučinil, aniž v ustech jeho lest jest nalezená. O bychom mnoho takových Kleryků měli, aby co bílým oděvem ukazují, to mravy a životem konali.

Nad to povinnost Klerykův s čistotou Angelskú k Oběti Božské, v níž se Beránek Boží každodenně obětuje, pobožně, vážně, ustavičně, bedlivě posluhovati. Vím že mnoho pobožných Klerykův v Cýrkvi Páně se nalézá: však netoliko vím, ale y množstvíkráte všetečnýma viděl Očima tak při Oltáři Božím posluhovati, yakoby se ne věc všý Svaté hrůzy plná, ale obecní a špatná konala. A snad tak veliká vina není samého toho, jenž posluhuje, ale též Knězy Obět konajícýmu se připisuje, tak někdy pospíchajícýmu, tak nepobožně se ukazujícýmu, yakoby co činí nevěděl. Nechť ti slyší, co S. Ian Zlatoustý o času sloužení Mše, mluví: Toho času, dí v Kníze šesté o Kněžství, y Angelové při Knězy stojí, a Nebeských mocností všeliký řád, pokřikování vzbuzuje, a místo blíž Oltáře ke cti toho, jenž se obětuje, plný jest kůrův Angelských. Čemuž nepochybně věřiti můžeme, aspoň zté Oběti, kteráž se tu děje. Nechť slyší též S° Řehoře v čtvrté kníze rozmlouvání: Kdo prý, z věřícých pochybovati může, že se v též hodině Obětování k hlasu Kněze Nebesa otvírají, Kůrové Angelští sou přítomní, neyvyšším neynížší se přitovaryšují, Zemské s Nebeskými se spolčují, a yako jedno z neviditedlných a z viditedlných se činí. Tak on. Které věcy kdyby podstatně rozjímali, yak Kněz sloužícý, tak y Klerykus přisluhujícý, nemohloby to býti, by věc tak velikou konali, yakým spůsobem nyníčko konali. O jakby truchlivé dívadlo a naříkání hodné bylo, kdybychom duchovní oči měli otevřené, viděti Kněze Božská tajemství konajícýho, vůkol obklíčeného kůry Angelskými, kteří před tajemstvím skrze Kněze konaným, děsý se a třesou, a pro veliké podivení duchovní plesání v sobě vzbuzuji: Kněz pak uprostřed nich stojícý, všecek studený, a yako bezsmyslný, nepozoruje co činí, nerozumí co mluví, a tak ku koncy pospíchá, znamení převracuje, slova přemítá: že se zdá že neví sám co dělá: a Klerykus zatim přisluhujícý sem y tam se ohlídá, aneb s někým štěbetá. Tak Bůh usmíván bývá, přesvaté věcy v potupu se uvozují, a příčina reptání Kacýřům se poskytává. Poněvadž tomu tak jest, yá všech vyššých y nížších Klerykův napomínám a žádám, aby Světu mrtví, samému Bohu živi byli, po časných věcech nedychtěli, nevinnost s velikou horlivostí ostříhali, a věcy Božské pobožně, yak přisluší, konali: tak velikou důvěrnosti tudy u Boha sobě zýskají, a Cýrkevm Krystovu dobrou vůní ustavičně naplní.

První ustanovení stalo se od Boha v Ráji Zemském: Nebo ona slova Boží.1 Mojž: 2 Neníť dobře Člověku býti samému, učiňme mu pomoc podobnou jemu, nemohou dobře rozumína býti, jediné o pomocy k rozmnožení Dítek, a vychování. Nebo yak výborně S. Augustýn učí:v Kníž:9. in Ge. ad lit: c. 7. v žádné věcy pomocy Muži Žen nepotřebují, kromě v zplození a Dítek vychovávání, v jiných věcech lépeji Muži jsou Můžům nápomocní. Pročež Adam málo po stvořeni Ženy, z nadchnutí Božího řekl: Opustí Člověk Otce y Matku, a přidrží se Manželky své. Kterážto slova náš Spasytel u S. Matouše, Bohu připisuje v kap: 19. řka: Což ste nečtli, že který stvořil Člověka od počátku Muže a Ženu učinil je? A řekl: Protož opustí Člověk Otce y Matku, a přidrží se Manželky své, a budou dvá jedno Tělo. Což tehdy Bůh spojil, Člověk nerozlučůj. Slova ta Pánu Bohu připisuje, poněvadž Adam ne sám zsebe je mluvil, ale z nadchnutí Božího. A to bylo první Manželstva nařízení.

Druhé, ustanovení neb raději povýšení Manželství k vznešenosti Svátosti, nalezá se v těch slovích Apoštola k Efezským v kap: 5. Proto opustí Člověk Otce y Matku, a přidrží se Manželky své, a budou dvá v jednom Téle? Tajemství aneb Svátost, ta veliká jest, yá pak pravím v Krystu a v Cýrkvi. Manželstvo pravou Svátosti býti, vyučuje Svatý Augustýn de bono Conjugali ca:18. řka: Při naších Svatbách, víceji platí svattost Svátosti, nežli plodnost života. A v kap: 24. dobré Svadební, dí, ve všech Národích, a při všech Lidech, příčinou zplození jest, a věrnosti čistoty: co se pak Lidu Božího dotýče, též příčinou svattosti. A v Kníze de fide & operib: c. 7. v Městě prý, Páně, a na Hůře Svaté jeho, to jť, v Cýrkvi netoliko svazek Manželstva, ale též Svátost se vychvaluje. O těch věcech víceji jednati, není potřebí. Tomuto místu přísluší, toliko předložiti, yakby mohli Muží y Ženy v Manželstvu souce, tak živi býti, aby dobrého skonání naději měli.

Tři užitky v Manželství sou, užívali ho kdo dobře: Dětí, věrnost, a milost Svátosti. Dítek zplození a dobré vychovávání má před očima býti, chceli kdo dobře Manželství užívati: naproti tomu pak těžce hřeší, v Manželství ne Dítek, ale samého tělesného kochání vyhledávajícý. Pročež se velice tresce v Písmě Svatém jeden z Synův Iůdy Patryarchy, jménem Onan,1 Moj:328 že v skutku Manželském sýmě na zem vyléval, aby Dítek nesplodil. Poněvadž to není Manželstva než lstně užívati. Pakli někdy pobožní Manžele pro hojnost Dítek obtížení bývaji nemohouce jich pro chudobu živiti, poctivý a Bohu milý prostředek mají, aby z společné vůle od skutku Manželského se drželi, a Modlitbé a Postům se odevzdali. Nebo jestli že Bohu příjemné jest, když k sešlosti věku Manžele v nepoškvrnění Těla, to jest v Panictví trvají, příkladem Blahoslavené Panny Rodičky Boží a S° Iozefa, kterýžto spůsob života Jindřich Cýsař a Kunegunda Manželka jeho, Edvardus Král a Egidda jeho Manželka, Elzearyus Hrábě a Manželka jeho Dalfína, a jiní mnozý následovali. pPročežby se Bohu líbiti nemělo, neb Lidem, aby po splození Manžele Dítek z společné vůle od užívání Manželstva přestali, a ostatek života zbývajícýho v Modlitbách a v Postech vynaložili?

Hřích těžký také jest, jestli kdo v stavu Manželském jsa Dítek svých zanedbáva, aneb o zvedení jich, aneb opatření potřebnými věcmi v vyživení se nestará. Mnoho příkladu o této věcy v Hystoryjích tak Svatých, yako Světských se nacházeji; ale yá, poněvadž krátkosti hledím, s jedním budu spokojen, v 1. Knihách Králov: v kap: 3. Takť sám Pán mluví: V ten den vzbudím na Héli všecko to, což jsem mluvil proti Domu jeho, počnu, y dokonám. Předpověděl jsem jemu zajisté, že souditi budu Dům jeho až na věky, pro nepravost, proto že věděl neslušně činiti Syny své, a netrestal jich. Pročež zapřisáhl sem Domu Héli, že nebude vyčištěná nepravost Domu jeho Obětmi a dary, až na věky. To předpověděl, a málo potom naplnil. Nebo Synové Héli zbití jsou na Vojně, a sám Héli padše zpět z stolice, krk zlomil, a bídně zahynul. Jestliže Héli, ač syce Muž spravedlivý a Soudce Lidu svého, pro hříchy Synův které yakž naleží nevychoval, bídně s Syny svými zahynul, o přednost nad Lidem svým přišel: co se s těmi díti bude, kteří netoliko Dítky své v dobrém cvičiti zanedbávají, ale zlým života svého příkladem k hřešení nabádají? Jistě nic jiného nemají očekávati, jediné strašlivé skonání jejich a Dítek, leč rychle se obrátí, a pokání hodné budou činiti.

Druhý užitek Manželstva jť Věrnost, v tom založená, aby Manželé rozuměli, že tělo jejich není jich, ale Manželky; yako jeden druhému dluhu odepříti nemůže, tak též nemá moc jinému Těla svého propůjčiti: čehož znamení jest Prsten. To naučení patrnými slovy u Apoštola 1. Korynt: 7. čteme: Manželce, dí, Muž dluh plať, nápodobně pak y Manželka Muži. Žena vlastního těla v mocy nemá, ale Muž: též podobně y Muž vlastního těla v mocy nemá, ale Žena. Neoklamavejte se vespolek, leč snad s společného snešení na čas, abyšte se modlení odevzdali. Toť jest učení Apoštolské, které bedlivě zachovávati mají Manželé Křesťanští, chtějili dobře živi býti a dobře umříti. Cyzoložní pák pokud zjevní jsou, snadno, aneb právo spravedlivě potresce, aneb pro poctivost krevní Přátelé, anebo Švagrové z Světa odpravují: pakli tájní jsou a v počtu větším všemohoucý a neyspravedlivější Soudce, před kterýmžto nic skrytého není, bez pochyby do muk věčných odsoudí.

Třetí a to neyvznešenější užitek, jest milost Svátosti, kteroužto sám Bůh v Srdce pobožných Manželův vlívá, když pořádně v Manželstvo vstupuji, dobře přihotoveni a připraveni jsouce. Ta pak milost, mímo, jiný užitek, který s sebou přináší, velmi velice napomáha k spůsobení lásky mezy Manželi: ačkoli vtip, mravy, nemocy, rozdílné náklonnosti Těla y mysli snadno nevoli vtrousyti mohou. Nadevšecko pak přelibé a přeblahoslavené Manželstvo činí následování Krysta Pana s Cýrkvi, oněmž takto Apoštol mluví k Efezským v kap: 5. Muži milujte Manželky váše, jako Krystus miloval Cýrkev. Muží milůjte Ženy vaše, yako Krystus miloval Cýrkev, a sebe samého vydal za ní, aby ji posvětil, očistiv ji Koupelem vody v Slovu zivota, aby ji sobě vystavil slavnou Cýrkev, nemajícý poškvrny ani vrásky. Ano týž blahoslavený Apoštol ženy napomíná řka: Ženy Mužum svým poddány buďte, jako Pánu. Nebo Muž jest Hlava ženy, jako Krystus Hlava Cyrkve. A jako Cýrkev Krystu jest poddána, tak y ženy svým mužum ve všem. Potom pak zavírá: Jeden káždý Manželku svou, jako sám sebe milůj: Žena pak boj se Muže svého. Vyložme krátce toto učení Apoštolské S° Pavla. Při počátku napomíná Apoštol Muže, aby milovali Manželky, jako Krystus miloval Cýrkev. Krystus Cýrkev miloval, milováním z přátelství, ne z žádosti pocházejícým. Vyhledával dobrého Cyrkve, užitku Spasení, ne užitku ani kochání svého. Pročež Krysta nenásledují, Manželku milujícý pro vznešenost krásy, milováním pěknosti její jsouce jatí: nebo pro Věno mnoho Tisýc zlatých, nebo hojné Dědictví. Ti Nevěstu nemilují, ale sebe sámi, žádajíce těla svého žádost naplniti, neb žádost očí svých, která se Lakomství nazývá. Tak Šalomoun z počátku moudry, ku posledku nemoudrý, Manželky a Souložnice své miloval, ne přátelským milováním, ale žádosti, žádaje, ne jím dobře činiti, než tělesnou žádost svou naplniti 3.Reg.11. kteroužto oslepený, Bohům cyzým obětovati svolil, aby rozkoší své nepotratil, neb je příliš nezarmoutil. Že pak Krystus v spojení s Cýrkvi sebe samého nehledal, to jest, užitku aneb rozkoší své, ale Nevěsty své Cýrkve, patrné jest z slov následujícých: Sebe samého vydal za ní, aby jí posvětil, očistiv ji Koupelem vody v slovu života. Tať jest pravá a dokonalá láska, vydati sebe samého k trápení, pro věčné Spasení Cýrkve Nevěsty své. Netoliko pak miloval Krystus Cýrkev milováním pravým, ale y věčným, ne časným toliko. Nebo jako lidské přirození, jednou na sebe přijaté, nikdy nesložil, tak také Cýrkev Nevěstu, svazkem Manželstva trvánlivého sobě připojil. V lásce věčné miloval sem tebe, dí skrze Proroka Ieremiáše 31. kap: A ta jest příčina, pro kteroužto Manželstvo skutečně u Křesťanů rozvesti se nemůže, poněvadž jest Svátost vyznamenávajícý Manželství Krysta Pána s Cýrkvi, kteréžto na krátce rozvedené býti nemůže, jako může Manželstvo Židův a Pohanův z jistých příčin se rozvesti.

Přidává potom týž Apoštol vyučujíc ženy, aby poddané byly Mužům svým, jako Cýrkev poddáná jest Krystu. Toho Přikázaní neostříhala Jezábel,3. Reg: 21. chtíc nad mužem panovati, sama sebe, jeho, sevšemi syny svýmí zahubila.4.Reg.10 O jak jich u nás jest mnoho, které nad mužmi svými panovati usylují; snad jest ta vina Manželův, kteří neumějí přednost svou držeti. Sára jistě Manželka Abrahamova, tak se k Muži svému chovalá, že ho Pánem nazývala,Gen: 18. Iá jsem se sstarala, a Pán můj starý jest. Kteroužto Ctnost Sáry, chválil S. Petr v první Epištole své v Kap. 3. řka: Svaté Ženy byly poddáne Mužům svým, jako Sára poslouchala Abrahama, Panem ho jmenujíc, Divné pak zdá se byti, že Apoštolové Svátí Petr a Pavel všudy učí, aby Muží Manželky své milovali, Manželky pak svých Mužův se báli; neb, což jednostejné jest, Mužům svým poddané byly: zdali také Manželka Muže svého nemá milovati? máť žajisté Muže milovati, a od Muže milováná býti: ale s bázní a s uctivosti milovati, tak aby milování na překážce bázní nebylo, syce Žena v Tyranku se obrátí. Dalila z Muže sveho Samsona,Iudic: 16. ačkoli neysylnějšího, ne jako z Muže, ale jako z chlapa hřičky měla. Píše se též o jednom Králí, milosti Souložnice své zapáleném, že Nevěstku svou na pravé straně seděti trpěl, Korunu z hlavy Krále snímati, a na svou hlavu postaviti, a Králi poličky dávati. Pročež div není, že první ženě řečeno bylo,Gen: 32. od Pána: Pod mocý Muže budeš, a on bude nad tebou panovati. Nemalá rozšafnost při Muží má býti, aby Manželku svou miloval, spolu spravoval, na proti tomu také jí napomínal a vyučoval, byloliby potřebí y potrestal a polepšil, však právě prokázal že jí miluje, jako částku těla svého; jí přivedl, aby y ona ho milovala, a za to jistě měla, že Muž jí miluje; z lásky, ne z závisti napomíná. Příklad máme Svaté Monyky, Matký S° Augustýna, která majíce Muže Pohana a netichého, tak moudře a pobožně jej snášela, že od něho vždycky byla milována, y potom k Krystu Pánu se obrátil. Viz Čtenáří Knihu Vyznání Svatého Augustýna.

Pozůstává poslední Svátost, posledním Pomazáním nazvaná, z kteréhožto pocházý naučení užitečné, netoliko k času neyposlednějšímu, ale též k běhu všeho života. Poněvadž v této Svátosti všecky částky těla, pomazané bývají, v kterých pět smyslův života svou moc ukazují, k jedne každé se říká: Odpustiž tobě Bůh, což jsý koli zhřešyl viděním, a tak o jiných. Z čehožto porozumíváme, pět smysluv, pět bran býti, kterými k dušy vcházejí všelijacý hříchové. Pročež budeli kdo těch bran ostříhati, snadno se vystříhá velikých množství hříchův, a tak dobře živ bude, y přešťastně umře.

Jednejme tedy kratíčce o stráží těch bran. Oko, býti branou, skrze kterouž hříchové vcházejí, k smilstvu příslušejícý, vyučuje všech Učitel Krystus,Matt: 5. mluvě: Kdožby pohleděl na Ženu ku požádaní jí, jižť jest Cyzoložil s ní v srdcy svém. Jestli Oko tvé tebe horší tebe, vylupiž je a vrz od sebe, neb jest tobě užitečnějí, aby jeden Úd tvuj zahynul, nežliby celé Tělo tvé uvrženo bylo do ohně pekelného., Dále víme, že Starcy, jenž viděli Zuzannu obnaženou, hned žádosti její jsou rozpálení, a potom bídně zamordování.Dan: 13. David přední přítel Boží, z samého pohledění na Bersabee an se myla, v Cyzoložstvo upadl, z čehož vražda a nesčislné škody pošly: nad to přirozený důvod jest před rukama, poněvadž krása ženy, jakýmsy spůsobem láká Muže k milování, a krása Muže Ženy popuzuje, aniž odpočinuti má, dokudby nepřišlo k spojení těla, pro žádost, kteráž v nás zanechána z hříchu přirozené°. Načež y Apoštol,Rom.7. naříká, když dí: Vidím jiný Zákon v údech mých, odporujícý Zákonu mysli mé, jímajícý mne v Zákon hřícha, kterýž jest v údech mých: Neštiastný já Člověk, kdo mne vysvobodí z těla smrti této? Milost Boží skrze Jezu Krysta Pána našeho.

Jaké Lékařství proti tak těžkému pokušení nalezneme? Lékářství hotové s pomocy Boží a snadné, budeli ho kdo chtíti užívati, nalezá se v S° Augustýna v Epištole 109. Kterážto Řeholu Pannen Klášterních v sobě obsahuje. Mluví ten S. Otec k svým Pannám Duchovním takto: Oči váše střelili sou na koho, ať na žádným se nezástavují, nebo první° pohledění se vystříhati skůro jest nemožné, však nemůže Srdce raniti, ani obyčejně raní, lečby se prodloužilo: pročež jestli kdo přivykne samochtě na krásnou osobu nehleděti, příhodou pak na takové osoby trefil, a podlé obyčeje svého pojednou očí odvrátil, k žádné mu škodě nebude. Pravdu píše S.? Augustýn, že nesamé pohledění, než prodloužilé hledění, jest nebezpečné. A to jest, co příkladem svým učil Iob v ka: 31. Učinil sem smlouvu s očima mýma, abych ani nemyslil na Pannu. Kdež nedí: Učinil sem smlouvu, abych nepohleděl, ale abych nemyslil, to jest, abych tak dlouho v pohledění na Pannu netrval, ažby vidění k srdcy proniklo, a o kráse její počal mysliti; pomalu též rozmlouvání požádal, a jejiho přitoulení. Toho příčinu podstatnou dokládá, jakou příslušelo Svatému Muží předložiti. Nebo jakýby díl měl ve mně Bůh? jakoby chtěl řícy: Bůh můj jestiť díl můj, a všecko dobré mé, nadkteréžto nic lepšího myšleno býti nemůže; Bůh pak miluje čistotné toliko a spravedlivé. K tomu též přísluší napomenuti Páně,Matt: 5. Jestli že Oko tvé horší tebe, vylup je, to jest, tak ním vládní, jakoby nevládl, a tak se snaž očí tvých od takových dívadel zdržovati, jakoby slepým byl. A jistě, kteří hned od mladosti začínají o to pečovati, nepracují v dospělém životě, varovati a uchylovati se od takových hříchů. Kteří pak zlému zvykli, ač těžce, však předce, s pomocy Boží milosti, mohou mravy změniti, a těm škodlivým osýdlum ujíti.

Dí někdo, proč jest Bůh slíčné Ženy, a krásne Muže stvořil, nechceli aby vidíní a milování byli? snadnáť odpověd, a ta dvojí. Bůh zajisté stvořil Muže a Ženy pro Manželstvo, nebo tak jest pověděl Bůh,Gen: 2. Neníť dobřé Člověku býti samému, učiňme mu pomoc podobnou jemu. Muž pak nepotřebuje pomocy Ženy, jediné k plození a dítek vychování, jak sme prvé z učení S° Augustýna ukázali. Muž pak a žena, nesnadnoby se sešli, ani ustavičně spolu až do smrti zustávali, kdyby krásy nebylo k milování spůsobný. Poněvadž tedy Žena krásnou učiněná, aby od Muže svého byla milováná, milováním k spolčení popuzujícým, nemá se milovati, jědiné od Muže své°: proto v Zákoně Páně povědíno Exo: 20. Nepožádáš Manželky bližního svého. A Mužum praví Apoštol,Ephes: 5. Muží milujte Manželky váše. Dále mnohé věcy dobré jsou a pěkné, kteréžto odevšech nemají žádané býti, než od těch toliko kterým přísluší: jedení massa a pití vína dobré jest zdravým toliko, nemocným nikoli. Tak krása žen a Mužův, po zmrtvých vstání, když právě zdráví budeme, bezpečně odevšech bude mocy milován býti, nebo tehdáž nebude žádosti tělesné, které zde poddání jsme. Pročež nemáme se diviti, že nyní dovoluje se každému Člověku s kocháním na Slunce, Měsýc, Hvězdy, Kvíti, a jiné těm podobné věcy krásné hleděti, které nezřízenost žádosti nerozmnožujií: nedopouští se pak s kocháním na krásne Ženy, ani krásne Muže vzhlédati, aby snad to patřenií nezřízenost žádosti nezvětšilo, aneb nechovalo.

Následuje po smyslu Vidění, smysl Slyšení, kterýžto rovnou bedlivosti ostřihán býti má, jako y smysl Vidění. S Ušima pak spojen má býti Iazyk, nástroj k mluvení: Neb slova, buď dobrá aneb zlá, k sluchu nepřicházejí, leč skrze nástroj jazyka zazněla. A poněvadž Iazyk, leč dobře zdržán bude, příčina jest mnohého zléhos, proto S. Iakub volá,Iacob 3. a dí: Kdož neklesá v slovu, tenť jest dokonalý Muž. A málo nížejí: Hle maličky oheň, jak veliký Les zapálí. A Iazyk oheň, jest okršlek nepravosti. Tří věcy tuto učí Apoštol: první, že Iazyk dobře ostříhati, jest věc nesnadná, a samy dokonalý býti, kteří Iazyk dobře ostříhati umějí. Druhé, že od zlého jazyka v krátkém času mnoho zlého pojíti může. Což vykládá podobenstvím jiskry ohně, která leč hned bude uhasená, veliký Les dříví může spaliti. Tak jedno slovo nešetrně promluvené, nějaké důmnění nepravosti může vzbuditi; odkud nepřátelství, vády, poteykání, vraždy pocházý, ano celého rodu vyvrácení. Třetí, S. Iakub učí, Iazyk býti netoliko jedno zlé, ale v sobě množství zlých věcy obsahnouti, proto nazývá jej okršlkem nepravosti, poněvadž skrze něj ke všeliké zlosti se chystame, jako k Cyzoložstvu a loupeži; aneb konáme přísahy lživé, falešná svědectví; aneb jako když bezbožný vymlouvá zlost spáchanou, aneb dobré předstírá, které v pravdě neučinili. Spravedlivě též Iazyk nazyvá se okršlkem nepravosti, nebo skrze Iazyk Člověk hřeší proti Bohu rouhaním a falešným přisahaním, proti bližnímu utrháním a haněním, proti sobě samému, když se chlubí, že skutky dobré učinil, kterých v pravdě neučinil, a klame, že zlého se nedopustil, které v skutku spáchal.

K tomu svědectví S° Iakuba Apoštola přidáme svědectví Proroka Davida z Žalmu 119. Pane, prý, vysvoboď Duši mou od Rtů lživých, a od Iazyka lstivého. Jestli Svatý Král strachoval se Rtův lživých a Iazyka lstivého: co mají činiti Lidé stavu nížšího, o mnohém víceji, když netoliko jsou nížší, ale y chudí, nedostateční a špatné Slávy? Dokládá Prorok: Co se dá tobě, a co se přidá tobě k Iazyku lstivému? Slova tato pro vlastnost Židovské Řeči zatmělá, zdaji se mi tento smysl míti: Ne darmo bojím se Iazyka nepravého a lstivého, poněvadž takový Iazyk jest tak veliké zlé že nic zlého nemůže se jemu víceji přidati. Dí dále Prorok: Střely mocného ostré, s Uhlím spuštění činícým. Vysvětluje se těmi slovy pěkným podobenstvím, yak veliké zlé jest Iazyk lstivý. Připodobňuje jey Prorok Střele ohnivé, sylnou rukou vystřelené. Předně, Střely zdaleka raněji, a tak rychle letí, že se jim sotva může uchýliti. Druhé, Střely, jímžto se Iazyk lstivý připodobňuje, praví vypuštěné býti od mocné a sylné ruky. Třetí, doložil, že jsou Střely ostré, to jest od Řemeslníka zběhlého dobře spravené a zostřené. Čtvrté, dokládá, že podobné jsou Uhlí, spuštění činícýmu, to jest, že ohnivé a vše, ač tvrdé, spustiti mohou: tak že Iazyk nepravý a lstivý podoben, ne tak Střelám Lidským, yako z Nebe vystřeleným, yaké jsou Hromobití, kterýmžto nic odepříti nemůže. To v pravdě Prorocké vypsání Iazyka lstivého a nepravého, takové jest, že žadné tak veliké zlé na mysl připadnouti nemůže, kteréžby Iazyku lstivému a nepravému připodobněné mohlo býti.

Však aby to všecko snázeji rozumem pochopeno býti mohlo, dva příklady z Písma Svatého dotknu: Jeden budiž nešlechetného Doeg Idumejského, který obžaloval Abimelecha Kněze u Krále Saule,1. Reg: 22. yakoby se proti Králi s Davidem spuntoval; ješto pouhý klam byl. Saul Král prve zášti proti Davidovi maje, snadno všemu uvěřil: rozkázal zamordovati y hned netoliko Abimelecha, Muže nevinného, ale též y jiné všecky Kněží, v počtu osmdesáte pět Mužů, kteří v ničem proti Krali nezhřešyli: Aniž tim mordem byl Král Saul spokojen, rozkazal též zamordovati Obyvatele v Městě Kněžském Nobe řečeném, aniž dosti bylo ukrutnost proti Mužům a Ženam, ale též proti maličkým a Prsův požívajícým: ano y proti Hovadům, Ovcým, Volům, Oslům, provedl. O tom Iazyku lstivým a nepravým, Doeg Idumejského, že David mluvil v Žalmu, kteréhožto častku nyní jsme vyložili, není bezmiístné domnění. Z tohoto příkladu patrně se učíme, yaká jest moc ke zlému Iazyka lstivého a nepravého. Druhý příklad vezmeme z Evangelium S° Marka z kap: 6. Když Dcera Herodyady před Herodesem Tetrarchou a Knížaty jeho tancovala, tak velice se Herodesovi toho Děvčete Tanec zalíbil, že se předevšemi zapřisáhl, Děvčeti dati, začby koli prosyla, byť pak o polovicy Královstvií stála. Ta bláznivá a všetečná Přísaha, příčinou mnohého zlého byla: směla žádati Hlavu Iana Křtitele, yakž to učinila, hned hlava předchůdcy Páně byla na míse přinešená, od Těla oddělená. Yak mnoho tu zlého? těžce hřeší Matka an radila věc nespravedlivú žádati: zhřešyl také Herodes, poručiv Muže nevinně°, předchůdcy Páně, více nežli Proroka, nad kteréhožto mezy Syny Ženskými, většý nepovstal, oněmž sám Herodes věděl, že Muž spravedlivý a Svatý byl, zabiti, a to bez příčiny, bez soudu, v čas stkvostné Večeře, na žádost Děvčete Tanečnice. Ale poslyšme o pokutě, poněvadž sme slyšeli o provinění. Herodes málo potom od Cýsaře Kaía Knížetství zbaven, věčně vypověděn. Tak který sliboval dáti polovicy Království, celé stratil, yakž svědčí Iosephus l. 18. Antiquit: c. 9. Dcera pak Herodyady, an svým tancem smrti S° Iana Křtitele příčinou byla, když po zamrzlé Řece šla, Led se rozplinul, celým Tělem do hlubiny padla, kromě Hlavy, kterážto od Těla uťatá jsouc, po Ledě poskakovala; aby všyckni srozuměli, z yaké příčiny tak bídně umřela. Sama pak Herodyas přílišným zármutkem zachvácená, y hned scýpla, a za Dcerou do Pekelných muk pospíšyla. Vypsál tu Tragedyi Nicephorus v Kníze první v kap: 2. Hystoryji.

Přikročme nyní k Lékařství od Mužův moudrých proti hříchům Iazyka uloženému. S. Prorok David při počátku Žalmu 38. ukazuje, yakéhoby lékařství užíval: Řekl sem, ostříhati budu cest svých, abych nezhřešyl Iazykem mým, to jest, abych se vyhnul hříchům Iazyka, pilně ostříhám cest svých: nebo nic nemluvím, ani myslím, ani činím lečbych rozsoudil to, co mám činiti, neb mluviti, neb mysliti. Tyť jsou zajisté cesty, pokterýchžto Lidé v tomto životě kráčeji. Pročež Lékařství proti slovům škodlivým, a netoliko proti škodlivým, ale též proti činům, aneb žádostem, aneb myšlením, jest prvé mysliti, aneb uvážiti věcy, které mysliti chceme, mluviti, činiti. A to vlastně člověku přísluší, nětco kvapně nečiniti, ale pozor dáti na věcy které se mají činiti; jestliže s dobrým rozumem se srovnávají, činiti, pakli nikoli tedy nečiniti. Co o skutečném činění jest povědíno, to též má o mluvení, myšlení, a těm podobných vášněch, rozumíno býti. Pakliby nemohli všecko, což činiti, neb mluviti mají před tim uvážiti: aspoň má Člověk moudrý, a spasení věčného žádostivý, každodenně ráno, prvé nežli zanepráždnění života tohoto začíná, ku Pánu Bohu skrze Modlitbu přistoupiti a žádati, aby cesty jeho řídil, skutky, slova, žádosti, myšlení k Slávě Boží, a k spasení Duše jeho. Na konec pak dne, prve nežli na odpočinutí se vydá, Svědomí své spytovati, a od sebe počet žádati, zdali Boha myšlením, mluvením, skutkem, žádosti urazyl: pakli nalezne něyaké uražení, zvláště smrtedlné: nemá Oči své k spani zavříti, lečby se prvé skrze pravé Pokání s Bohem smířil, a pevné y jisté předsevzetí učiní, že chce cest svých ostříhati, aby nezhřešyl Iazykem svým, ani skutky, ani žádostmi svými. To buď o stráži Iazyka mluveno.

Co se pak nyní dotýče smyslu Slyšeni, málo k vyložení pozůstává Poněvadž když jest Iazyk uzdou rozumu skrocený, aby zlá slova nepromluvil, sotva se najde cožby smysl Slyšeni mohl to porušyti. Čtvernásobná jsou slova, kterýmžto neyvíce dvéře smyslu Slyšení mají se zavříti, aby skrze Ušy nakažené Srdce nebylo. První místo mají slova proti Víře, kterážto pro všetečnost Lidskou, snadno slyšána bývají: a však proniknouli vnitřnosti, víru z Srdce odnímají, která jest kořen a všeho dobrého počatek. Mezy slovy nevěry, škodlivějších není, yako zapírajícých, neb opatrování Boží, neb nesmrtedlnost Dušy Člověka poněvadž taková slova ne tak Kacýře, yako Boha praždné činí, a všem hříchům šyrokou Bránu otvírají. Druhý řad zlých slov, založen jest na utrhání, lásku Bratrskou rušícý, a dosti chtivě slyšána bývají, vzláště od všetečných Lidí. Svatý David zajisté, Muž vedlé srdce Božího, dí v Žalmu 100. Utrhajícýmu tajně Bližnímu svému, tomu jsem se protvil. A poněvadž zhusta utrhání při Hodech slyšána bývají, S. Augustýn na stěně při stole tyto Veršyčky postavil:

Kdožkoli chceš utrhati
Život Bližních: pomlouvati
K tomu Stolu nepřistoupíš,
V čás raději poodstoupíš.

To Possidius píše v životě S° Augustýna. Třetí, zlých slov spůsob na pochlebenstvím se zakládá. Pochlebování s chutí slýcháno bývá, ale plodí pozdvížení a pýchu. Pýcha pak jestiť Kralovna hříchův, a Bohu obzvláštně protivná. Čtvrté plemeno slov zlých, přísluší k tělesné chlípností, v slovích neřádného milování, a v spěvích Frejířských záleží. Od milovníkův tohoto Světa nic mileji slýcháno nebývá, ješto nad takový hlas není škodlivějšýho. Podobní jsou zajisté spěvové Frejířští spěvům Syren, které Lidi obveselovaly aby je do Moře uvrhly a pohltily.

Proti všelikým těm nebezpečenstvím, jest spasytedlné Lékařství, dobré Přátely míti, a od zlých všelikóu Moudrostí se odloučiti. Neznámí Lidé utrhavá slova, neb Kacýřská, aneb pochlebná, aneb chlípná, nesnadno v rozprávku uvedou, stěmi kterých prve neviděli, ani s ními Přátelstvií měli. Pročež Šalomoun při počátku Přísloví,Kap: 1. vyučujíc Syna první Přikázaní těmito slovy předložil: poslouchej Synu můj cvičení Otce svého, budouli tě kojiti hříšnicy, nedovolůj jim: Jestli žeby řekli poď s nami, úklady čiňme krvi, skrejme líčky proti nevinnému, pohlťme ho yako Peklo živého, a v cele yako sstupujícýho do Iámy. Všelijaké drahé zboží nalezneme, naplníme domy naše loupeží. Vrž los svůj s námi, budiž nás všech jeden Měšec. Synu můj nekráčej s ními, oni proti Krvi své ukládaji, a usylují podvody proti Dušem svým. Tato tedy rada neymoudřejšího Člověka, snadno může Lékařství poskytnouti smyslu Slyšení, aby zlými slovy nebyl tak brzo porušen, zvláště pak přidámeli propověděnií Páně,Math: 10 moudřejšího nežli Šalomoun, který zřejmě propověděl: Že sou nepřátelé člověka domácý jeho. A to o smyslu slyšení.

Třetí smysl jest Povonění, o kterýmžto nic skůro není, cožby se mluviti mělo. Smysl Vonění, obiírá se s vonnými věcmi kteréž ne tak velice myšlení člověka nemohou porušyti, a drahé vůně menší počet Lidí vyhledává: obecné pak vůně, yako jsou kvítí, Růže, Lilium nejsou škodlivé.

Přistupuji k čtvrtému smyslu Okušení. Hříchové těmito dveřmi vcházejícý ku porušení Duše, veřejně jsou dvá, Obžerství, totižto a Opilství, ale z nich plyne množství jiných. Obžerství a Opilství přetrhnouti Pán usyluje u S. Lukáše v 21. kap: Šetřte, aby nebyla obtížená Srdce vaše Obžerstvím a Opilstvím. A jiné napomenutí Apoštola k Římanům v 1327. kap. Ne v hodováních a Opilstvích. Ten dvojí hřích v Písmích svatých mezy smrtedlnými hříchy se pokládá: neb tak mluví Apoštol k Galatským v 5. kap: Zjevníť pak jsou skutkové Těla, jenž jsou smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužebnost, čarování, vraždy, opilství, hodování, a těm podobné věcy, kteréžto sem vám předpověděl, yako y předpovídám, poněvadž kteří takové věcy činí Královstvím Božím děditi nebudou. Aniž hříchův takových toliko ta pokuta bývá, přes to Obžerství a Opilství obtěžují srdce Lidská, že k rozmejšlování a k jednání věcy Božských nemohou povstati. Což sám Spasytel náš u S° Lukáše v 21 kap: učil, a S. Bazylius v řeči o Postu, velmi příhodnem, dvojím podobenstvím vykládádá. První jest o Sluncy a Parách. Nebo yako husté Páry z vlhkých míst vstaujícy Nebe Oblaky zastiňují, a papršlkům Slunce, aby k nám neproníkali, na překážce jsou; tak z obžerství a opilství, dýmové yacýsý, a yako Páry v nás povstávají, kteřížto Nebe Rozumu zastíňuji, a papršlky světla Božského nám odjímají. Druhé podobenství od Dýmu a Včel pocházý, Nebo yako Včely z Úlův svých Dýmem vyhnané bývají: tak Moudrost Boží, která yako nějaká Včelička v Myslech naších Med ctnosti, milosti, a potěšení Nebeských má obyčej skladati, žádnou věcý snadněji, yako dímem Obžerství a Opilství vyhnaná nebývá. K tomu přistupuje, že Obžerství a Opilství škodí dobrému zdraví Těla. Antiphanes skušený Lekař, yakž Clemens Alexandr. lib: 2. Pædagog: vypravuje, jedinou příčinu všech skůro nemocý býti pravil, množství a rozličnost pokrmův: naproti tomu S. Bazylius v Kázaní prvním o Postu; původ dobrého zdráví střídmost, aneb zdrželivost býti propověděl: obyčejně všudy Lékaři k navrácení zdraví nemocným Tělům skrovnost v jídle, a od Vína a Massa zdrželivost přikazuji. Přiložme y toto, že Obžerství a Opilství netoliko Tělu a Dušy nezdravé, ale též y statku, aneb živnosti velice škodlivé jest. Mnohé Obžerství a Opilstvií, z bohatých chudé, z Panů Služebníky učinilo. Ano Obžerství a Opilství mnohé chudé a žebráčky, Almužen bohatých zbavuje. Nebo kteří skrovným jídlem a pitím spokojení nejsou, všecko Jmění své snadno na své lahůdky vynaloží, tak že nic Bratřím chudým nepozůstane. A naplňuje se to což Apoštol pověděl:1 Kor:11. Jiný zajisté lační, jiný pak opilý jest. Ale zanechajíce toho, k Lékařství přístupme:

Lékařství proti Obžerstvií a Opilství, může býti příklad všech Svatých. Nic nedím o Poustevnícých a Mníších Svatých, o kterých S. Ieroným v listu k Evstochyum o stráži Panenství, píše, u níchžto nětco vařeného jísti stkvostnost sloula. Nic nedím o S. Ambroži, který dle svědectví Paulína v životě jeho, každodenně se postil, krom na slavné Svátky a v Neděli. Nic nedím o S. Augustýnu, který, yak Possidonius v jeho životě svědčí, na Stole svém Zeliny a Biliny, a někdy Masso pro nemocné aneb Hosti míval. Nedím nic o jiných Svatých. Jestliže kdo pozorně uváží, co sám všech věcy Pán, a Otec všech činil, když Úřad sám na se přijal stravování Lidu na Poušti; Střídmosti bez pochyby divně se naučí. Nebo čtyřidceti let Bůh sám mocný, sám moudrý, a sám dobrý, an mohl, uměl, y chtěl Lid svůj opatřiti, dštil jim Mannu z Nebe a z skáli vodu vyvedl. Manna ač drobná poněkud podobná byla Koláči z Mouky a z Medu napečenému, yakž z 2. Kníhy Mojžíšové kapito: 16. se rozumí. Hle yak střídmě neymoudřejšý Pán chtěl, aby Lid jeho obědval a večeřel. Koláček jídlo, voda nápoj: však všyckni zdraví a čerství byli, pokud jsou po másse nedychtěli.

Ku příkladu Otce Syn Boží Krystus Jezus, v němž byli všelicý pokladové moudrosti a umění Božího.Kolos: 2 Když chtěl oběd a večeři mnoho tisýcům posluchačův svých připraviti, předložil jim kusy Chleba a Ryb. Netoliko Krystus Pán, když ještě smrtedlným byl, takovou střídmostí Hody Posluchačům svým strojil, ale též po svém z mrtvých vstání, když mu všeliká moc na Nebi y na Zemi dána byla, Učedlníkům svým Oběd dal na břehu Mořském, toliko chleba a Rybu, a to skrovně. O Víně a jiných věcech žádná se zmínka nečiní. O yak daleké jsou raddy Božské od rad Lidských! Král Nebe y Země v sprostnosti, střídmosti sobě libuje, aby Dušy obohatil, naplnil, potěšyl: Lidé raději žádosti svých, a Diábla nepřítele svého poslouchaji nežli Boha; leč s Apoštolem díme, že Bůh jiný tělesných Lidí není, jediné Břicho.

Pozůstává smysl Dotknutí, kterýžto zevšech jiných hmotnější jest, spolu též neyčerstvější. Skrze tento smysl vcházeji ku porušení mysli, a k jiných Lidí spolu sprznění skutkové Těla, od Svatých Apoštolů, vyčtení: Zjevníť jsou skutkové Těla, jenž jsou, smilstvo, nečistota, chlípnost. Pročež třími slovy všeliké spůsoby smilstva Apoštol ukázal. Aniž jest potřebí dáleji v vykladání těch věcy kráčeti, kteréž raději věřícým neznámé mají býti, ani od nich slyšáné. Takť zajisté mluví Apoštol, píšíc k Efezským v kapit: 53 Smilstvo pak, a každá nečistota aniž jmenována buď mezy vámi, yako na Svaté slušý.

Lékařství proti těm všem hříchům, tato mi na mysl připadají, a jsou skůro kterých k uzdravení nemocných Lékaři užívají. Předně, Lékaři počínají od Postu a zdrželivosti, zapovídaji nemocnému jedeni Massa, a pití Vína. To též má činiti Člověk chlípnosti odevzaný, zdržeti se od přílišného jídla a nápoje. To předložil Apoštol svému Tymotheovi:1 Tym: 52. Užívej dí, málo Vína pro Žaludek a časté nemocy tvé. To jest: Užívej Vína pro Žaludka mdlobu ale málo, pro vyvarování smilstva, neb u Víně jest smilstvo. Druhé lékaři ukládaji hořký tranček, pouštění žilou, a jiné těm podobné věcy přirození odporné. Tak Svatí Muží říkávali s Apošolem:1. Kor: 9. Trescy Tělo mé, a v služebnost uvodím, abych snad jiným kážíc, sám zavržen nebyl. Proto Svatí Poustevnícy a Klášternícy spůsob života nařídili rozmařilosti Těla a rozkošy dokonce odporný, v Postech, bdění, na Zemi líhání, mrskání, žíních ne z nenávisti Těla, než z nenávisti Těla chlípného. Jedinký z mnohých příklad představím: Svatý Hylaryon, yakž svědčí S. Ieroným v jeho životě, když smilným myšlením pokoušen byl, Yá dí, mluvě k Tělu svému spůsobím abys nezbůjnělo, aniž tebe Ječmenem budu krmiti, ale plevami, hladem tebe strápím a žížní, těžkou tíži tě obtížím; horkem a zymou budu skrocovati, aby na pokrm raději myslilo, nežli na smilstvo. Lékaři střídmě cvičeni Těla, yako procházku, hraní mičem, a nětco k tomu podobného nařízují k zachování zdraví: To též k zachování zdraví Duše velmi napomáhá, jestli totižto Člověk spasení věčného žádostivý, některou hodinu každého dne rozjímání Tajemství vykoupení našeho, aneb jiných pobožných věcý, odevzdá. Pakli rozjímáni dle vůle se nezdaří, aspoň ať v čitání Písma Svatého, aneb pobožných Knížek, aneb životův Svatých nětco času každodenně vynaloží. Nad to velmi mocné Lékařství k přemožení všech tělesných pokušení, a hříchů smilstva jest, zahálky se varovati. Žádný nečistým myšlením tak poddán není, yako který nemá co by dělal, a čas svůj maří, buď z Okna vyhlídaje na ty tudy jdoucý, aneb s Přáteli rozprávějícý a hrajícy. Naproti tomu také, žádný tak mrzutých myšlení sproštěn není, yako ti, kteří ustavičně na Polích dělají, aneb v rozličných Řemeslích se zanepráždňují. Z té příčiny Mistr náš Krystus vyvolil Rodiče chudé, aby svého obživení vlastní prácy vyhledávali. On také, prve nežli prácy Kázaní svých začínal, Otce domnělého Tesaře chtěl míti; a jemu pracujícýmu v Řemesle svém pomáhal: o něm mluvili: Zdali není tento Tesařů Syn a Marye? Toto jsem chtěl přidati pro Řemeslníky a Sedláky, aby na svůj stav a obchod nenaříkali, poněvadž takový život voliti ráčila sobě Moudrost Boží, Matce své a Otcy domnělému; ne yakoby toho Lékařství potřebovali, ale nám nedostatečným výstahu dali zahálky se varovati, chcemeli mnohým hříchům ujíti.

Umělost dobrého Skonáni, na dvě stránky při počátku sme rozdělili: V první předložená jsou přikázaní dobré Smrti, k tomuto času nápomocná, když se Smrt ještě daleko zdá býti: V Druhé stránce nyní předkládáme, která k smrti již nastávajícý přináležejí. Smrt nastávati, aneb přededveřmi býti říkáme, když jsme aneb starým věkem sešlí, jakž dí Apoštol:k Židům 8 Což vetší a scházý, blízké jest k zahynutí. A neb když těžká nemoc, a dle usudku Lékařův velmi nebezpečná, buď starého, buď Může, buď Mládence, buď Pacholete, aneb Dítě zachvátila. Toho druhého rozdílu první Přikázaní, zdá se býti rozjímání Smrti. Smrt ačkoli pozorně uvážená, když ještě v Květu našeho věku sme, málo nám k Srdcy jde: nebo ještě se daleko zdá býti, proto y mýněji hroznou býti smyslýme. Ale když se vidí že blízko jest, a se již skůro rukama domakáváme: té doby v pravdě pohnutí býváme, a rozmyšlování oni velice jest užitečné. Všeliká Umění lépeji cvičením, nežli vyučováním chopená bývaji, a kteří častěji jako dvakráte umřeli, yako Blahoslavená Krystýna, a onen Drythelmus Engliš, oněmž jsme zmínku učinili v Kniížce o lkání Holubice, a onen Poustevník, kteréhož v Hystoryji Ian Klimachus vypravuje, o kterémž my v poslední Kapitole nětco málo povíme: dosti vesele z světa sešli, my pak, kterým jedinú toliko umříti dáno žádný lepší cesty před sebou nemáme, yako mysliti a rozjímati co se při Smrti stává.

Tehdy předně mysliti máme, že při Smrti Duše od Těla se dělí, však ani duše nehyne, ani tělo bez naděje z mrtvých vstáni padá, a v prach přicházý. Kdyby tak se dálo, což Boha prázdní smejšleji, dobřeby oni mluvili, kteří Smrt potupujíce, řekli: Jezme, píme, nebo zýtra zemřeme. Kteréžto přísloví starodávní býti, může se porozuměti z Izaiáše z kap: 22. a z Apoštola v prvním Listu k Koryntům v 15. Kapitole. Žeby pak mezy námi byli, kteří se věřiti usty praví, skutky pak zapírají: z toho může rozumíno býti, že mnozý y v sešlém již věku na smrt nemysli rovně yakoby nikdá neměli umříti, neb za to měli, že s tělem také y duše hyne. Ale nechť blázni smejšleji co chtěji Dušé s Tělem rozloučení, jest yako rozvedeni Nevěsty od Ženicha na čas, ne na věky propuštění: neb Duše jť nesmrtedlná, a Tělo v poslední den bezevší pochybnosti povstane.

Musýme tehdy jsmeli Křesťané a jestli nětčemu rozumíme, o blízké smrti ustavičně mysliti. Na tom všecko záleží, abychom dobře umřeli, poněvadž v tomto životě velmi snadno od ctnosti k nepravosti se nachylujeme, s pomocy též Boží od hříchu k ctnosti: Můžeť zajisté, který dnes jest dědicem Království Nebeského, zejtrá hříchem vypadnouti z dědictví Synův Božích, a Ohně věčného hoden; naproti tomu, libým váním Boží milosti, otroctví Diábla, služebnosti sproštěn býti, a zase v počet Synův Božích, a Dědicův Království Nebeského vepsán býti. Kdo pak nepřítelem Božím umírá, ohně věčného hoden, vždycky Božím nepřítelem zůstane, a Ohni věčnému odevzdán: naproti pak, kdo umírá, yako Přítel boží a dědic nebeské° Království, nikdý z té milosti a slávy neyvznešenějšií vypadnouti mocy nebude. Pročež všeliké štěsti naše y neštěsti, na dobré aneb na zlé smrti záleží. Kdož tehdy, leč právě pošetilý a rozsouzení všelikého prázdný, z tohoto světa prostředkem smrti vykročiti se opováží, leč prvé všelikou bedlivost vynaložíc, naučí se dobře umříti, a připraví se k podstoupení dobré smrti?

Druhé uvažování při Smrti užitečné býti může, že ač Smrt jť neyjistší, yak dí Prorok:Zialm 88. Který jest Člověk jenž živ jest, a neuzří Smrti? A S. Apoštol praví:k Žid: 9. Ustanoveno jest Lidem jednou umříti, a potom bude Soud: však nejistšího není nic nad čas a hodinu Smrti. Což y samo Písmo hlásý:Math: 25 Bděte neboť nevíte dne ani hodiny. Mnozý v dětinství vzatí bývají, jiní až právě k sešlému věku přicházeji, jiní v mladosti, jiní v dospělém věku umíraji. Co neylitostivějšího jest, mnozý náhle umíraji, a chvílky nemaji Boha vzývati, Duši svou Božímu milosrdenství poroučeti. To vše z žádné jiné příčiny Božské opatrování dle hluboké Moudrosti své nečiní, než aby žádný z vyvolených, ani na okamžení v blátě hříchu smrtedlné° vězeti nesměl. Pročež kdožkoli to čteš, jestliže snad vědomost hříchu smrtedlného proti tobě svědectví vydává; nebuď tak opovažlivý, aby dne zejtřejšího, ano ani tohoto, nýbrž konce y této hodiny měl očekávati, aspoň srdcem skroušeným a poníženým hříchu svého politůj.

Třetí uvažování nebude méněji užitečné, jestli ráno prve nežliby se zanepráždněniím odevzdal: a u večer prve nežliby na odpočinutí šel, aby snad smrt tebe nepřihotoveného nenalezla: svědomí své pilně spytuj, zdalis předešlé nocy, neb dne minulého nětco učinil, cožby hřích byl, a to smrtedlný; jestli nic neshledáš, Bohu všeho dobrého dárcy děkůj: pakli nalezneš nětco proti Bohu spácháno býti, podstatně a srdečně naříkej, a co neydřiveji přiď k nohám Kněze, a z to° se spovídej. Ten spůsob aspoň dvakráte za den Svědomí spytovati, velmi napomáhá, aby nás Smrt nikdý nepřihotovených nenalezla.

Čtvrté uvažování, též jako předešlé užitečné, o němž zmínku činí Eklezyastykus v kap: 7. V každém skutku tvém pomni na poslední věcy tvé, a na věky nezhřešíš. Kterak prosým bude mocy hřešiti v některém svém skutku, kdo což koli činí, uvažuje na váze Božského soudu, an se při smrti děje? Sem náleží památky hodné propovědění Člověka, dvakráte zemřelé°, oněmž zmínku činí v šestém Stupni Ian Klimakus, takto: Nepominu Poustevníka v Choreb přebývajícýho, předložiti: Dlouho nedbánlivě živ jsa, a žádné péče o Dušy svou nemaje, nemocý potom zachvácen k koncy přiveden byl, když z tělá dokonále již vyšel, po jedné hodině zase sám k sobě přišel, všech nás prosyl, abychom odtud y hned vyšli, a dvýřce Komůrky kamením zahradiv, dvanácte let v ní zůstal, žádnému nic nemluvil, ani co jiného mímo chléb a vodu okušuje. Sedícy pak toliko věcy, v tržení spatřené, yako omámený opětoval, v nich tak sebranou mysl měl, že nikdý obličeje nezměnil, než ustavičně yako ustrnulý, potoky horlivých slzý mlče proléval. Když se již k smrti přibližoval, rozmetavše kamení ve dveřích, k němu jsme vešli, od něho slova naučení poníženě žádajíce, to jsme toliko od něho slyšeli: Žádný v pravdě památku smrti poznaje, nikdý hřešyti nebude. Tak mnoho tento.

Uvaž Čtenáři tuto Hystoryi býti ne báseň od toho sepsanou, který y Můžem Svatým byl, a sepsal což jest svýma očima viděl, a svýma ušyma slišel.

Z čehož snadno porozuměti můžeme, jak dobre jest ustavičně o Smrti rozmyšlovati, a její přítomností nikdý od paměti nevzdalovati. Tentoť prvé nedbánlivým byl v vyhledávání svého spasení, z velikého pak milosrdenství Božího smrti okusyl, z mrtvých vstavše, dvanácte Let pořád o Smrti ustavičně rozjímal, a spolu též bez přestání s slzami svých hříchův želel. A které hříchy, před první smrti, za lehký a všední měl, okusyv hořkosti Smrti, za neyvětši počítal, a hodný kteréby slzámi dvanáctiletými vyčistiti musyl. Tenť jest tehdy pravý Slov Písma Svatého výklad: Pomni na poslední věcy své, a na věky nezhřešíš. Jestli pak ustavičné rozjímání jedinké z posledních věcý tomu Mnichu tak veliký zysk přineslo, že pokáním dvanáctiletým, zbaven věčného ohně, slávu království obdržel; coby ustavičné pamatování posledních čtyr věcy Smrti, Soudu, Pekla, Ráje nespůsobilo? O kýž mnozý poznají, a skusyti chtějí neskončeného zysku toho snadnost a prospěšnost!

Soud druhá věc z posledních, jest dvojí, jeden obzvláštní, když každá Duše hned yak z Těla výjde, souzená bývá: Druhý Veřejný, v poslední den Světa: obojí všem bezbožným hrozný a strašlivý; spravedlivým příjemný a slavný. Na obojí bedlivě a často mysliti užitečné jť, všem šťastně umříti žádajícým, pak hned yak kdo umře, obzvláštní Soud býti žádnému nelze pochybovati, poněvadž proti Kacýřům Koncylium Florenský, vysvětlilo, že hříchem smrtedlným zprzněni z tohoto života vykračujícý, hned do ohně věčného sstupují: kteří pak bez hříchu smrtedlného, však s dluhem časné° trápení umírají, do Očistce vedení bývají: kteří pak po přijetí Křtu bez hříchu a dluhu pokutování jsou, pojednou do Nebe k věčnýmu Blahoslavenství vstupují.

Sluší též věřiti, co Theologové učí, že veypověd Soudce Krysta Pána aneb skrze Angely se oznamuje, aneb mysli zemřelých od Boha se zjevuje: Duše věrných Angelským průvodem, neb do Nebe vstupují, neb do Očistce sstupuji: odsouzených pak Diáblové jímaji, a do Pekla uvrhuji. Soud soukromní v oka mžení státi se může, neb přítomen Soudce, spolu Bůh a Člověk, vedlé spůsobu Božího všudy, vedlé spůsobu Člověka všecko zná. Pravdivě řekl S. Petr Krystu Pánu:Ian 21. Pane, ty všecky věcy víš. Přítomen jest žalobník, Diábel:Zjeve: 12 Žalobník Bratří nazván, a k umírajícým yako Vlk, neb Lev, neb Pes se přiloudí. Přítomen y Svědek, Svědomí Duše, kterážto Těla jsouc sproštěná, nemůže nic nevědomostí, nebo zapomenutím zavedena býti, sama sebe dokonále poznává a vidí, zdali Bohu vzáctná, čili ošklivá. Pročez na překážku nic není, pročby ten Soud hned býti neměl, a k vykonání přijíti. Však ten Soud obzvláštním a soukromním nazván býti může, přirovnán k Soudu, v poslední den zběhlému, kterýžto bude obecný a veřejný, v přítomnosti všech Angelův a Lidí.

Ale krátce dám příčinu, proč potřebí zase souditi ty, kteří již ne toliko souzeni jsou, ale neb k mukám odsouzení, aneb odplatou obdaření. Příčiny jsou tyto: První z strany Boha: Nyní zajisté vidíme, že mnozý spravedliví Lidé od mnohých nespravedlivých utiskáni bývaji: na proti tomu, mnozý nespravedliví časným zbožím oplývají: důmnění býti může yakoby Bůh, neb to neviděl, nebo na to nedbál. Pročež aby všecko Lidské pokolení poznalo, že Bůh Svět přemoudře spravuje, zalíbilo se samému Pánu Bohu předevšemi Angeli a Lidmi v poslední den, odplatu dobrým, a muky zlým, dávati: aby všyckni hlásyli a svědčili:Zjev:16. Spravedlivý jsy Pane, praví a spravedliví Soudové tvojí.

Druhá příčina aby Krystus před Lidmi nespravedlivě souzen, a přetěžkou a hanebnou smrti usmrcen, především Světem na vysokem Trůnu spatřen byl bezbožné souditi: a naplněno bylo což napsáno jest v Kníze Iobovy v kap: 36. Pře tvá yako bezbožného souzená jest, Při a Soud příjmeš. Protož zahanbení Syna Božího Umučení Slávě soudícýho, v přítomnosti všeho Světa, spravedlivě bude vynahražená, a naplní se což Apoštol pověděl: Aby ve jménu Ježíše každé Koleno klekalo, Nebeské, Zemské, y Pekelné.Filipen:2.

Třetí příčina, aby Spravedlivých odměna byla zouplna. Odplata Spravedlivosti jest čest a Sláva: poněvadž mnozy Lidé velmi spravedliví, yako nešlechetní, a bezbožní zjevně byli usmrcení: slušelo při shromáždéní všeho Světa jejich spravedlnost vyhlásyti. K tomu počtu Svatých obzvláštně mučedlnícy Páně přislušejí, kteří před očima Pohanských protivníkův, kacyřských Knížat a Králův, v Korunách státi budou.

Čtvrtá příčina bude k zahanbení Pokrytcův. Neboť se nalézaji, kteří v zdání Svattosti umírají, v skutku jsouc bezbožní, yacý jsou Kalvinyáni, Novokřtěncy ... Před časy byli, též o kterých píše S. Cypryán v Kníze o jednotě Cýrkve: Nechyž třebas duše své plamenu a ohni oddáji, neb lité Zvěři k předvržení vynakládají: nebude ta Koruna Víry, ale pokuta nevěry, ani prave ctnosti slavné skončení než zahynutí, zoufánlivosti. Potřebí tedy aspoň při Soudu posledním jejich pokrytství zřejmě odkyti.

Pátá příčina jť aby Duše spolu y Tělo souzené bylo, poněvadž při Soudu soukromním Duše toliko bývají souzené odplatu nebo pokutu samé přijímají: při Soudu pak veřejném všyckni Lidé v celosti se ukáží. A poněvadž Duše spolu s Těli hřešyli, neb dobře činili: tak též po z Mrtvých vstání Duše s Těli obdarování nebo pokuty přijímati mají.

Šestá a poslední příčina jest aby netoliko dobré, aneb zlé činění za živobytí každé° obdarovánií, nebo trestání své přijalo: ale též dobré, neb zlé věcy, z skutkův naších dobrých, aneb zlých pocházejícý, až do skonání Světa se rozmáhajícý, při skonání těhož Světa pochvalu neb pohanění zjevné dostali. Příklady tuto věc vysvětlím: Mnozý Lidé pobožní, stavěji Špitály neb Kláštery, neb Školy, v kterýchžto mnozy neb se polepšují, neb v pobožnosti se cvičí, neb umění Liternimu se vyučují, které díla za drahný čas trvají: jiní spisují Kníhy k Moudrosti, aneb k rozličnému umění, anebo k pobožnosti, a jiných dobrých skutkův rozmnožení: z nichžto mnozý prospěšně v každém věku prospívají, a Bližním svým pomáhají: Jsou též Lidé zlí, kteří psaním Kněh o věcech mrzutých, svárlivých, kacýřských, mnoho Lidí zavozují, a vystavením placův Šermýřských, a Kejklířství hanebných a nestydatých, Komedyí dělání, neb jiným spůsobem Bližním svým za prodloužený čas; y již umrlí, škodí. Poněvadž tehdy při Světa skonání všyckni obchodové svůj konec vezmou, zásluhy také všech Lidí, buď dobré, buď zlé se dokonají, bude spravedlivé, aby na ten den zevšech od počátku Světa zběhlých, neyvyšší, neymocnější a neyspravedlivější odevšech Soudce výpověd byla vyřčena.

Ty jsou tehdy příčiny, pro kteréžto mímo Soud obzvláštní při jednoho každého Smrti, veřejný při skonání Světa očekáván má býti. Vyložme krátce, kdo na tom strašlivém Soudu Soudcem bude? odkud příjde? na které místo příjde? které souditi bude? a yaká výpověd Soudícýho bude? Soudce bezevší pochybnosti bude Pán náš Ježíš Krystus. u S° Matouše v kap: 25. takto mluvě: Když příjde Syn Člověka v velebnosti své, a všyckni Angelé jeho s nim, tehdy se posadí na Stolicy velebnosti své, y shromáždění budou před něho všyckni Národové. A co dále následuje. Což potvrzují Apoštolové, Petr, Pavel, a Ian. Petr v skutcých Apoštolských v 10. kapit: dí: Onť jest, který jest ustanoven Soudce živých y mrtvých. Apoštol Pavel též v Skutcých Apoštolských v 17. kap: Bůh, dí, uložil den, v kterémžto souditi bude všecken Svět v spravedlnosti, skrze Muže, kteréhož jest k tomu vystavil, vskříšíc ho z mrtvých. Apoštol Ian v Čtení svém v 5. kap: praví: Dal mu moc činiti Soud: nebo Syn Člověka jest. A v témž místě: Aniž Otec soudí toho, ale všecken soud dal Synu.

Přijde pak k Soudu z Nebe, a přijde až do povětří blíž země, aby mohl vidín a slyšán býti odevšech, kteří na zemi budou. Slyš samého Krysta u S° Matouše v 26. kap: Uzříte Syna Člověka přicházejícýho v Oblacych Nebeských. Apoštola též Pavla mluvícýho:1. Tesa: 4 Vzati budeme, dí, vstříč Krystu v povětří. Y to též předpověděl Ioël Prorok v Kap: 3. Shromáždím všecky Národy, a povedu je do Údoli Iozafat, a tam hádati se budu s ními. Dobře se rozumí, že v tom místě bude Soud mezy všemi neyvětší: nebo slovo Židovské Iozafat, vlastně vyznamenává Soud Boží; též že, Údoli Iozafat, jest blízko od Jeruzaléma, k straně Východu Slunce, jak S. Ieronym svědčí v veykladu třetí Kapitoly Ioële. Žádné ovšem místo příhodnější býti nemůže k tákovému Sóudu, neb odtud spatřuje se Jeruzalém, kdež Krystus Pán kázal, a žeby poslední Soud byti měl předpověděl: odtud se vidí Hůra Kalvarye, kdež Krystus Pán pro vykoupení lidského pokolení na Kříží byl přibit; a Hůra Olivetská, z kteréž též do Nebe vstoupil. Na to tehdy místo Krystus z Nebe sevšemi Angely s stoupí, kterých jsou neyménějí tisýcové tisýcův, a desetkrát tisyckrát sto tisýců, jak Danyel v kap: 7. píše. Řekl sem pak neyménějí, poněvadž zdání S° Diviše Areopagitského lib: de cælest: hierarch: a S° Tomáše Aquinského p. I q. 50. a 3. jest, že počet Angelův převyšuje počet všech věcy stvořených. S Krystem Králem bude přítomné všeliké množství lidí svatých v tělích oslavených, o kterýchžto v Zjevení S° Iana v Kap: 7: Viděl sem množství veliké, kterého žádný sčísti nemohl zevšech národův, pokolení a jazyků.

Při tomto Soudu divadlo bude, jakéž nebylo od počátku světa, aniž bude. Smrti věčné všyckni bezbožní zaslouží, když zase těla svá vezmou, nazý a zděšení v neyvětší truchlivosti, a k víře nepodobné, státi budou na zemí, od Angelův ze všeho světa přivedeni, do Údoli Iozafát, a místa blízká. Počet pak jich bude mnohém větší, nežli Svatých: poněvadž sám Pán pověděl Matt: 22. Mnoho povolaných, ale málo vyvolených: a Matt: 7. Uzká jest cesta, kteráž vede k životu, á málo jest nalézajícých jí: Šyroká cesta jest, kteráž vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteří vcházejí skrze ní. Což jestli že v pravdě tak jest, jakož věc jest neypravdivější, že množství Svatých nemůže býti sečteno; jak mnohém ménějí bude mocy spočitán býti zástup zavržených, k nímžto přidání budou duchové zlí, jíchžto také veliký jest počet.

Když již ty věcy na místo budou postavené, prve než Veypověd Soudce vyrčená bude, Knihy počtu budou otevřené, jak se z Danyele Proroka v kap: 7. a z S° Iana v Zjevení v kap: 20. může vyrozuměti. Jakéby pak ty Knihý byly, an se při Soudu mají otevříti, Apoštol Pavel vykládá v 1. Listu Koryntům v kap: 4: Nechtějte před časem souditi, ažby Pán přišel, ktery osvítí skryté temnosti, a zjeví raddy srdcy. Vydá zajiste Bůh takové světlo, že v něm vidíná budou svědomí všech bezbožných lidí. Spatří tehdy všyckni, kteří na tom place budou, svědomí všech, tak též skutky, řečí, myšlení, a žádosti. O jaké bude divadlo, svědomí pokrytcův, lhářův, zrádcův, usmiváčkův viděti, kteří za malou věc pokládali, skrze všecky věcy posvátné křivě přisahati! Z toho vyjevení všech lidí hříchův a nešlechetnosti, z kteréhož se pozná předsevzeti budoucý veypovědí, y stane se to co v Zjevení v kap: 6. čteme: Že Králové a Knížata, y Úřednícý, a bohatí, y sylní, y každý služebník, y všickni svobodní skryjí se v jeskyní, a v skálí Hor; a řeknou horám a skalám: Padněte na nás, a skrejte nás před tváří sedícýho na Trůnu, a před hněvem Beránka, nebť jest přišel den veliký jeho; y kdo bude mocy ostáti? To též ve Čtení Lukáš 23 Pán předpověděl, když Kříž nesl, mluvíc k pobožným ženám: Dcery Jeruzalemské, neplačtež nademnou, ale samy nad sebou plačte, a nad svými syny. Neb hle dnové přijdou, vníchžto řeknou: Blahoslavené neplodné, a břicha kteráž nerodila, a prsy kteréž nekrmily. Tehdy počnou řícy k horám: padněte na nás, a pahrbkům, přikrejte nás. Naposledy vydá se Veypověd od Soudce řkoucýho: Poďte požehnaní; Jděte zlořečení. A půjdou spravedliví do života věčného, a nespravedliví do věčného ohně.

Prosým nyní mých Čtenářů, aby často, pozorně myslili a přemyšlovali, že též na tom place státi budou, a nyní když čas mají zdrávě uváží, co potřebí činiti. Aniž mi předstírají, že den Soudný ještě jest daleko, aniž potřebí býti, trápiti se jakoby nastával den Páně. Nebo ač snad veřejný Soud jest podál, však Soud obzvláštní není daleko, ale nastává, a jest přededveřmi: a jaká veypověd bude Soudu soukromného, taková bude y veřejného. Pročež kdož koli smyslný jest, máť se dokonce tak k slyšení veypovědií Soudce Božího připraviti, jakoby dnes, aneb zejtra měla slyšáná býti; nebo není hodina Soudu dálejí, nežli jť hodina smrti, hodina pak smrti od Člověka starého; neb těžkou nemocy obklíčeného, nemůže daleko býti. Pročež v očekávaní takového Soudu, v němž o všechno jde, musýme srdečně vzývati Přímluvce, který Soudcem má býti. Přímluvce zajisté máme Jezu Krysta spravedlivého, dí svatý Ian Apoštol v 1. Kánon: své v kap: 2. K tomu y s přátely Přímluvce jednati; a to neyprvé s neymilostivější Pannou Rodičkou Přímluvce, potom s Angely, a svatými lidmí: a to ne samými slovy, ale y s dary sluší přistoupiti, jak k přímluvcy, tak y k přátelům jeho: nebo nezamítajíť dary, ne jím ale chudým Krystovým užitečnými, Blahoslavení pak v Nebesých, naších věcy nepotřebují.

Po uvažování Smrti a Soudu, prospěšné jest y pekelné muky, a radosti Rajské přemyšlovati. Tyť jsou dvě poslední věcy, z kterýchžto jedna, každého z nás, z usouzení Krysta Pána potká: však ty dvě věcy jsou rozdílné, tak že jedna z nás neymizernější, druhá neyšťastnější má učiniti. Poněvadž pak v obojí této věcy v Knížce o vstoupení mysli k Bohu při koncy Knížky, a opět o radostech Rajských, v celé Knížce o věčném Blahoslavenství svatých, zase o Mukách pekelných v Knížce druhé o lkání Holubice; Konečně o všech čtyrech posledních věcech, což nám na mysl přišlo, v Kázaních Latinských jsme sepsali, a kázali; zdálo se nam toliko nyní některé hlavnější věcy předložiti, aby Čtenář měl, v čemby se pozorně rozjímajíc, užitečně mohl cvičiti, když smrti očekává, a se k podniknutí té s radosti přihotovuje.

Neynešťastnější do Pekla odsouzených, Los krátce se uvažovati může trojnásobně, totiž: o Místu, Času a Spůsobu pekla. Místo jť hlubokost, Čas, věčnost, Spůsob trápení bez míry. Místo pravím jest hlubina, poněvadž lide odsouzení, pro veliké Velebnosti Božské zlehčení, budou míti Žalář v neyhlubší stránce země, neyvíce vzdálené od domu Královského na Nebesých: slušnuě zajisté tou pokutou strestati pýchu Diábla, a pyšných lidí. Neboť řekl Diábel,Isai 14: Vstoupím na Nebe, nad Hvězdy vyvýším Stolicy svou, podobný budu Neyvyššímu: ale odpovědíno mu: do pekla svržen budecš do hlubokosti Jezera. To se tež všem lidem synum peychy přihodí.

Z té první nouze Zatracenců, tři jiné následují: Temnosti, Uzkost, a Chudoba. Nebo poněvadž Peklo jest v prostředku země, kamž Paprslkové Slunce, Měsyce, a Hvězd dorazyti nemohou, nic tam světla nebude mocy býti, leč jak mnoho oheň z syry vydá, který zvětšiti muky může, ale nézmenšiti. Viděti budou skrz to světlo Diábly, své neyukrutnější nepřátely: uzří též lidí, buď přátely, aneb příbuzné, kteří zahynuti jejich příčinou byli: uzří svou nahotu, chudobu, potřebu, své vězení, své mučení, své muky, kteréžto věcy žádaliby snad neviděti; dobrého nic, z čehoby nějakého mohli potěšení dojíti, neuzří. O temnosti, nikoli temnosti! temnosti, že všeliké dobré zastíniti mohou;! nikoli temnosti, neb vše zlé vyjevují.

Uzkosti pak v Pekle, sotva takové jsou, že množství těl zatracencův mohou obsáhnouti. Nebo okršlek Země, jest jako puňktik an se rozděliti nemůže, k nestíhlosti Nebe přirovnán, Peklo pak ne zemí celou, ani polovicy, než toliko prostředek maličký obsahuje: počet pak Zatracencův větší jest, nežli počet Spasencův, o kterých čteme v Zjevení v kap: 75: Viděl jsem zástup veliký, kterého žádný z čísti nemohl. Kdož bude mocy svou mysli pochopiti, jaké uzkosti v Pekle jsou? nechť nyní velicý Králové, Nabuchodonosor,- Daryus, Alexander, Iulius, a jiní, které sotva okršlek světa obsáhnouti mohl, (jestli mohou) uzkosti Pekla, rozšířiti se snaží, aby trochu povlovnějí leželi, a drobet lehčejí trápení býti mohli! O marnost nad marnosti! všickni lidé skůro, Pole svá, Statky, Království, vynasnažují se rozšiřovati, aby na krátky čas množství poddaných se honosyli, za tim na mysl jim nikdá nepřicházý, jaké jim uzkosti v Pekle pozůstávají, kdež ne na čas krátky, ale bez skončení, chtě neb nechtě, musejí přebývati.

Nýní pak co o bídě k víře nepodobné Zatracencův povím? všech věcy pohodlných potřebují, samýma mukami a trápením oplývají, všickni v Pekle obývajícý: ovšem bohatí v Pekle pamatovati budou, jakými rozkošmi, když na zemí byli živí, opleyvali, buďto v jídle, v pití, buď v drahém šatstvu, a v lovení zvěří a lapání ptactva, buď v Zahradách, Vinicech, a Palácech, y v Hrách rozmanitých: ale při pamatování všech těch věcý rozmnoží se bolest, když uzří že jsou v Pekle nazý, potupení, všech věcy zbavení? Ty doby řeknou, co v Kníze Moudrosti v 5. kapitole čtěme: Což jest nám prospěla peycha, chlouba, a bohatství co jest nám spomohla? pominuly všecky ty věcy, jako stín.

Přistupme k druhé věcy, totiž k Času. Jak dlouho Pekelné trápení bude trvati? O kdyby délejí netrvalo, nežli byt v tomto životě! ale žádného připomínání není: poněvadž po času ne čas, než Věčnost bude následovati. Pročež přebývání bezbožných, v pekelných trápení, tak dlouho budou trvati, jak dlouho Věčnost Boží bude trvati, kterážto jako začátku nemá, tak y konce míti nebude. Tak dlouho trápení budou Zatracency, jak dlouho Blahoslavení budou se radovati. Dále, tak dlouho bezbožní hynouti budou, jak dlouho sám Bůh živ bude: a Bůh čim jest, býti nepřestane, tak y Zatracency v trápeních v kterých sou, musejí zůstati. O živote vždy hynoucý! ó smrti nesmrtedlná! jestli že životem jsy, kterak zabíjíš? jsyli Smrti, kterak trváš? pročež ani životem, ani Smrti nazvána býti máš, poněvadž obé to nětco dobrého v sobě má; Život odpočinutí, Smrt konec: ty pak ani odpočinutí nemáš, ani konce. Což tehdy o tobě řekneme, než že jsy vše to zlé, co má život, Smrt? Veliká v pravdě věc, kdybychom aspoň poněkud mohli porozuměti, co jest věčnost trápení. To jediné myšlení, yako něyaká uzda, všelikéby chlípnosti Lidské zdrželo, a život náš tak střídmý učinilo, žebychme netoliko za Křesťany, ale za neysvětější Poustevníky byli počítání.

Z třech věcý předložených pozůstává spůsob, který jsme pravili býti muku bez míry. Trápení Pekelné, není obzvláštní nějaká muka, než hromada všelikých trápení: Neboť v Pekle se trápí všecky mocy duše rozumné, všyckni smyslové, buď vnitřní, aneb zevnitřní a to ne jeden po druhém, ale muky takové se hrnou na Člověka yako uprkem. Zde na Zemi, yako veřejně dobré blahoslavencův tak ani zlé zatracenců nikdý okusyti nemůžeme: nebo koho Oči bolí, ne hned také zuby bolí, pakli zuby nespolu též oči; v Pekle pak bolesti přehrozné na všech Údech jednoho času snášeti se museji: poněvadž Pekelní Oheň všecko Tělo obklíčuje, trápí, ale nikdý nestráví. Jděte, dí Soudce,Math: 25 do Ohně věčného. A jinde:Izaiáš 66 Červ jejich neumírá, a Oheň neuhasne. Kterážto slova Pán v Evangelium S° Marka třikráte opakoval,Márek 9. aby v Srdce naše pevně vkořenil, že Pekelné trápení jest Oheň na věky trvajícý, který tělo přetěžkou bolestí na věčné věčnosti bude trápiti. Kteří někdy viděli spravedlivě odsouzeného Člověka na zemi na Hranicy hořeti, sotva na to trápení mohli hleděti, ješto se v krátkém času vykonává. Kdyby pak Člověk y vinen, celý den v ohni trval, tak hrozného dívadla žádnýby snésti nemohl. Rcyž tedy každý sám sobě; Nemohuli snésti živého Člověka spálení, s kterým žádné° příbuzenství nemám, y kterak budu mocy snášeti spáleni těla mého, za jednu hodinku, den, měsýc, rok? zdáli se mi to velmi hrozné, že ani nemohu na to mysliti: yakou pošetilostí yá sám sebe v takové nebezpečenství vydávám, abych na věky hořel? ty věcy nevěřímli, kde jest Víra má? jestliže věřím, kde jest odsouzení? kde rozšafnost? smeli při zdravé mysli Svatým Písmům věříme, yakým spůsobem to býti může, že an se takove neštěstí na nás valí probuditi nemůžeme? Vejdi tehdy do Srdce svého, kdož koli spasen býti chceš, všecky věcy rozvaž pozorně, tak se chovej, aby tě smrt nalezla hotového, a věčný Plamen tě nezachvátil, ale do radosti Pána svého šťastně vjíti zasloužil.

Pozůstává Sláva Blahoslavených, mezy posledními věcmi místo poslední majíc, tři věcy toliko, které jsem v předešlé Kapitole o mukách Pekelných uvažoval, o ní také předložím: Místo, Čas a Spůsob. Místo Slávy Blahoslavených, jest Ráj Nebeský: Čas, Věčnost, žádného konce nemajíc: Spůsob, Blahoslavenství všelikou míru převyšujícý.

Začněme od prvního. Ráje Nebeského místo, jest velmi vysoké, nadevšecky Hory Světa, nadevšecky Živly, nadevšecky Hvězdy. Pročež se v Písmiích Svatých jmenuje KRálovstvím Nebeským, Domem Božím, Městem Krále velikého, Městem Boha živého, Jeruzalemem Nebeským. Z toho neyvyššího Města Nebeského položení, snadno můžeme porozuměti, že sou mnohá Pryvilegia, neb Vejsady, toho místa, nadevšeckna jiná Místa všeho Světa. Předně, čim v okršlku Světa vyšší místo, tim také větší jest a prostrannější. Poněvadž spůsobu Okršlku věcy stvořených okrouhlou býti spatřujeme tak že Okolek Země má prostředek Světa: Neyvyšší pak Nebe okolek prostranství skůro nesmírné obsahuje. Yako tehdy Blahoslavených místo jť neyvyšší, tak jest y neyprostrannější: Naproti místo Zatracencův, yak zevšech neynížší, tak zevšech neyužšý. K tomu místo neyvyšší, také jest neyčistší: nebo čistší jest Voda, nežli Země; a Povětří, nežli Voda: Oheň, nežli Povětří; Nebe, nežli oheň; Nebe Neyvyšší° nežli Nebesa Hvězdnatá. Přes to místo neyvyšší, jest také neybezpečnější, že tam nic zlé° se nemůže přihoditi, aniž yaká rána k stánku jeho se přiblížiti.Zialm 90.

Předně tehdy místo Blahoslavených jest neyprostrannější, aby blahoslavení Lidé z místa na místo svobodně jíti mohli, aniž se obávati sluší, aby neustali, poněvadž pro svou čerstvost, a hbitost v okamžení budou mocy z místa na místo přijíti. Yaká to kratochvíl bude, nyní od východu k zápádu se dostati, zase nyní od Poledne k straně půlnoční v okamžení všecek okršlek oběhnouti: Zatracency pak v Pekle svázaní y na rukou y na nohách, přes věčné věčnosti na jednom místě zůstanou? Ale ještě větší Blahoslavenství bude Lidí Blahoslavených, když toho Povětří čistého budou užívati, které ani pošmurnosti, ani Páry, ani vání Větrův, ani jiné nakažení mocy bude porušyti: Obyvatelé pak Pekelní na všeliký spůsob v Pecy mrakotou a Dýmem rozpálené bezevší naděje Povětří v místě chladícýho hrůzy plným museji ležeti. Co mám o Městě neyvyšším mluviti, kteréž pro neyvětší vysokost zrady a vše° zlého jest zbavené? Chval Jeruzalémě Pána, dí svatý David:Zalm 147 Chval Pána svého Syone: Nebo utvrdil Zámky Bran tvých. To pak utvrzení, neb Bran upevnění, nevyznamenává to, co slova ukazují. Nebo čteme v Zjevení v kap: 21. A Brany jeho nebudou zavírány ve Dne, aniž nocy tam bude. Proto Bůh Brány Nebeského Jeruzaléma utvrdil, že jey učinil nepřemoženým pro jeho vysokost. A jestli že Drak s Michalem v Nebi bojoval, příčina jest, ne že z Pekla do Nebe vstoupil, ale v Nebi stvořený, prve nežli v milosti potvrzen byl, v srdcy svém se pozdvíhl, a pýchou nadutý, NEyvyššýmu podoben býti chtěl: Že pak Jeruzalem Nebeský v pokoji byl založen, Nepřítel Pokoje, nemohl v něm setrvati, než pojednou yako blesk z Nebe padl,Lukáš 10. aniž potom Nohu v něm mohl položiti. Od kteréhožto času, žádný k bydlení v věčném Jeruzalémě připuštěn nebývá, jediné věčným v pokoji podstatně utvrzený. A tak mnoho o Místě.

Nyní o Času krátce. Čas obývání v Nebeském Jeruzalémě, po pádu Diábelském, jest Čas bez času, trvání věčné, bez pominutí dnův a nocý. Takť zapřisáhl se Angel v Zjevení v kap: 10. skrze živého na věky věkův, že času víceji nebude. A Pán v Evangelium: Když den poslední mine, řekne:Math:251 Tak půjdou ti, totižto nespravedliví, do ohně věčného, spravedliví pak do života věčného. Toliko ten rozdíl bude, že bezbožní nerádí věčnosti trpěti, ale smrti hledati budou, ale nenaležnou: Spravedlivý pak nic libějšího neuslyší, než o Blahoslavené věčnosti, to jest, živobytí bez strachu smrti, a setrvání bez strachu všelikého pádu.

Pozůstává Spůsob, v yakém po vzkříšení v Ráji Blahoslavení budou, krátce vyložiti. V pravdě mohu pověděti, že všeliké dobré věcy, které na Zemi mohou žádané býti, ačkoli s mnohými zlými smíšené, mnohém větší a bezevšeho přimíšení odporného zlého Blahoslavení budou míti v Nebi. Věcy za dobré počtené v Světě bývají tyto: Sláva, Mocnost, Bohatství, a Rozkoš. Sláva Blahoslavených na Nebi, zdalaby se nepodobna k víře, kdyby sám, který klamati nemůže oni svědčil. Slyš Krysta Pána samou pravdu, tak v Zjevení S. Iana v kap: 3. mluvícýho: Kdož svítězý, dám jemu semnou seděti na Trůnu mém, yako y yá sem svítězyl, a na Trůnu Otce mého sedím. Můželi k té Slávě nětco přidáno býti? Trůn zajisté Syna Božího v Nebesých jest Neyvyššý, a na něm sedícý, že Slávy nepodobné došel, každý může usouditi. Yaké plesání, a oslavování zníti budou v Nebi, před Bohem a předevšemi Angeli, když Člověk, prve smrtedlný, a křehký, Božskýma rukama na Trůn Syna Božího, dosazen bude, Knížete Králův Země, a Krále, nad Králi a Pána nad Pány? Jistě k té Slávě nemůže nic přidáno býti.

Moc pak téhož Blahoslaveného Člověka taková bude, které sotva se můžeme domysliti. Přípověd Krysta Pána ve Čtení o Služebníku věrném jest:Math:24 Jistě pravím vám, že nadevším Statkem svým ustanoví ho. Kterážto slova právě to ukazují, že věrný Služebník v Nebi té mocy účasten bude, kteroužto Bůh má nadevšemi věcmi stvořenymi. Y yaká pak moc nad takovými věcmi? Veliká velmi a nepodobná. Pročež nazváni budou, a v pravdě všyckni Svatí budou Králi všeho světa, ne za Rok některý, ale věčné věčnosti. Tať jest veypověd, kterou Krystus Neyvyššý Soudce při posledním Soudu učiní, když Spravedlivým řekne:Mat: 25. Poďte požehnaní Otce mého, příjmětě Královstvií vám připraveným od počátku Světa.

Na tom Bohatství Blahoslavených, měliby všyckni přestati, poněvadž Bohatství jest neyhojnější, a vždycky trvajícý. Neb dí Prorok:Zalm 111 Slava a Bohatství v Domu jeho: Bude Bůh všecko ve všech 12.Kor:15 mluví Apoštol. Kterážto slova takto Theofilakt, též y S. Anselm vykládá, že smysl jest: Bude Bůh všeckno ve všech, poněvadž nyní jiná věc jest nám místo pokrmu, jiná místo nápoje, jiná pro roucho, jiná pro Dům, jiná k Bohatství, jiná k rozkošy, jiná ke cti, jiná Mocnosti v Nebi pak po z Mrttvých vstání bude Bůh Blahoslaveným y pokrm, nápoj, roucho, Dům, bohatství, rozkoš, čest, moc. Tehdy Blahoslavení v Nebi míti budou, všecky věcy drahé, všecky neporušytedlné, všecky Božské. Přidává S. Ieroným k Amandovi, že Bůh Blahoslaveným bude všecko, netoliko tělesné, ale y duchovní: nyní ovšem Boží darové nedávají se jednomu každému všecky, ale jednomu moudrost, yako Šalomounovi, jinému dobrota, yako Davidovi: jinému trpělivost, yako Iobovi: Ale když všech věcý konec příjde, tehdy všecko ve všech bude, že jeden každý z svatých všech ctnosti darů účasten bude. Coby, prosým tebe, lakómec na tomto Světě nedal, aby měl všech bohatství? Co smilný, aby všech rozkoší, kterých žáda, dosáhl? Co Ctižádostivý, aby všech Cti a Úřady, po kterých dychtí, dojíti mohl? a však ty všecky věcy jsou časné a pomíjejícý: a co jest mizernějšího, v věčnou chudobu a bolest, y za zahanbení brzo se promění. Pročež tehdy Boha nevyhledáváme, v němžto jediném všeliké dobré duchovní y tělesné na věčné věčnosti trvajícy míti budeme?

Což pak již o Radosti a kochání Blahoslavených povíme? Izaiáš v kap: 64. a S. Pavel v 1. k Korynt: v kap:2 volá a dí: Oko nevidělo, ani na srdce Člověka vstoupilo, co Bůh těm, připravil, kteřií jey milují. Zajisté Bůh Spravedlivým připravil (kteříž ho v Vlasti Nebeské milují) radost, veselost, kochání, rozkoš, libost, sladkost, yaké žádný Člověk ani okusyl, ani kdy myšlením dosáhnouti mohl. Tři věcy potřeby aby kochání kdo užil: Moc, věc rozkošná, a sloučení mocy s věcy rozkošnou a čím větší jsou tyto věcy, tim většií kochání povstává. Žádne mocy nenajdeš mezy stvořenými věcmi čerstvější, a k rozkoší spůsobnější nad rozumnou vůli, žádné věcy rozkošnější a libeznější nad podstatu Stvořitele. Okuste, dí David,Zialm 33. a vizte, žeť jest sladký Pán. Mudřec mluvě o Sluncy a Hvězdách:Moudrosti 13. V jejíchžto ušlechtilosti kochajíce se, je za Bohy měli, nechť vědí že mnohém ušlechtilejšý jest Panujícý nad ními. Nebo původ té krásy Slunce, všecko to ustanovil. Žádné sloučení větší nemůže vymyšlené býti, yako Boha s rozumnou vůli, dle slov Apoštola:1.Kor: 6. Kdož se Boha přidrží,, jeden Duch jest. Těl spojení obyčejně povrchu se děje, a k vnitřnosti neproníká: a však tělesná rozkoš tak Lidi zachvacuje, že skůro rozumu pozbývají. Yaké tehdy sladkosti a lahodnosti neokusý Duše, když se dokonále s Bohem spojí, kterýžto jest nestíhlá sladkost proto, aby jedním Duchem sním byla. Tuto v pravdě se mi slov nedostává, žádným spůsobem nemohu vyložiti, co sám v své mysli rozjímám.

Přidej, že každá Lidská rozkoš z stvořených věcý pocházejícý na okamžení, nebo jistě kratičká jest: Rozkoš pak z spojení duše Lidské s Bohem, sladkostí neskončenou pošlá, nikdý konce mítí nebude. Však při mnohých Lidech tak veliké bláznovství vládne, že raději tělesných rozkoší poživati chtěji, smrdutých špatných, a na čas krátký; nežli neyčistších a neyvětších, a bezevšeho pochybování trvajícých na věky věkův. Ato na tomto místě dosti buď o čtyrech věcech posledních mluveno.

Rozmyšlovánií Smrti se přibližujícy, a jiných posledních věcy následuje, aby který se k vyjití z tohoto Světa přihotovuje, Dům svůj zřídil. Taki zajisté napomenul Izaiaš Ezechyáše Krále řka:Izaiáš 38 Zřeď dům tvůj, nebo umřeš, a živ nebudeš. Kteréžto obtížnosti zbaveni jsou Řeholní, mohouce s Apoštoly řícy:Math: 19 Ay my jsme opustili všecky věcy. Z kteréhožto počtu byl S. Augustýn, oněmž Possidonius v jeho životě píše: Pořízení prý neučinil, neb chudý pro Krysta, neměl z čehoby učinil. Ačkoliv pak Biskupem byl, však dle obyčeje Řeholních, nic vlastního neměl.

Pořízení se státi má při počátku nemocy, lečby kdo moudře již to předešel: lehce nebloudí, kteří na učinění Pořízení nemyslí, leč když se nemoc rozmáhá, neb od Příbuzných a Přátel k tomu bývají přinucení: vkterýžto čas aneb třeštiti počínaji, neb jistě tak opatrně věcy své neřídí, yakoby byli zdraví řídili.

Sluší pak aby neyprvé na dluhův, jestli které májí, zaplaceni myslili, potom jmění své těm předně zanechali, kterým vedlé práva přisluší, ani se dají navesti Lidem, kteréby více milovali, kdyby proti spravedlnosti poněkud čelilo. O tom pak Statku, který dle vůle své mohou vynaložiti, nechť neyprve šetří na Slávu Boží, potom na potřeby Bližních. Pakli bohatstvím oplejvaji, kteréžto yako zbytečné, mezy chudé již před tim rozděliti povinní byli: ať se nedomnívají, že svědomií svému zadosti učinili, byť s jinými svými hříchy y to Knězy zjevili, a od něho rozhřešení dostali; lečby chudým ty věcy rozdati rozkázali, neb sami y hned rozdali. Poněvadž smysl všech SS. Otcův, a předních Doktorův Písma S° jest, že zbytečné věcy, mají chudým dané býti: očemž jsme v první Knížce v deváté Kapitole psali, aniž jť potřebí opětovati. O těch pak věcech, které vedlé vůle své budou mocy darovati, nechť se s pobožnými Muži poradí, jacý skutkové lásky v tom místě, v ten čas, Bohu jsou příjemnější: Někdy víceji potřebí na vystavení Kostela, aneb Hřbitova, odkázati, jinde na vdávání chudých Panen: jinde množství chudých v Špitále, aneb chudých po Ulicech žebrajícých: jinde vyplacení Vězňův. Nad to, není při takovém rozdávání žádného lepšího pravidla, yako jest upřímná Víra, a rozumná opatrnost, dle propovědění S° Ambrože lib: 3. de Offic: c. 48. aneb láska s rozšafností, a rozšafnost s láskou spojená, yakž mluví S. Řehoř.3. p. past: admonit: 21

Na tom pak mnoho a podstata záleží, aby Almužny, které živí činí, aneb aby činěné byli, umírajícý nařídili, té doby se činili aneb nařízovali, když neb činícý, aneb nařízujícý, v milosti boží jest, neb Bohu příjemný: nebo velikou zásluhu tehdáž působí dávajícýmu, a takoví Almužnícy dobří Přátelé do věčných Stánků přijímají dle přípovědi Krysta Pána u S° Lukáše v 16. kap: Dáváli je pak neb nařízuje, aby dávané byli, Člověk bezbožný: tedy Almužny k životu věčnému neprospívaji; o jiných zásluhách zmínky nečiním, aniž pro ně přijatí budou do Stánkův věčných. Pročež moudrý Spovědník, aneb Přátele Člověka, kterým povědom jest, žeť jest Pořízení učinil, když v smrtedlném hříchu vězel, aby po učiněné Spovědi pravé a dokonale, potvrdil, a vše což v svém Pořízení prvé nařídil, zase pojistil, a zvláště zstrany Almužen na Kostely aneb chudým odkázaných.

Naposledy přidám, aby který v Pořízení svém mnohými Dary bližní své bohatě obdařil, na dušy svou nezapomenul, poněvadž snadno může se přihoditi, že nehned upřímo do Nebe půjde, ale do Očistce uveden bude. Pročež opatrně a pobožněby učinil, kdyby částku Almužen Kněžím dáti přikázal, kteříby za Dušy jeho Oběti Pánu Bohu obětovali. Svaté zajisté a spasytedlné myšlení jest, za Mrtvé se modliti, aby hříchův sproštění byli, yakž psáno stojí v 2. Machabejských v 12. kap: Z kteréhožto propovědění zavírá S. Augustýn lib: de cura pro mortuis cap: 1. že mnohém víceji Dušem z Světa sešlým, Obětí Těla Krysta Pána, bývá spomoženo: jestliže se jim Obětí Hovad v Starém Zákoně pomáhalo.

Po uvážení posledních věcy, a domácých věcy Pořízení, potřebí jest, aby Člověk věkem sešlý, aneb v nebezpečné Nemocy postavený, zdrávě na tom zůstal, odvrhna jiné starosti, Svátosti Pokání náležitě vykonati. Často se stává, že Svátost Pokání, kterého času mnohém potřebnější jť, nedbaleji v ten jistý čas býva přijímána. Nebo kteří těžkou nemocý obtížení jsou, nebo mdlí, neb rozům se jim tratí, neb hrůzou nastávajícý Smrti zděšení, neb milováním Přátel, kterýchž nerádi opouštějí, zachvácení: dosti nedokonalou Spověd z hříchův svých činí, a velmi těžce dokonalé a pravé skroušení v těch uzkostech sami v sobě mohou vzbuditi.

Svědek yá sám mohu býti, těžkosti, které obyčejně nemocní snášeji. Navštivil sem někdy Přítele, Muže bohatého a Urozeného, an po spáchaní hříchu velikého v smrtedlnou Nemoc upadl, řekl sem mu: že nic spasytedlnějšího v tu dobu býti nemůže, yako pravé z hříchův Pokání a skroušení, poněvadž Bůh Srdcem skroušeným a poníženým nikdý nepohrdá. Odpověděl mi: Co jest skroušení? nerozumím co odemne žádáš. Doložil jsem, toho žádám, aby z celého Srdce tobě líto bylo, že jsy proti Bohu zhřešyl, a dokonce usmyslil, budešli déleji živ, nikdý Pána Boha více neurážeti, a to vše z pravého milování Boha máš učiniti, proto, že tobě nesčislná dobrodiní prokázal, jemužs za dobrodiní křivdami se odplacoval. Odpověděl zase: nerozumím, nejsem k těm věcem schopný. Tak umřel, dosti zřejmá svého zatracení znamení nám zanechaje. Tento, a nápodobní příkladové, napomínají nás, abychom dokud ještě živi a zdráví sme tak svědomí naše vyčistili, a pravé Pokání činili, yakoby naše ta Spověd poslední byla. Nic méně Spověd v těžké nemocy s náležitou možnosti má vykonávaná býti: obzvláštně pak skroušení vzbuzeno byti z pravé bolesti nad hříchy předešlými. Stalém předsevzetí dále nehřešyti, pokudž se život prodlouží. Netoliko pak z hříchův spácháných Pokání činiti máme, ale též z opuštění skutkův dobrých, které jsme z povinnosti aneb z lásky činiti povinní. Mnozý hříchy proti Bohu a Bližnímu spáchané bedlivě uvažují, ale snadno na opuštění zapomínají nebo netak velice jich sobě neváží. Přidati tuto mohu příklad dosti mistný.

Biskup jeden velmi učený a pobožný, nemocen byl až k smrti, k němu přišel Kněz, obou nás dobrý Přítel, od kterého sem to slyšel, co oznamuji: Tázal se Biskupa, zdaliby Svědomí jeho dosti upokojené bylo? Odpověděl: že z milosti Boží, čehoby se od poslední Spovědi dopustil nic těžkého na mysl nepřipadá. Doložil Kněz: zdaliby Svědomí jey netrestalo z opuštění, poněvadž Apoštol tak pečlivě Biskupa Tymothea napomínal, řka:2 Tim: 4. Osvědčuji před Bohem, a Krystem JEžiíšem, který má souditi živé y mrtvé, skrze příchod jeho, a Království jeho: Kaž Slovo, nabízej v čas y ne v čas, žehři, napomínej, trescy, ve vší trpělivosti a učení. Což slyše dobrý Biskup, vzdechl, a řekl: Jistě opuštění nemálo mne straší: a jak to propověděl, tak y hned Oči jeho potůčky slzý vydávali.

V pravdě k Smrti se chystajícým, nadevšeckno potřebná jest skroušenost: Spověd bez skoušenosti, neb žalosti, není k Spasení dostatečná, též y zadosti učinění bez skroušení nepomáhá neb sotva od nemocného skutečně může býti vykonána. Skroušenost pak, lásku obsahujícy bez Spovědi a zadosti učinění, když nelze jich učiniti, k Spasení přivodí. Nebo yak málo výšeji sme pověděli, Srdcem skroušeným a poníženým Bůh nepohrdá.Zialm 50. Protož se nám vidí, že skroušenosti má nemocný pečlivě vyhledávati, čehož výborný příklad na S. Augustýnovi máme, kterýžto, yakž Possidonius spisovatel života jeho svědčí, v poslední nemocy, rozkázal sobě S° Davida sedm Žalmův kajícých vypsati, a tak na vypsané a na stěnu přivěšené po všecky dni nemocy své patřil, a ustavičně je četl, a hojně slzy proléval, aby jeho předsevzetí od žádného přetržené nebylo, snažně šetřil. Před desýti dni téměř nežli z Těla vykročil, od svých domácých žádal, aby žádný k němu nepřicházel, jediné v tu určitou hodinu, když Lékaři k spatření přicházeli, neb se pokrm jemu přinášel: poněvadž jiný čas všecek na Modlitbách strávil. O přeblahoslaveného a opatrneho Muže! po přijatém Křtu a odpuštění hříchův života předešlého byl tři a čtyřidceti Let živ, v kterýchžto, až do poslední nemocy, ustavičně Slovo Božií kázal: nesčíslné Kníhy, vší Cýrkvi svaté užitečné, psal, život bez úhony nevinně a přesvatě vedl, nicméně předce, v sešlosti věku a v poslední nemocy, a Pokání skroušenosti tak se odevzdal, že v čítání Žalmův kajícých ustavičně a hojně plakal. A v pravdě ta dvě slovíčka můžeme znamenáti: ustavičně a hojně. Nebo ne na jeden den se skroušenosti odevzdal, ale za mnohé často a hojně hříchu svého oplakával: a nad yakými hříchy Muž svatý plakal? domniívám se, že toliko nad všedními, aby tudy netoliko plamene Pekelného, ale též Ohně očišťujícýho sproštěn upřímo do Nebe přišel. Y jestliže Muž Svatý a Moudrý nad hříchy svými všedními ustavičně a hojně plakal, co mají ti činiti, kteří netoliko za hříchy všední, ale též za smrtedlné Bohu za dosti činiti povinní jsou?

Pročež ať všyckni nemocní, na jejíchžto dvéře Smrt již tluče se přihotoví, prve nežli v nemoc upadnou, aby jim v starosti a nemocy potřebí nebylo těžkých hříchův vyčistiti, než toliko za lehčejší Pokání činiti, a svatou Spovědí, přijímáním Velebné Svátosti Oltářní, a posledním Pomazáním tak se snaží proti úkladům Diábelským opatřiti, aby do Nebeské Vlasti, majiíce Boha za Vůdce a strážcy svého Angela Svatého za Tovaryše, šťastně vešli.

Staří Křestiané v posluhování nemocným Velebné Svátosti, jako posledního pokrmu a veypravy na cestu, a svátého pomazání, neyprvé svatým pomazáním nemocné pomazovali, potom neysvětější Tělo Krysta Pána podávali. Ať jeden nebo dva příklady předložíme, jest u Vavřince Suria, v první Kníze život S° Vilima Arcybiskupa Biturýcenského, který živ byl za času Innocencya, třetího toho jména Papeže, v kterémžto životě takto se čte: Svátost Pomazání, poníženě a pobožně přijal, potom Svatosvatou Oltářnií Svátost přijíti velice žádal, aby takovým vůdcem cesty opatřen, nepřátelské šiky bezpečnějí prorazyti mohl. To též máme o S. Malachyášovi v jeho životě, od S° Bernarda sepsaném, že totižto Chléb Nebeský, po posledním Pomazání, na cestu přijal.

K tomu dvojímu svědectví, které jak posledním Pomazáním a Svátosti oltářní přisluhováno bylo ukazuje, jiné dvojí muže přivedené býti, které, že přijímání Svátosti Oltářní neyposlednější bylo, ukáže, ačkoli se o posledním Pomazání žádná zminka nečiní. V životě S° Ambrože, od Paulina sepsaném, máme, že Velebná Svátost dána byla S. Ambrožovi, když Smrt přededveřmi byla, tak že po přijímání hned umřel. To právě tak píše Symeon Metaphrastes o S. Iánu Zlatoustém, v životě jeho. Pročež patrné jest, že za starodávna přijímání Těla Páně poslední bývalo.

Tohoto času, my neyprvé nemocné Velebnou Svátosti ohražujeme, pokud se nemoc rozmáhá, po několika dnech, Olejem svatým mažeme: obyčej obojí má své příčiny. Staří uvažovali, že Svátost posledního Pomazání jest nařízená, y k nabytí dobrého zdraví, k hříchův, neb jich ostatkův vypuzení. Jak S. Iakub v kap: 5. mluví: Stůněli kdo zvás? uveď Starší Cýrkve, ať se modlí nad nim, mažíce jej Olejem ve jménu Páně. A Modlitba víry uzdraví neduživého, a oblehčí mu Pán; a budeli v hříších, budouť mu odpuštění. Tehdy nadějí majíce, že nemocný dle těla bude uzdraven, neodkládali až do času, kdy podle usudku lékařův k zdraví naděje není, ale hned jak lékaří nemoc za nebezpečnou pokládali, k Svatému Pomazání se utíkali. Což muže z toho poznáno býti, co S. Bernard píše v životě S° Malachyáše Biskupa; že ten svatý nemocný z pokojíka na hořejší půdě domu, sám do Kostela sešel, aby neyprvé poslední Pomazání, potom Tělo Páně přijal; a přijavše ty Svátosti, zase sám bezevší pomocy do pokojíka, a na lůžko své se navrátil. Našeho času nemocní, když slyší zmínku o posledním Pomazání, domnívájí se že již jest po jejich životě, a z té příčiny příbuzní aneb přátelé, aby je nezděsyli, a tou Svátosti dokud mohou odkládají.

Y jiná příčina starými pohnula, aby neyprvé poslední Pomazání, potom pak dávali Chléb Nebeský, poněvadž v Svátosti Pomazání, odpouštěji se hříchové, jak sme z S° Iakuba Apoštola slyšeli: a proto od některých starých, poslední Pomazání, nazyvá se Pokání nemocných. Odpuštění pak hříchův a Pokání, spravedlivě předcházý, jakožto příprava a přihotovení k neyvyšší Svátosti Oltářní, jížto neyvětší čistotnost přísluší.

Přes to všeliké Svátosti se zavírají; a jako spečeťují Svátosti Tela Páně. Nebo v dospělosti, jako Židé a Turcy, hned biřmování bývají, a připuštění k Oběti Mše svaté, pokřtění y Velebnou Svátost přijímají: tak také Pokání činíce, po jeho vykonání se připouštějí k Velebné Svátosti, aspoň vedlé starobylého spůsobu, vždycky přistupovali. Také, kteří svěcení menší, a nebo větší berou, po příjeti těch, k stolu Božímu přistupují: y v Stav Manželský vstupujícý, SVAtost Mánželstva, přijimáním Svátosti Oltářní, upevňují a potvrzují.

Za našeho času pořádek se mění, ne bez podstatné příčiny: nebo častokráte se přiházý, že aby nemocní se nelekali, poslední Pomazání se odkládá, a strach jest, aby snad za tim nemocný, aneb rozumu nepotratil, aneb z jiné příčiny nespůsobný učiněn nebyl, k náležitému Velebné Svátosti přijímání, proto tehdy tohoto času přijimání Těla Páně předcházý: Lépejíť jest aby jinším pořádkem těmi Svátostmi nemocným se posluhovalo, nežliby o jednu, a to velice spasytedlnou přišli. Nebo poslední Pomazání, může dáno býti nemocnému, když již umíra, nic nerozumí, neceyti, co se s ním děje, toliko když ještě živ jest (nebo mrtví k přijimání jakékoli Svátosti nejsou spůsobní.) Přistupme nyní k drahému Tělu Krysta Pána, jákby užitečně nemocným se dávalo. Předně krátce vyložím, co má činiti nemocný, prvé nežliby Svátost k němu byla přinesená: Dále co v přítomnosti Těla Krysta Pána; potom co tím Božským pokrmem občerstven, má vykonati. Co se tkne první°, radilbych, lečby co užitečnějšího Otcy duchovnímu na mysl připadlo, aby nemocný bedlivě uvažoval ona slova S° Tomáše: O svaté hody, vníchžto Krystus se přijímá, připomíná se památka Umučení jeho, Mysl naplňuje se milosti, a budoucý slávy nám se základ dává. Předně tedy pozorně uvažovati bude, že Velebná Svátost Oltářní, dává se nám pocestným, jako pokrm, abychom na cestě do vlasti nezhynuli, zvláště ty doby, když na prodloužené cestě ustalým sýly vždycky ubývá.

Jmenuje se pak ten Pokrm Hody, ano Svaté Hody, nebo ačkoli pod spůsobou Chleba toliko se dává; všák jsou celé a veliké Hody; Hody ne obecné, ale Svaté; ne Těla, ale Duše: proto se přidává: V níchžto se Krystus přijímá; neboť pod těmi spůsobami, případnostmi chleba, jest pravé Tělo Krysta Pána, od Duše a Božství neoddělené; proto věc jest neyvětší, neydražší, veliké y přesladké Hody, všelikou chut a sladkost převyšujícý; k vychování a kochání Duše, ne k tělu přihotovené.

Jacýby pak toho pokrmu užitkové byli, takto se dokládá: Připominá se památka jeho Umučení, mysl se milosti naplňuje, a budoucý slávy základ se nám dává. První těch Hodův užitek jest, památka Umučení Páně: proto v dvojí spůsobě, Chleba, a Vína, Tělo a Krev Páně se posvěcuje, aby spůsoba Chleba, vyznamenávala Tělo, a to od Krve oddělené, a mrtvé: spůsoba Vína, Krev od Těla odcyzenou, ačkoli pod každou spůsobou Krystus celý jest a živý. Neboť chtěl Krystus Pán, aby skrze tato tajemství, ustavičná, a každodenní památka jeho Umučení pozustavala, skrze kteréžto sproštění jsme všeho zlého, a došli všeho dobrého: protož sám Pán řekl svým Apoštolům, mluvě o tyto Svátosti:Lukáš 22. To čiňte na mou památku. A S. Pavel Apoštol, vykládajíc slova Páně, dí:1. Koryn: 11. Kolikrátbyšte koli jedli Chléb tento, a Kalich pili, Smrt Páně zvěstujete dokavad nepřijde. To jest, Kolikrátkoli k té Svatosvaté Svátosti přistoupíte, na to pamatovati budete, že Krystus P. život svuj za vás vydal, a bude to připominání trvati, až do druhého příští Páně, to jest, až do skonání světa. Chtěl pak Krystus Pán, abychom ustavičně na Umučení a Smrt jeho pamatovali, poněvadž věděl, žeta památka bude nám užitečná, bychom na předivnou jeho k nám lásku pamatujíce, všelikou naději našy v něm, jak v životě, tak y v smrti, složili. Nebo co těm bude mocy zapříti, za které tak ochotně život svůj položil.

Druhý užitek Nebeských Hodův v těch slovích záleží: Mysl se milosti naplňuje: obzvláštní veysada Svátosti Oltářní, když s náležitým přihotovením se přijímá. Nebo jako pokrm tělesný, ač jedna věc jěst, a skrze poživání do žaludka vcházý: nic méně všeliké údy těla občerstvuje, vychovává, posyluje a obveseluje: na proti tomu pak přílišná od jídla zdrželivost, netoliko vyprazňuje žaludek, ale všecky údy mdlé činí, ztenčuje, mrzké a mdlé dělá, naposledy y umořuje. Tak duchovní tento pokrm, všeliké duchovní mocy Duše Člověka občerstvuje, chová, a posyluje. Pamět tim svatým pokrmem, naplněná bývá milosti přesladkého připomínání dobrodiní Božských, obzvláštně pak Umučení Paně, kterýmžto jsme vysvobození a spasení. Rozum týmž pokrmem naplněn bývá milosti Víry, Víra pak Srdce, od mnohého poblouzení vyčišťuje, a mysl naplňuje vyrozuměním věcy Božských, kteréžto velikou radost plodí. Vůle také týmž pokrmem naplněná bývá milosti nepochybné Naděje, a neyvroucnější Lásky, kterážto, poněvadž jest Královnou ctností, nímižto Člověk obohacen bohatstvím Nebeským oplývá: a tudy mysl skrze tu Svátost milosti se naplňuje.

Posledně budoucý slávy nám se základ dáva, skrze túž spasytedlnou Svátost. Vzatý jest tento spůsob mluvení z toho, že mezy lidmi zapříti se nemůže, což jednou připovědíno, a pro zachování přípovědí, též základ zanechán jest. Pán Tělo své v Svátosti Oltářní, jako základ věčného blahoslavenství zanechal: pročež kdo po přijimání Těla Páně, s náležitou čistotou a uctivosti umírá, Základ ukáže, a od blahoslavenství Nebeskeho, nebude mocy od strčen byti. Ukazuje pak Základ když umírá s Krystem skrze pravou lásku sjednocený, kteroužto na Duší zanechalo hodné přijímání té spasytedlné Svátosti. Nebo Duše ty doby z těla vycházy, jako Nevěsta, na milého svého zpoléhajícý. A to jest, což píše S. Ian v Zjevení v kap. 14. řka: Blahoslavení mrtví, kteří v Pánu umírají, to jest, Blahoslavení umírajícý, s Pánem spojení, jako údové s hlavou. Žádný nevstoupil do Nebe, jediné který s stoupil z Nebe Syn Člověka, jenž jest v Nebi.Ian 3. Syn pak Člověka Krystus, nevstoupil bez svého těla, jehožto on hlavou jest, pročež sami ti v Pánu umírájí, kteří se Pána přídrží, jako údové hlavy, když umírají: což činí všickni ti, kteří málo před smrti, Krysta náležitě u Velebné Svátosti, přijali.

Až potud, o připravení se nemocného k přijimání Velebné Svátosti, když ještě jí přítomnou nemá. Nebo hned jak se přináší, má nemocný, tak jak může, povstati, a Páná svého, buď padšy na kolena, buď nakloněním hlavy, uctiti, a poklonu učiniti. Často Pán sýlu dáva, že lide, y skůro umírajícý, povstávají a na kolena klekají. Nebo tak o S. Vylémoví, Arcybiskupu Biturycenském čteme. Když zvěděl žeby Pán a Stvořitel jeho k němu přišel, y hned dostavše sýlu, z lůžka vyskočiv, jakoby docela již zymnice pominula, s podivením všech přístojícych, zvláště že již v hodince poslední zdál se býti, ochotně v stříč Spasyteli svému vyšel, Láska sýlý mu podávala: a klekše na kolena, všecken slzamí opleyvajíc, jemu se klaněl, aby častějí mohl poklekati, často od jiných pozdvížen, jemu skončení své sevší pobožnosti poroučel, žádaje, aby cožby koli ještě očištěno býti mělo, račil očistiti, a zlobivý nepřítel na něm nic nemohl naleznouti.

Za dobré mně se vidí, aby, prvé nežliby Tělo Páně přijal nemocný, říkal, aneb říkati slyšel ty Verše S° Tomaše z Aquinu, kteří, y Víru vyznavají, y Nadějí vzbuzují, y Lásku roznicují.

Klaním se pokorně ti o Božství zakryté,
Jenž těmi spůsobami pravdivě sy skryté
Toběť se právě docela mé srdce poddává
Tebe rozjímajíc, vším všudy pohrdává,
Viděni, dotýkáni, spolu okušení
Mýli se, k víře pomáhá samotné slišení
Což koli pověděl Syn Boží, tomu věřím,
Nad jeho řeči jisté pravdy jistějšý nevím:
Na Kříži bylo skryté samé Božství,
Tuto pak kryje se s ním y člověčenství.
Však obé jistě věříc, obé y vyznávám,
Vírou tou v Ráji býtí s Svatým Lotrem žádám,
O bychť více věřil, a více tě miloval,
Milujíc jistou naději v tobě zakládal.
O hořké smrti Páně, pamatné znamení,
Pravý Chlebe z Nebes, Člověka obživení,
Popřej mé milé Dušy z tebe živu býti,
A k tobé bezpřestání líbeznou chut míti.
Věrný Pelikáne milý Ježíšy Pane
Račiž tvou předrahou krví mne očistiti,
Ježíšy kteréhožto zastřeného vidím,
Rač dopomocy, ať chtivě po tobě žižním
Abych tebe v tvář tváři spatřil zřetedlně
V Nebeském Království s tebou živ jsoucy věčně.

Po těch Veršíků pobožném vyříkání, neb slyšení, nechť říká obecní Spověd: Spovídám se Pánu Bohu, blahoslavené Panně Maryji... a přijavše od Kněze rozhřešení a požehnaní, a po řčení: Pane nejsem hoden... s neyvětší yak může poníženosti a y pobožnosti ať přidá: V ruce tvé Pane poroučím Dušy,... a potomně Nebeský pokrm bezpečně přijímá.

Po přijímání Velebné Svátosti, následuje díkův činění, za tak vznešené Božské dobrodiní. A mímo Modlitby ústní, které z pobožných Knížek jest obyčej říkati velmi užitečně, vejde do Pokojíku Srdce svého, a mlče rozjímati bude ona přesladká slova Pána Ježíše v Zjevení kapit: 3. Iá stojím u dveří, a tluku; otevřeli mi kdo, vejdu k němu, a večeřeti budu s nim, a on semnou. Tať slova jistě vlastně těm přislušeji, kteří od svatého přijímání odstupují. Neb Pán této Svátosti proto v spůsobu hodování nařídil, aby Křesťané k těm Hodům přistupovali: tu žádost navrhuje těmi slovy: Iá stojím u dveří a tluku, to jest, yá sám sebe zůvi k společným Hodům, abych s vámi hodoval: otevřeli mi kdo, dobre žádosti odemne vnuknuté svoliv abychom spolu hodovali; vejdu k němu skrze účastenství pokrmu Svatosvatého, a budu s ním večeřeti. Bůh s námi večeří, když se z našeho duchovního prospěchu kochá, dle onoho propovědění Proroka v Žalmu 103. Veseliti se bude Bůh v skutcých svých. A v témž místě: Libá budiž jemu řeč má, yá pak v Pánu se budu kochati. V kterýchžto slovích společné kochání se ukazuje, a yako líbezné Hody Boha s Dušy, a Duše s Bohem. Nebo Bůh má rozkoš z prospěchu duchovního Duše, a Duše má rozkoš z přijatých od Boha dobrodiní, mezy nímížto jest hlavní, že se on sám prostředkem té Velebné Svátosti s Dušy, yako sjednotiti ráčí.

Tehdy Duše věrná po přijímání Svátosti Oltářní mysli, yak milé jest a užitečné Hosta míti Krysta Pána, dokud ta posvátná spůsoba trvá, netoliko yako Boha, ale též yako Člověka, s nim důvěrně jednati, a nebezpečenství spolu s uzkostmi tvými při vyjití z Těla jemu přednesti, a z celého Srdce sebe samého mu poroučeti, a od něho žádati, aby Pokušytele krotil, Svatého Angela za Tovaryše mně dal, a k stanovišti spasení přivedl.

Proč pak velmi zřídka za našeho času nemocní po přijetí toho Pomazání zdraví nabývají, dvojí jest příčina: jedna, že naších časův tato Svátost později nemocným nežliby slušelo se dává: Nebo z této Svátosti Zázrakové čekání býti nemají, yakožby Zázrak byl, kdyby, který Dušy na Iazyku má, pojednou k uzdravení přišel. Kdyby ta Svátost té doby nemocným byla dávaná, když nebezpečně počínají stonati, častokrátebychom účinek zdraví viděli, kteréžby se ne v okamžení, ale v prodloužilém času v skutku ukázalo. Ta příčina jť, proč se nedává poslední pomazání Popravencum: nebo takoví bez patrného divu nemohou od Smrti vysvobození býti.

Druhá příčina jest, že není vždycky s prospěchem aby nedůživý sproštěn byl nemocy, ale užitečněji umírá, a modlitbá Cýrkve která při tomto Pomazání se děje, nežádá uzdravení yakéhokoli, než pokud k spasení věčněmu napomáhá, aby toho času uzdraven byl nemocný.

Druhý této Svátosti účinek jť hříchů odpuštění. Takť mluví Svatý Iakub: A budeliť v hříších, odpustíť se jemu. Odpuštění přirozeného hříchu, vlastně ke Křtu přisluší; odpuštění hříchu skutečného, yak ke Křtu, když dospělí pokřtění bývají, tak y k Svátosti Pokání náleží, proto Theologové učí, že hříchové při Svátosti posledního pomazání odpuštění jsou ostatkové hříchů. Dvojí ostatkové hřiíchův jsou: někdy ostatkove hříchův nazývají se hříchové smrtedlní, aneb všední, kterých se člověk po přijaté Svátosti Pokání dopustil, aniž potom Spovědníkovi je vyjevil: buďto z nevědomosti, že nevěděl smrtedlné býti: buďto z zapomenutí, že na pamět nepřišli, tež proto nemocný Spovědníka nehledal, aby se mu znich spovídal. Ty ostatky S. Pomazaní shlazuje. O takových hříšiích mluví S. Iakub: A budeliť v hříších, odpustíť se jemu. Což také dosti patrně učí Koncylium Florentské a Trydentské.Ses: 14. Can: 2.

Druzý jsou hříchův ostatkové, yakásy hrůza, zsouženost, zármutek, těžkost, na nemocné připadajícý: Sem náleží ono přislíbení S° Iakuba: Oblehčí mu Pan. Obveseluje tato Svátost Nemocné, když na Božské pozoruji přípovědi vtéto Svátosti předložené, z které příčiny nemělaby se až k posledku, když nemocný ani již neslyší, ani nerozumí, odkládati.

Užitek této Svátosti, zsamého spůsobu slov se srozumívá. Svatým Olejem pateré místo Těla bývá pomazováno, v kterýchžto se pět smyslův nalézá, totižto Smysl Vidění, Slyšení, Povonění, Koštování, Dotýkání; za tim Kněz dí: Odpustiž tobě Pán, co jsy koliv zhřešyl viděním, slyšením, a tak o jiných. A poněvadž Modlitba tato jest podstata Svátosti, bez všelikého pochybování, působí to skutečně, co slova (lečby nětco na překážku bylo zstrany přijímajícýho) obsahují a vypravují.

Z toho štědrota a milostivost Pána Boha naše° v této Svátosti se porozumívá, když se uvažuje, yaké množství hříchův z těch pěti pramenův hříchův pline. A tať jest příčina, pro kterou S. Malachyáš Biskup v Hybernyi, jehožto život sepsal S. Bernart, když do několik hodin Svátostí posledního Pomazání jedné Urozené Ženě posloužiti odložil, ona pak zatim umřela: takovou těžkost, zármutek měl, že v Pokojíku umrlé Ženy s svými Kněžími celou noc trval, modlíc se a kvílíce, za hřích sobě pokládaje, že ta pobožná žena skrze Svátost posledního pomazání, aneb uzdravená nebyla, aneb tak hojného hříchův odpuštění z štědroty Páně nedosáhla. Poněvadž pak S. Biskup Božím Přítelem byl, modlitbami a slzami svými od Pána, Ženě té zase obživení vyprosyl, a od něho s velikou pobožností pomazaná, obojí účinek svatého pomazání přijala: nebo právě ozdravěla, a několik Let živa byla, aniž hříchův odpuštění, jednou přijaté, zmrhala, yakž pobožně věříme. Tento příklad takového Muže, a od jiného Muže Svatého sepsaný snadno všem ukázati může, v yaké vážnosti má ta Svátost býti.

Když se Smrt přibližuje, Diábel protivník náš, yako Lev řvoucý, nelenuje se, ale yako spěšný k kořisti přibíhá, a vší mocý v tom posledním potýkáni na umírajícýho se obořuje. První zápaséni obyčejně začíná od víry. Nebo věcy které věříme, netoliko jsou nad smysl lidský, ale y rozům přirozený převyšuji: a ta Víra jť základ naše° ospravedlnění,, který budeli vyvrácený, všeliké dobrých skutkův stavení, musý padnouti. Pokušení toto mezy jinými, jest neyvětší, poněvadž boj náš jť netoliko s neyučenějším a neyostrovtipnějším nepřítelem, ale též v tom boji od počátku Světa vycvičeným. Onť všeliké vůdce Kacýřův svedl, z nichžto někteří dobří a moudří Muží byli. Pročež dobře napomíná Apoštol: Neníť nám potýkání proti tělu a krvi:Efezsk:6. to jest, proti Lidem, ale duchovním zlostem v povětří: to jest, proti Diáblům, kteří Duchové jsou, a Duchové lstní, chytří, a v Povětří nás všyckni vidí. Zbraně naše v této bitvě nejsou hádání, ale sprostá Víra pravdy. Takť nás Apoštolská Knížata vyučují. Apoštol Petr dí:1. Petr 5. Nepřítel váš Diábel yako Lev řvoucý obcházý, hledaje kohoby sežral, jemužto odpírejte jsouce sylní u víře. Apoštol též S. Pavel napsal:Efezsk: 6. Ve všem mu odpírejte vezmouce štít víry, kterýmžbyšte mohli všecky šípy ohnivé nešlechetníka uhasyti. Tehdy dle Apoštolského naučení s Diáblem se hádati nemusýme, ale štít Víry bráti, odháněti všeliké šípy jeho, ačkoliv se ohniví a hořícý, to jest, mocní a subtýlní zdají býti.

Velmi hrozný příklad máme u Petra Barocya Biskupa Patavienského, kterýž tři knížky o spůsobu dobré Smrti sepsal. V druhé Knížce takto dí: Byli yak sem doslechl dva Muží učení, a nad jiné všecky v hádání neypřednější, dobrých mravův také a velmi pobožní: z nichžto jeden když po smrti tomu, kteryž ještě živ, v své Bibliotece Písmu svatému se učil, všecken hořícý se ukážal, y zastrašenému a tážícýmu se na příčinu tak veliké mouky, lkajíce a plačíce odpověděl: Když jsem měl z života vykročiti, přišel ke mně starý protivník, a že mne výborně učeného býti věděl, o Víře tázati se počal, cobych věřil? Yá že to věřím, což v Snešení jest Apoštolském, sem mu odpověděl. On žádál, abych mu vyložil věcy které mu zatmělejší se zdály. Vyložil jsem tak, yak sem v snešení Athanazya četl. Domníval sem se že světléji a pravdivěji nemohou býti vyložené. Tehdy on: není tak yak se ti zdá: věcy které se na Otce vstahují, některé jsou pravdivé, některé naproti zatmělé a falešné. Onť jest syce věčný, však ne yako vždycky Bůh, tak vždycky y Otec, ale neyprvé Bůh, potom Otec. K tomu když jsem vstříkl učení Kacýřské býti, a uměnií Diábelské: Nesluší řekl, křikem, ale důvody se hádati, chcemeli pravdy dojíti. Yá co se mého zdání dotýká, snadno mohu pověděti: ty cožby pro tebe bylo, budešli mocy vyložiti, snadno mne z velikého bludu vyvedeš. Yá bídný, vtipu a umění svěmu se více nežli slušelo, důvěřuje, s nim sem se dal do hádání, yako s některým jiným Člověkem, až potom důvody předloženými zhusta, a čemu víceji jsem se divil, Písma Svatého svědectvími, pomálu do tak hrozného bludu sem uveden, že ani Syna, ani Ducha svaté° za Boha jsem neměl. Za tim Smrt Dušy z Těla vypudila, a yakou nalezla, takovou k Soudcy přivedla: Od něho mi přikázáno, do tohoto ohně jíti, který, ačkoli přehrozný jest, všakby snesytedlný byl, kdyby po tisýc tisýcův Let konec míti mohl: Ale věčný jest, a takový, yakého u nás žádný věk nikdý neviděl, že každé skůro hodiny na umění mé naříkám, které mne do tak hrozné Propasti uvrhlo: a to promluvíc, zmízel. On tak novou věcý, a škodou Přítele pohnut, yak sám k sobě přišel, těm kteří s ním neyznámější byli, co viděl, oznámil, a žádal, aby proti té a takové věcy neylepší prostředek poradili. Snesli se natom všyckní, aby jeden každý k té Víře se odvolával, kterou Katolická Cýrkev zachovává. Po krátkým času v nemoc upadl, v nížto y umřel, a hle týž starý Had z předešlé° hadání smělejší, k němu přišel, o Víře se tázal, coby věřil? Odpověděl, že věří, co Cýrkev Matka naše věří. Zase starý svůdce taže se, coby Cýrkev věřila? A on dí: Co yá věřím; a tak přístojícý slyšeli, že yakoby od něko° tazan odpovídal: Věřím co věří Cýrkev a Cýrkev věří, co yá věřím, nepřestal tak odpovídati, až dušy vypustil. Tak chytrost nepřítele přemožená byla, a on do Nebe se dostal. Po několika dnech Přátelům, s kterými se radil, coby v té věcy za neylepší se zdálo, v mnohém jiným spůsobu těla se ukázav, děkoval, že skrze jejich raddu do Království Nebeského se dostal. Což jsme my yak se dálo, zapsati zbytečné býti nesoudili, aby buď štěstím, neštěstím jiných jeden každý naučiti se mohli, že o víru s Diáblem hádati se nemáme, ale na tom dosti býti k té víře se odvolávati, kterou Katolická Cýrkev zachovává.

Druhé pokušení bývá o Zoufání, tim Diábel obyčejně netoliko bezbožné, ale y velmi pobožné Lidi trápí, neb velmi hříšné snadno do propasti Zoufání uvodí. Nebo předstírá očím mysli, všeliké hříchy, kterých jsou se, živi jsouce, dopustili: yakž o nějakém Vojáku S. Béda v Hystoryji Národu svého v Kníze 5. v kap: 14 vypisuje takto: Byl za času Koenreda, jenž po Elydovi Kraloval, Muž v povinnosti Vojanské; ale yak Králi byl milý, pro zevnitřní spravu, tak pro vnitřní sebe samého zanedbání, nemilý. Napomínal ho Král bedlivě, aby se spovídal a polepšyl, spustil se hříchův prvé nežliby zachvácením smrti, všeliký čas pokání a polepšení zmrhal. Ale on, ačkoli množstvíkráte napomenut, slovy Spasení pohrdal: připovídaje, že budoucně pokání činiti bude; zatim nemocý obtížen, položil se s velikú bolestí. K němuž všedše Král, yako k svému milému, velice napomínal, aby aspoň té doby, prvé nežliby umřel, pokánií činil. Odpověděl, že zhříchů svých se nechce tehdáž spovídati, než když z nemocy povstane; aby snad Tovaryší jemu nevyčítali, že z strachu Smrti to činií, co zdravý činiti nechtěl. Zmužile jistě, yakž se mu vidělo, promluvil, ale mízerně, yakž se potom zjevilo, ďábelskou lstí podvedenbyl. A když podruhý přišel Král ho navštiviti a vyučovati, nebo nemoc se rozmáhala hned litostivým hlasem křičel: Co nyníčko chceš? proč jsy přišel? již mi k žádné platnosti a pomocy býti nemůžeš. Král, na to: Nemluviž tak, hleď aby s rozumem mluvil. Netřeštím dí, ale svědomí své nešlechetné mám před očima. Dvá pěkní Mládency ke mně málo před tim vešli, a posadili se u mne, jeden k hlavě, druhý k nohám: jeden pěknou Knížku přednesl, ale velmi malou, dal mi ji k přečtení, v kteréžto sem všecko, což sem dobrého učinil, hledě, nalezl: a to velmi málo a špatné bylo. Y hned Vojsko zlých a hrozných Duchů přistoupilo, z nichž jeden neyčernější tváři, a přední v vážnosti zdál se býti, Kníhu hroznú napohledění, a náramně velikou, a těžkou vyňal, jednomu z svých Drabantův mně k přečtení přinesti rozkázal: kterouž když sem četl, všeliké nepravosti sem buď skutky, buď slovy, y tim neymenším myšlením páchané, mrzutými literami světle v ní napsané nalezl. Tak mluvil bídný zoufalec, až málo potom umřel, pokání kterého na krátký čas s užitkem rozhřešení činiti zanedbal, na věky bez užitku mukám poddán činí. Potud velebný Béda.. Kdež patrně vidíme, že Diábel nepřítel náš s tim Vojákem neyprve jednal aby pokání nečinil, pro naději prodlouženějšího života: potom k zoufání ho přinutil.

Druhý příklad u téhož Spisovatele, v následujícý Kapitole máme, kdež takto dí: Znal sem jednoho Bratra (ó kýž sem ho nikdá neznal, jehožto jméno, kdyby s užitkem bylo, mohby oznámiti) bydlícýho v Klášteře slavném, ale s malou pochvalou. Byl Nemocý poražen, a blízko k skonání, povolal Bratří, velice lkajíc, a zatracency podobný, vypravovati počal, že Peklo otevřené viděl, a Šatanaše v hlubokosti pekelné utopeného: Kayfáše s jinými, kteří Pána usmrtili, podlé něho, zžírajícýmu plamenu odevzdaného: od kterýchžto nedaleko, běda mně bídnému, místo věčného zatracení sobě připravené vidím. Slyšíce to Bratří, počali ho napomínati, aby aspoň té doby, ještě v těle zůstávaje, pokání činil. Odpovídal zoufalec: nemám nyní času k života proměnění, spatřiv již čas nademnou doplněný. Tak mluvě, bez přijímání skonal, a tělo jeho na místě Klášterním neyopovrženějším jest zakopané. Tak Béda. Že bídny tento Mních řekl té doby času nebyti k života polepšení, řekl to ne dle pravdy, ale z návodu Diábla samého. Nebo Duch Svatý zřejmě skrze Ezechyele Proroka v kap: 218. a 33. napomíná: že Bůh vždycky hotov jest přijíti ty, kteří se ku pokání od hříchů obracují. Což patrněji učí Lev Papež k Theodorovi Foroyulienskému Biskupovi, těmito slovy: Milosrdenství Božímu, ani míry nemůžeme položiti, ani časy vyměřiti, k němužto přistoupiti žádná chvíle pokání nepřekaží yakž dí Duch Svatý skrze Proroka: když se obrátíš a želeti budeš, tehdy spasen budeš.

Jeden aneb druhý příklad přidám, nímižby ukázano bylo že dosti pobožní od ďabla při poslední hodině k zoufání pokušení bývají. Jest u Vavřince Suria život blahoslaveného Hraběte Elzearya, který v Panicství živ byl z Dalfínou Manželkou svou Pannou, a po smrti své mnohými znameními a Zázraky se stkvěl. Však po vyjití ztohoto Světa, těžká pokušenií snášel. Takť píše Spisovatel v poslední Kapitole: k posledku v potýkání postaven, tvář velmi hroznou ukazoval, odkuž skoumati se mohlo, že u veliké pracy byl, pro některé věcy jemu vytejkané, a v tom potýkání vskříkl: Veliká jest sýla Diablův, kterémužto dokonce moc, a svatosvaté zásluhy Vtělení a Umučení Jezu Krysta vyzdvíhly a oslabily. Po malé chvílce opět zkříkl, řka: Dokonale jsem svítrězyl. A po krátkém času, s velikým křikem dí: Soudu Božímu docela se poroučím, a to když pověděl, obličej jeho se obnovil, a s libým stkvěním, a s velikou slíčnosti y červenosti politý Dušy vypustil.

Druhý příklad mnohém hroznější ještě nalezá se u Iana Klimáka, vypravujic, že jeden Mních slavný, jménem Štěpán, okolo čtyřidceti Let na poušti bydlel, v postech, v bděních, v pláči, v modlitbách, mnohými ctnostmi ozdobený: k skonání života svého se přiblíživ, v tom posledním potýkání postavený, od Diáblů z mnohých hříchů obviněn byl, aby ho tudy k zoufání popudili: pojednou na mysli ustrnul, a otevřenýma očima zřejmým hlasem odpovídati počal někdy: Ovšem, v pravdě tak jest, ale pokáním a slzami hřích sem obmyl. Někdy pak, není tak, lžete. Opět potom: pravdu pravíte, ale plakal sem, sloužil sem. A z některých pravdivě mne viníte, nemám cobych odpověděl. A tak umřel, v pochybnosti zanechav, zdali spasen byl, neb zatracen. Ti tedy a jim podobní příkladové napomínaji nás, abychom před tou hodinou svědomí naše pečlivě vyčistili, a o Božím milosrdenství nezoufali.

Nepřítel náš Diábel, netoliko se snaží, yak může, aby umírajícýho Víry a naděje zbavil, v Kacýřství, a v zoufání uvedl: ale také usyluje Přáteli Boží od jeho Přátelství odvesti, a k nenávidění Boha, k rouhání, k čarodějnícství přivesti; kteří obyčejně smrti se nebojí, ani muk Pekelných. Nebo nadějí se, že v pekle šťastný život míti budou, yakožto tovaryšy Diáblův, onichžto se domnívají, že v Pekle kralují. Píší o té věcy Crilandus v Kníze o Losých, v Otázce 9. v počtu 2. a z něho Martin Delrio v Kníze 6. disquisition: magicarum c. 1. Sect: 3. Takto tedy mluví ti Spisovatelé: Když čarodějníce sou chycené, yak se častokráte přiznaly, tehdy Diábel onic jíného nepečuje, ani pracuje, jediné aby až do Smrti na svém smyslu stály byť y na místo Popravní byli přivedení, a oheň hořel, že jejich těla z provazu, y z ohně zjevně vysvobodí, a dovede, že zžírání plamene bolesti žádné nepocýtí. Pakliby se jim přihodilo v Ohni umříti, že smrt ta bude bezevšeho trápení: z bídy tohoto života výjdou bez pocejtění muk, aby do blahoslavenství života budoucýho přenesené byli; kdež Diáblům podobné budou tou sýlou, uměním, bohatstvím, mocností, rozkoší, yakou sám Diábel má, jsouc obdařené. Tak Diábel Lidi mámí a oklamává.

Jiní také, ač ne čarodějnícy vlastně ani Kouzedlnícy jsou, však od lakomství tak oslepení, že velmi málo se dělí od nevěřícých. Ne bez příčiny blahoslavený Apoštol lakomství modloslužebností nazval.

Yá sám někdy nemocného k smrti se blížícý° navštěvujíc, skusyl sem že když jsem mu o přihotovení k vykročení ztohoto života počal mluviti: stálou myslí, a bezevše° strachu mi odpověděl, řka Yá Pane žádal sem s tebou mluviti, ne pro mne, ale pro Manželku mou, a mé Dítky: Nebo yá do Pekla pospíchám, aniž potřebí aby pro mne nětco se staral. To pak upokojenou myslí propověděl, yakoby o cestě do Vsy některé nebo Městečka mluvil. Tak Diábel jeho Dušy sobě podmánil, že nežádal, ani chtěl od něho oddělen býti, a však kouzedlníkem nebyl ani čarodějníkem: než obchod velmi nebezpečný vedl: zysku hledaje, buď spravedlivě, aneb nespravedlivě, zdál se, že netoliko na Boha, ale y na Dušy svou zapomněl. Summou, když sem ho mnohými slovy k lepší mysli přivesti usyloval, zejskati nic sem nemohl. Žádalby snad někdo věděti, yakého obchodu hledal? povím, aby jeho zahynutí jiným Lidem téhož řemesla, jsouli jemu někteřií podobní, k prospěchu bylo, a se polepšyli: Prokurátor byl, nebo Řečník, z počtu těch, kteří nemnoho na to dbají, zdali správedlivou, anebo nespravedlivou Při na se přijali: za tim oboji straně křivdu činí, aby toliko svůj Měšec naplnili.

Přidám jedinkou věc, poněvadž jsme se v tuto řeč dali: Muž nějaký dosti učený, semnou jednal a důvody yakýsy Pře přednášel, yáť sem řeč jeho přetrhše, řekl: Zdá mi se že nespravedlivou Při vedeš, a on davše tomu místo, odpověděl: Yáť pravdy Prokurátorem nejsem, neb spravedlnosti, ale toho, který se ke mně utíká: Yáť důvody Pře přijaté mám předložiti, nechť Soudce hledí na kterou stranu výpověd učiní. Na to yá: Nechcy, aby mi věřil, než S. Tomášovi z Aquinu, Doktoru velikému a svatému. Onť v druhé stránce summy Theologitské 2.2. q. 71. art: 3. takto mluví: Odpovídám býti nenáležitě někomu napomáhati k páchání zlého, buď raddou pomocý, aneb yakýmkoli přivoleniím: nebo radícý, napomáhajícý, jest poněkud činícý. Apoštol pak dí, pišíc k Římanům v kapitole první, hodní smrti býti, netoliko kteří hřích činí, ale kteří činícým přivolují: Pročež, yakž vejšeji jest povědíno, všyckni takoví k navracování jsou závázaní. Patrna věc, že Prokurátor pomoc a raddu dává tomu, kterého Při vede, pročež jestliže vědomě nespravedlivou Při zastavá, bezpochyby těžce hřeší, a k vynahraženi té škody jest zavázán, kterou proti spravedlnosti druhá strana jeho pomocy vzala. Pakli nevědomě Při nespravedlivou zastává, domnívaje se žeby spravedlivá byla, vymluven bude, dle spůsobu, kterýmžto nevědomost výmluvu mívá. Tak mnoho S. Tomáš. Vykládá pak Kardynal Cajetanus poslednií slova S° Tomáše, řka: Kterýby dokonce buď spravedlivou, aneb nespravedlivou Při vedl, ačkoli neví nespravedlivou býti, ne z nevědomosti, ale spolu s nevědomosti, která výmluvy hodná není, nespravedlivě Při vede: Kteří také nedbají aby rozsoudili a poznali, zdali spravedlivou Při, aneb nespravedlivou přijímají, patrně to věděti zanedbávají, co jsou povinní věděti.

K těm pokušením y jiné přidané býti může, které ne tak dalece škodí, yako prospěch působí, ač ho Diábel užívá k tomu, aby škodil. Obyčejně sám nepřiítel Lidského pokolení přítomen bývá, a ukazuje se hroznotvárný umírajícým aby nemůželi podvesti, aspoň ochotnost k modlení a jiným zastavil. Tak o blahoslaveným Martinovi Seuerus Sulpitius píše, že se ďábel umírajiícýmu ukázal, k němuž S. Martin řekl: Co tu stojíš, krve žádostivá Příšero? nic při mne zlého nenalezneš. Píše také blahoslavený Petr Damiány v životě S° Odylona, že se předjmenovanému Odylonovi před smrti ukázal Diábel v přemrzuté tvárnosti, oněmž sám blahoslavený Odýlo, že takto mluvil praví. Právě v hodinu vystoupení z tohoto Světa, v tom koutě (ukázoval pak yako Prstem místo) viděl sem figuru yakousy velmi škaredou a hroznou, která na mne z mrzutého svého spatření hrůzu a strach uvesti chtěla: ale posylňováním mne mocý Krystovou, nic mi svým pokušením škoditi nemohla. Píše též S. Adelelinus Sagienský Biskup, u Vavřince Suria v životě S. Opportuny, že když umírala, Diábel se ji ukázal v spůsobu černého Mouřenína, z jehožto vlasů a brady, yako smůla teplá a rozpuštěná kapala, oči jeho byli yako Železo rozpálené, z pecy vyňaté, mnohé jiskry, plamen z ust a z nosu jeho vycházel, a dým yako z pecy zsebe vypouštěl. Proč pak Pán Bůh dopouští takovým spatřováním Svaté Lidi cvičenu býti, Angel Páně v životě S° Aikarda, u Vavřince Suria na pátý den Měsýce Září, vyučuje: Nebo když ďábel v jednom Klášteře na loupež číhal, Angel Svatý Kláštera toho ochránce k Diáblu řekl: Budeš zde miíti zanepráždnění, Mníchům syce užitečné, ale tobě neprospěšné, jim k očištění, tobě pak k zahanbení. A když Diábel odpověděl: Zdali jsem yá těm, aneb jiným Křesťanům povinen k spasení dopomáhati? Odpověděl Angel: V tom, jsy jim povinovat, nebo jestliže co při nich jest, cožby mělo býti sňáto, hrůzou tvého spatření bude očištěno. Málo potom Angel S° Aikardovi o Diáblu pověděl. Nestrachůj se tváři jeho: žádná jemu moc nad touto Krystovou Čeládkou k uškození není dána, kromě že Dušem když těla budou míti vyjíti, spatření jeho očišťujícý hrůzu přivede: jestli co na nich ma býti odňato, hrozným jeho spatřením bude očištěno.

Co se tkne prvního, jestli pokušení proti Katolické Víře, žadným spůsobem nesluší, yakž jsme prve oznámili, s Diablem se hádati: ale vůbec napomenutí, mají býti: aby jestli pokušení o přirození Pána Boha, jehožto jednoho v podstatě a trojího v Osobách věřiti mámě: sluší nemocného vyučovati, aby myslil, yak mnoho o stvořeních netoliko duchovních, ale y tělesných neznamé: poněvadž větší částka Lidí nesnadno tomu místo dává, že každá Hvězda na Obloze Nebeské jest větší, nežli všecken okršlek Země: ješto Matematykové snadno to pravdou býti ukáží. Jestli že věc tělesnou, těžko mnohým jť, pochopiti, kteří věří co učení Muží učí, proč nemají věřiti o přirození Božském to, což sám Bůh skrze Apoštoly a Proroky zjevil, a znameními a zazraky mnohými velikými potvrdil?

Pakli pokušení k těm věcem čelí, které že Bůh učinil, a každodenně činí, věříme; yaká jest předně proměna Chleba a Vína, v Tělo a v Krev Krystovou, ač případnosti Chleba a Vína zůstávají, musý předložení býti příkladové nesčíslných věcý, které věříme, že Bůh učinil, ač žádného důvodu nemůžeme představiti. Kdo pochopí, že veškeren Svět jedinkým kynutiím Božím z ničehéhož mohl učiněn býti? a však mnozý to věří, kteří nemohou přivedení býti, aby tajemství Svátosti Oltářní uvěřili. Kdoby též uvěřil že těla všech zemřelých v popel a v prach obrácená, aneb od Zvěři sežrána, neb v byliny proměněná, z rozkazu Páně v okamžení povstanou? Nic méně, tomu všyckni Katoličští snadno věří, a v Snešení Apoštolském vyznávají. Věřil to též před několika tisýcy Lety Iob, jenž v kap: 19, dí: Vím že Vykupitel můj živ jest, a v poslední den z Země povstanu, a zase odín budu Kůži mou. Z těch tedy a jiných nápodobných divných skutkův Božích, kteříž vtip náš převyšují, snadno věřiti můžeme, jiný nám od Cýrkve Katolické k věření předložené: Poněvadž Cýrkev Sloup jest, a utvrzení pravdy,1 Tym: 3. yak Apoštol svědčí: Ty a podobné věcy mohou předložené býti těm, kteří pokušení o Víru mají.

Kteří pak z strany Naděje pokušení trpí, těm má býti předložená velikost právě nestíhlá Božího Milosrdenství, kteréžto počet a hromadu všech hříchů daleko převyšuje. Neboť tak Duch S. mluví skrze Davida Proroka:Zalm 144 Milostivý a litostivý jest Pán, dlouho shovívajícý, a velikého milosrdenství. Dobrotivý Pán všechněm, a slitování jeho nadevšecky skutky jeho. Tež má se předložiti slitování Prostředníka, oněmž S. Ian v 1. Kanon: v kap: 2. Onť jest slitování za hříchy naše, však ne za naše toliko, ale též za všeho Světa. Též má před Oči představená býti mocnost Pokání, pocházýli z právě skroušené° srdce jistá věc, že nikdý od Boha zavržené nebude, neb pravdivě Prorok napsal:Zialm 50. Srdcem skroušeným a poníženým Bože pohrdati nebudeš. Může také představen býti příklad Syna Marnotratného, který sotva ta slova propověděl:Lukáš 15. Otče zhřešyl sem proti Nebi a tobě: hned Otcovská střeva pohnutá, že Syna svého objal, roucho drahé mu dáti přikázal, Prsten na ruku je° slavné Hody připraviti, neboť Syn jeho zahynul byl, a zase nalezen byl. Nad to y S. Pavla příklad, kterého ještě Cýrkvi Boží se protivícýho, milost Boží předešla, a tak jest změněn, že z protivníka Kazatelem byl učiněn. Což y on sám vypisuje, aby všyckni hříšnícy příkladem jeho se obrátili, a žádný, ačkoli nešlechetný, nad Milosrdenstvím Božím nezoufal. Věrná řeč, dí,1 Tym: 1. á vší vzáctnosti hodná, že Krystus JEžíš přišel na tento Svět hříšné spasyti, z kterýchžto yá první jsem, ale proto Milosrdenství jsem došel, aby na mně před nim ukázal Krystus Ježíš všeliké milostivosti k vyučení těch, kteří mají uvěřiti v něho k životu věčnému.

Těžkým pokušením proti lásce Boží zmítání k nenávidění Boha popuzení, a k milování Diábla, mají vyučování býti, předně: že Diábel jest lhařem, yakž dí Pán:Ian 8. Když Diábel mluví lež, z vlastního mluví, nebo lhář jest a Otec jeho. Kdež slovo to: Otec jeho, vyznamenává, že Diábel jest Otcem lži, yakž S. Augustýn, a S. Ian Zlatoustý učí. Diábel poneyprvé počal lháti, když Evě a skrze ní Adamovi řekl:1.Moj: 3. Nikoli nezemřete. Nebo Bůh přikázal Adamovi, aby nejedl z dřeva zapověděného, chceli vždycky živ býti. Diábel pak proti tomu mluvil, aby jedli, že nezemrou. Pročež Diáblu věřeno býti nemá, poněvadž jest lhář, a Otec lži. Dále, Diábel již jest odsouzen do věčného Ohně sevšemi, kteří ho následují. Nebo tak mluviti bude Pán v den soudný:Math: 25 Jděte zlořečení do Ohně věčného, který připraven jest Diáblu y Angelům jeho. Bloudí tehdy všyckni, kteří se Diáblu podavajíce a doufajíce, že s Diáblem po smrti v Pekle budou kralovati, a bohatství, y rozkoše veliké míti. Nadto skušením poznáno jest, že všeliké přípovědi Diábelské sou podvodné, žádný z těch, které sme až posavád znáti mohli, jímžto veliké poklady Diábel připovídal, nikdá nedostal, ani do vězení, aneb Galeje, aneb k smrti od náležité Vrchnosti odsouzenií, od Diábla vymožení býti mohli.

To trojí, kdyby lakomí Lidé zdrávě uvažovali, nemnozý, snad y žádnýby nalezen nebyl, kterýby od Boha pravého, a právě Všemohoucýho, y neymoudřejšího, y neylepšího, k Diáblu neylživějšímu, a neychudšímu, ano y neybídnějšímu odpadnouti se opovážil.

O Čtvrtém Pokušení, není cobych měl povědíti, poněvadž dosti již jest oznámeno, že není tak škodlivé umírajícým, yako prospěšné. Kdoby pak chtěl Lékařství z Písma Svatého k snadnějšímu jeho podstoupení, čti Žalm dvacátý šestý: Pán osvícení mé, a Spasení mé.

Předložili jsme zvláštní Lékařství, proti jednomu každému ďábelskému pokušení, nyní představíme Lékařství veřejné všem pokušením. To veliké a spasytedlné Lékařství v Modlitbě záleží, buď že sám nemocný se modlí, aneb jiní za něho, a nebo že se s modlitbou nemocného přístojícých modlitby spolčují. Toť nepochybné jest, že Modlitba Bohabojných, velice jest slavná, zvláště pak víme, že Diábel nemůže pokoušeti, jediné jak mu Pán Bůh dopustí. Jest jako Lev řvoucý, a vzteklí Pes na železném řetězu, nemůže dle své vůle hrýzti, ale jak Bůh, který řetěz Neymocnější rukou svou drží, dopustí. To učí neyprve S. Augustýn, vykládaje ona slova Žalmu 34: Řcy Dušy mé, Spasení tvé já jsem. A přivodíc příklad S° Ioba: Ukazuje, prý, to Bůh v příčině pravé onoho S° Ioba, nebo y sám Diábel nemá moc odníti tyto časné věcy, leč když vezme jí od ty neyvyšší mocnosti. Záviděti mohl Svatému; zdali škoditi mohl? žalovati mohl, odsouditi nikdý nemohl, zdali jť mohl něco vzýti? zdali jediný nehet? zdali aspoň jedinkému vlásku uškoditi, lečby řekl Bohu: Co jť: vstáhni ruku svou? dej moc, vzal. Ten pokoušel, onen jest pokoušen; však pokóušený svítězyl, pokušitel jest přemožen. Bůh který ďáblu dopustil, aby ty věcy odňal, ten služebníka svého vnitř neopustil, a k ďábla přemožení, Dušy služebnika svého, za Meč sobě učinil. Jak to mnoho platí? o člověku mluvím, přemožen jest v Ráji, přemohl na hnojí. Tam přemožen jest od ďábla skrze ženu, tuto přemohl ďábla y ženu. To co praví S. Augustýn, že nic nemůže Diábel, než co dopustí Pán Bůh: příkladem svým ukázali S. Antonín, S. František. O S. Antonínovi takto píše S. Athanazyus v jeho životě: Antonín množství ďáblův obklíčen, jakoby z nepřátel hřičku měl, řikával: Kdybyšte nějakou sýlu měli, bylťby jediny dosti ku potýkání, ale že vás Bůh zemdliv, nedostatečné činí, proto pokoušíte se množstvími hrůzami děsyti: poněvadž y to samé jest znamení mdloby, že spůsoby nerozumné zvěří na sebe přijimáte. A zase doufajíc řikával: Jestli že co můžete, jestliže vám Pán moc dal nademnou, sežerte vám daného; pakli nemůžete, y proč darmo usylujete? nebo znamení kříže, a Víra ku Pánu, jest nám Zed nepřemožená.

O S. Františkovi nápodobně vypravuje S. Bonaventura: Místa pustá hledajíc, na pustiny a do Kostelů pustých v nocy, chtěje se modliti, chodíval, kdežto války hrozné ďábelské často snášel, kteří se s ním cytedlně potýkajíce, usylovali v bedlivém konání modlitby jemu překážeti. On pak oděním nebeským opatřený, čim vícejí naň nepřátelé nastupovali, tím sylnějším v sýle, a horlivější v skutku býval, důvěrně k Krystu Pánu mluvíc: pod stínem křídel tvých ochraň mne, od obličeje bezbožných, kteří mne trápili. K ďáblům pak: Udělejte semnou zlostní a podvodní duchové což koli můžete: nebo nemůžete, jediné to což vam neyvyšší ruka dopouští, a já k snašení všeho, což on ustanovil abych snášel, sevší veselosti hotov teď stojím. Kteroužto stálost mysli pyšní ďáblové, nemohouce snésti, odcházeli zahanbení.

Položivše tehdy ten stálý základ, že Diábel nic nemůže, jediné jak mnoho mu Bůh dopouští: nemůžeme pochybovati, že horlivá Modlitba ku Pánu Bohu, buď nemocné°, buď přístojícých, velmi mnoho může, zvláště kdy kteří se modlí, přátelé Boží jsou.

Máme toho příklad u S° Řehoře, v čtvrte Kníze Rozmlouvání jeho, v 38. kap. který také příklad v jeho Klášteře zběhlý, na Kázaní předložil, jeho slova tato jsou. Ten, dí, o kterém že jsem ná Kázaní lidu oznamoval, pomním, nepokojné velmi pachole bylo, Theodorus jméném, který za bratrem svým, vícejí z potřeby, nežli z dobré vůle do mého Kláštera se dal, těžko mu bylo, kdykoli spasytedlná napomenutí slyšeti; netoliko dobře činiti nechtěl, ale ani slyšeti nemohl; že nepřišel aby Habít S. přijal přisaháním, hněváním, posmiváním vysvědčoval. V ten pak Mor, kterým veliká částka lidu zahynula, v třísle neduhem prostřelen jsa, na Smrt potloukal. Maje již Dušy vypustiti, sešli se bratří, aby vyjíti Duše modlitbami ochránili. Již tělo jeho z strany dolejší obmíralo, okolo samého Srdce ještě životem oddeychál. Všickni pak Bratří, tim snažnějí počali se za něho modliti, čím jsou patrnějí viděli, že brzý skoná. Tehdy nenadále počal k týmž přístojícým bratřím voláti, a velikým křikem modlitby jejich přetrhovati, řka: odstupte, odstupte, hle draku k sežrání jsem dán, který dle přítomnosti vaší, nemůže mne sežrati, již mou hlavu požřel: dejte místo, ať mně vícejí netrápí, než učiní, co učiniti má. Jestliže jemu dán jsem k sežrání, proč se pro vás to má prodloužiti? Tehdy Bratří počali k němu mluviti: znamení svaté° Kříže se požehnej: Odpověděl on řka: chcy se poznamenati, ale nemohu, nebo Drak šupinami svými mne stíská. Když jsou to Bratří uslyšeli, padše na zem s pláčem, pro vysvobození jeho, horlivějí se počali modliti. A hle tudíž nemocný skříkl: díky Bohu, ey ten drak, kterému sem byl k sežrání dán, utekl, modlitbami vašemi zapuzen, obstáti nemohl: nyní se za hříchy mé modlete, neboť jsem hotov se navrátiti, a světský život dokonce složiti. Člověk tehdy ten, jak jest povědíno, od spodku umrtven jsa, již k životu zachován, z celého Srdce se k Bohu obrátil, a po změnění mysli, dlouho jest v trestáním Božím zůstával, potom Duší svou z těla vypustil. Tak S. Řehoř.

Nechť se tedy učí, kteří jsou při umirajícých, ne tak s nemocným mluviti, jako za něho Pánu Bohu se horlivě modliti. Ani jaké koli lidí k navštívení nemocného umírajícýho připustiti, než Muže pobožné a dobré, kteříby pomocy svou, mnoho u Boha mohli. Mnoho zajisté muže Modlitba spravedlivého, ustavičná a horlivá. A jako Diábel, že krátky čas má, velikou snažnost v té poslední chvíli vynakládá, tak také, ano mnohém více, mají věrní přátelé modlitbami a slzy bratřím svým, z tohoto světa vykročujícým, pomáhati.

Až posavad učili sme, jakým spůsobem mají se k Smrti přihotoviti, kteří v nemocy prodloužené leží: nyní užitečné bude přidati, co mají činiti ti, kteří, ne pro dlouhou nemoc, ale z jiné příčiny blízko smrti jsou. Trojí lidé, krom obyčejné nemocy, blízko smrti se nalézají. Jiným jest Smrt blízká, však není nenadála a jistá: Jacý jsou, který Šlak poráží, Hrom zabijí. Jiným jest Smrt blízká nikoli nenadála, ani nejistá, než jako jistá: jacý jsou, kteří s nepřítelem bojují, aneb na širokém moři s vlnami, a s prudkosti větrův válčí. Jiným opět jest blízká Smrt, nikoli nenadálá, ani nejistá: jacý jsou, veypovědí Soudce od Popravcu usmrcení.

První, jiného lékařství nemají, jediné každodenní, neb ustavičnou památku smrti. A k těm obzvláštně přináleží ono podstátné napomenutí Pána a Spasytele:Math:25 Bděte, nebo nevíte dne, ani hodiny. Obtížná syce, ale předrahá potřeba, k lepšímu a užitečnější° dohánějícý. Kdyby řekl Pán: Bděte nazý na studené zymě, dokudžbyšte nezmrzli, a masso váše sem y tam se nerozpadlo, jako někdy čtiyřidceti Mučedlníkův bdělo; zdalibychom to neměli učiniti, abychom bezpečni a veselí k věčné slávě přťišli? A kdyby řekl: Bděte nazý, a na roště přivázaní, dokudžbyšte od ohně plápolajicýho podloženého, a od přetěžké bolesti ztrápení, z tohoto světa vykročili, jak se někdy s svatým Vavřincem stalo: zdaliby y to také s hotovou mysli každý dovesti neměl, aby propasti ohně věčného ušel?. Ale to nám všem Pán Bůh nepřikazuje, než abychom bděli, aby snad kdybychom spáli, noční zloděj nepřišel, zlato lásky neb perly předrahé čistoty, neb pokladu víry, neb jiněho, pravé ctnosti jmění, nám v hříchu dřímajícým nepobral: a snem hříchu smrtedlné° obtížení, Království Nebeské neztratili, a do propasti ohně neuhasytedlného uvržení nebyli. Díšli málo jest těch, kteříby tak náhle umírali, aby se jim lékařství dáti nemohlo. Budiž y to že jich málo jť, odkud víš, že ty jeden z těch nebudeš? Což ti prospěje množství těch, kteří takovému nebezpečenství vyhnuli? uposlechni tedy, dokud můžeš tomu hroznému zlému vyhnouti, raddy Otce našeho Bohá volajícýho, a řkoucýho: bděte, bděte: nebo nevíte dne, ani hodiny.

Druhým lidem, kteří, aneb na vojně nenadale, á nebo na moři vlnobitím bouřlivym pohřížení hynou, tři věcy sou potřebné, aby štiastně skonali. První jť, aby se na vojnu psáti nedali, lečby věděli, že vojna jest spravedlivá; pakli ne svývolně, ale z přinucení od vlastního Knížete na vojnu jdou, aspoň ať nevědí, že vojna není spravedlivá. Takť učí S. Augustýn v Kníze 22. proti Faustovi Manychejskýmu v kap: 75. Nebo píše, že jiná věc jest Knížete rozkazujícýho, jiná vojáká poslouchajícýho. A dí, že Kníže bojovati nemůže, leč ví že vojna jest spravedlivá, ale voják může, toliko když neví, zdali vojna jest nespravedlivá. Druhá věc jest, aby na vojně zachovali přikázaní S° Iana Křtitele, který tázan od vojaků, coby činiti měli, aby spaseni byli, odpovídá,Luk. 3: Nižádného neutiskujte, ani co podvodně čiňte, a dosti mějte na žoldu vašem. Poslední, jest, aby hříchu smrtedlnému v srdcy svém nikdy místa nedávali, syce snadno se stane, že Smrt, kterážto v boji mnohé z světa sklizuje nepřihotovené předejde, a k věčnému trápení odešle. Pročež vojácy v ležení, u velikém nebezpečenství jsou potracení života věčné°, leč ustavičně bdíti, a neménějí proti ďáblum k hříchu nabádajícým, jako proti smrtedlným nepřátelům pro marnou chválu se potykajícým, zápasyti budou.

Ty věcy mohou také pověděne býti, po moři se plavícým, Předně šetřiti mají, aby zlým umyslem se neplavili, jako pro zajimání a loupení všech, s kterýmiby se potkali: potom, jestli že pro vojnu na moři jsou, nechyž také zachovají přikazaní daná, od Neysvětějšího Předchůdcy Páně. Nad to, aby též Pána hříchem smrtedlným urážeti nesměli, poněvadž od smrti nic nejsou dálejí, než jako jejich lodí od vody.

Třetí lidé, mohliby šťastní jmenovaní býti, kdyby dobré své uznali. Poněvadž, neb usmrcení bývají spravedlivě, neb nespravedlivě: jestli že spravedlivě, Smrt jim k za dosti učinění za hříchy prospěti může, toliko ať právě hřích svuj v nenávisti mají, a rádí Smrt, k odpuštění hříchův svých, podstupujií. Pakli nespravedlivě zabiti budou, a srdečně odpouštějí těm, kteří bezhrdly jejich příčinou byli, následovnícy budou Vykupitelé, který se za ty, an ho křižovali, modlil, řka: Otče, odpusť jim, neb nevědí co činí. Přidej y to, že mnohém ménějí těžkosti, při smrti snášejí, nežli ti, kteří prodlouženější nemocý jsou obtížení. Dále oni, poněvadž sobě dle y smyslu y rozumu přítomní jsou, snázejí se mohou k svaté Zpovědí přihotoviti, k přijimání Těla Páně připraviti, a modlitbám se odevzdati, nežli ti, kteří na lůžku těžkých bolesti snášením, jsóu zanepráždnění, a sýla přirozená obyčejně již zemdlená, aneb do konce jť poražen. Nad to nacházejí se na mnoha místech Muží učení, a pobožní, kteří s velikou pilnosti a pečlivosti utracence vyučují, kterakby se s pobožnosti k podstoupení smrti připraviti měli, aby když životu smrtedlnému konec činí, blahoslavené nesmrtedlnosti, šťastný počátek učinili.

Po předložení Přikázanií dobrého skonání, pozůstává kratíčce představiti, jaký jest užitek toho umění dobré smrti. Věc jest snadná, a však veliká: nebo kdo dobře umírá, šťastně umírá. Ani ledajaks štiastně umírá, který dobře umírá, ani jakkoli nešťastně umírá, který zle umírá, než který dobře umírá, vycházý z života smrtedlného a mizerného, a vcházý do života věčného, podle všeho neyblahoslavenějšího. Naproti tomu, kdo zle umírá, vycházý z života, an se zdá prodloužilý a šťastný, a jde do života všeliké bolesti a prácy plného, jehožto práce a bolesti konec se nenalezne, a proto může lépeji smrti věčnou, nežli životem nazván býti: Nebo Zatracency budou mrtví vší radosti a rozkošy, ale živi ke vší prácy a bolesti.

Tak býti, patrně nás Písmo Svaté vyučuje. O těch kteří dobře umírají, mluví S. Ian řka:Zjev:14 Slyšel jsem hlas z Nebe, řkoucý ke mně, piš: Blahoslavení kteří v Pánu umírají. Od této chvíle již dí Duch, aby odpočinuli od prácý svých, nebo skutkové jejich, následují jich. To propovědění někteří učí, žeby samým Mučedlníkům příslušelo, ale pravdivější jest výklad o všech Svatých, kteří pobožně v Krystu umírají, rozumějícý slova S° Iana o všech Svatých. Jistě S. Bernard v jednom Listu o Machabejských takto mluví: Blahoslavení kteří v Pánu umírají. Ne sami kteří pro Pána umírají, jako Mučedlnicy, než kteří v Pánu umírají, yako jsou Vyznavači, blahoslavení jsou. Pročež se mi vidí, že dvě věcy Smrt drahou činí; Život, a Příčina, ale víceji Příčina, nežli Život;, bude pak neydražší, kterouá y Příčina, y Život oslavuje. K tomu napomáhá, že Cýrkev, neylépe vykládajíc Písma z toho místa Zjevení, místo Epištoly při Mšy za všecky Mrtvé čísti dává. Dí tehdy S. Ian: Blahoslavení Mrtví, kteří v Pánu umírají, to jest, Blahoslavení sou všyckni, kteří když umírají nalezají se v Pánu, to jest, s Pánem skrze pravou lásku spolčeni, yako živí Údové Hlavy, jenž jest Krystus. Tak o S. Štěpánovi umírajícým napsal S. Lukáš v Skutcých Apoštolských v 7. kap. Usnul v Pánu, to jest s Pánem spojený, yako úd s svou Hlavou.

Pročby Blahoslavení byli, v Pánu umírajícý, příčinu S. Ian vyjevuje, řka: Od té chvíle již dí Duch, aby odpočinuli od prácý svých: Nebo Duch S. zřejmě vysvětluje, že při Smrti svatých bývá konec všelikým činům pracovitým, a počátek věčného odpočinutí: netoliko že všeliké práce přestávají, ale neyšťastnější též život se začíná s všelijakými rozkošmi: nebo skutkové jejich následují jich. Skutkové dobří všelikého potěšení a rozkoše věčné, ne časné, na Zemi nezůstavají, ale Svatých do Nebes následují, dle onoho propovědění Proroka:Žalm 111 Rozptýlil bohaté, dal chudým, spravedlnost jeho zůstává na věky, věkův. Zboží Muže Svatého zanechává se na Zemi, lépeji povím, bývá utracené, ale spravedlnost, štědrota, milosrdenství, nímžto zemské jmění chudým uděloval, zůstává navěky věkův; a netoliko zůstává, ale bohatého činí toho, který pomiíjejícý bohatství chudým rozdal na Zemi: však ne samí skutkové štědrosti následuji jich, ale též skutkové Moudrosti, Víry, Naděje, lásky, bázně Páně, střídmosti, sýly, čistoty, náboženství, ano všelicý dobří skutkové následují jich, odplatu hojnou a věčnou jim přinášeji. V pravdě přešťastný tehdy jest, kdo dobře umírá, poněvadž y odpočinutí od prácý, y všeho dobrého hojnost na věky dosahuje. K tomu Písma Svatá svědectví přícházý, navštěvování Svatých, přítomných často při umírání pobožných Lidí, aby je z Těla vykročujícý těšyli, a jim nápomocní byli; Diábly v ten čas hrůzu na Člověka pouštějícý skrotili: kteréžto navštivení pobožně umírajícých, nenií poslední blahoslavenství.

Mohlbych tuto mnohé Hystorye vypravovati, ale přestanu na příkladích S° Řehoře v rozmlouváních. Takto tehdy v čtvrté Kníze v kap: 11. o Ursynovi Knězy mluví: Ursynus Kněz blížícý se k smrti s velikou radosti počal křičeti, řka: Vítám vás milí Pání, y proč jste ráčili k služebníčku vašemu společně přijíti? Jdu, jdu, děkuji vám děkuji. A když to hlasytě častěji opakoval, tázali se ho přístojícý, komuby to mluvil? Jímžto on s podivením odpověděl, řka: Zdali nevidíte, že jsou se tu svatí Apoštolé sešli, blahoslaveného Petra a blahoslaveného Pavla přední Apoštoli nespatřujeteli? K nímžto se zase obrátíc, řekl: Již jdu, již jdu; a v těch slovích Dušy vzdal. Žeby pak opravdově svaté Apoštoli viděl, tim to že za nim šel osvědčil. Což se často spravedlivým přicházý, aby při své smrti vznešených Svatých vidění měli, aby smrti své veypovědi se nestrachovali: a když se mysli jejich Nebeských Měšťanův tovaryšstvo ukazuje, od spojení Těla bez hrůzy a bolesti odloučení byli. Týž Svatý Řehoř v též Kníze v následujícý Kapitole vypravuje, že k Probovi Reatenské Cýrkve Biskupovi umírajícýmu přišli Svatý Iuvenális a S. Elevteryus Mučedlnícy, s velikým bleskem; a hned Velebný Probus z Těla vyšed, s těmi, kteří k němu přišli, do Nebe odešel. Týž v následujícý Kapitole praví, že se S. Galle Dívce Boží nemocné, a již blíž Smrti, ukázal svatý Petr, ji oznamuje všech jejich hříchův odpuštění aby bezpečně z Světa vyšla. Týž v následujícý Kapitole rozpraví: že když umíral Servulus dnou zlámaný, slyšáni byli v nebi spěvové Angelští, a libá vůně to místo rozešla. Tyž v kap: následujícý vypravuje o Romule Dívce Boží, že nesčíslný počet Duší Svatých z Nebe s nestíhlým bleskem světla, a líbeznú vůní k ní přišel. V následujícý kapit: vypisuje o své Tetě Tharsylle že neyprvé viděla Štiastné° Papeže příbuzného svého, řkoucýho: Poď, nebo tě do toho příbytku svého přijímám. A hned potom od Zymnice přemožená, k skonání se majíc, Ježíše k sobě přicházejícýho viděla, a na něho patříc duši vzdala. Taková pak vůně na tom místě zůstala, že y sama libost ukazovala tu býti přítomného Pána Krysta yakožto příčinu té vůně. Vypisuje také v následujícý Kapitole: že se Muze Panence Blahoslavená Panna Rodička Boží s množstvím Panen ukázala, a ji umírajícý do Nebeského Království uvedla. Naposledy v následujícý Kapitole, že umírajícýmu Štěpánovi Svatí Angelové přítomní byli.

Máme tehdy z vysvědčení S° Řehoře, že Mužům y Ženám pobožným z tohoto Světa se stěhujícým, přítomní bývali netoliko Angelové, ale též již prostředkem Smrti z tohoto Světa přijatí, SS. Mučedlnícy, aneb Knížata Apoštolska, neb Královna Nebeská, neb samý Krystus Pán Král Slávy. Yakáby pak ta byla šťastnost, yaká sláva, yaká radost srdce těm, kteří se dobře živu býti, a šťastně umříti naučili, ti sami vysloviti mohou, kterým jest dáno, tak velikých dobrodiní Božských okusyti.

O Jidášovi zrádcy, dí Pán:Math: 26 lépeji bylo jemu, aby se byl nenarodil ten Člověk. Nic nešťastnějšího na mysl nemůže připadnouti nad toho člověka, který od cýle svého, k němuž jest stvořen, proviněniím svým pobloudí. Nebo jiné věcy, byť životčichové nerozumní, buď Zeliny anebo necytedlné věcy buď konce svého nedošli těžkosti žadné nepocyťují. Neb přestává již býti: Člověk pak od konce svého blahoslaveného a věčného života se uchýliv nepřestává živ býti, ale život vede nad všelijakou Smrt horší, že ustavičně Smrti vyhledávati bude, a nikdý ji nenalezne. Pročež nad každého blázná nesmyslnějšý, a nad každého pošetilého neypošetilejší jest, který k věčnému blahoslavenství nesnaží se vší snažnosti přijíti: poněvadž žádný nemůže od věčného blahoslavenství vypadnouti, leč do Propasti věčného zatracení padne.

K pochopení té věcy, v pravdě veliký, za dobré mi se zdálo slova ta Apoštola Pavla krátce uvážiti:2.Kor.4. Neb to což nyní jest v okamžení a lehké ssoužení našeho nad míru v výsostech věčné slávy břímě nám působí: Když nepatříme na ty věcy, které se vidí, ale na ty které se nevidí: nebo které se vidí, časné jsou, které se nevidí, věčné. Tato Apoštolská a jistě zlatá slova Člověku duchovnímu jsou světla, z nichžto duchovní Člověk snadno se naučí dobře živu býti, a dobře umříti: ale Člověku tělesnému, aneb zhovadilému, jsou pouhé tmy, yakoby Latiníku neb Řeku, Židovský anebo Arabsky mluvil.

Člověk duchovní z těch slov poznává, že soužení, ačkoli neytěžší, pro boha přijatá, jsou neylehčejší a neykratší, byť pak za mnohá Léta snašená býti měla, nebo cokoli konec má dlouho trvati nemůže. Ta pak soužení působí též u Boha zásluhy tak drahé, že ními koupen bývá poklad veliký a věčné Slávy, a všeho dobrého. Odtud porozumívají Lidé moudří, žeť se nemají báti soužení, ale hříchu; ani časné za vznešené pokládati než věčné. Zčehož následuje, že dobře živi mají býti na zemi, aby šťastně na Nebi kralovali; a tak pobožně živi souce šťastně umřeli. Než Lidé zhovadilí, a Ducha nemajícý, slovy praví že Písmu Svatému věří skutky pak zapírajíce: ti dokonce Apoštolská slova převracují, a jestli ne hlasem, aspoň srdcem praví, že chudoba, zahanbení, křivd snášení, soužení, věcy, jsou těžké, kterým člověk vyhnouti, a je vypuditi má sevší pečlivostí, byť pak musel lháti, podvesti, vraždy činiti, Boha urážeti, a Peklo po smrti snášeti. Nebo kdo ví, zdali jť kde Peklo? a kdo jest viděl věčne slávy břemeno? chudobu, křivdu, zahanbenií, zlé věcy býti, toho jsme skusyli, jistě víme, a rukama se dotýkáme. Tak svět a kteří z Světa jsou, ač ne usty mluví, ale skutky vysvědčují: jest příčina, proč větší částka Lidí zle živa jsouc, nešťastně též umírá.

Ať jeden neb dva příklady nešťastné smrti Člověka bezbožného, předložíme; u S° Řehořé v čtvrté Kníze rozmlouvání máme příklad yakéhož Chrysoria, jednoho z těch, které jsem málo před tim vypsal; Člověk byl Politycký, rozšafný, a k věcem Světa, yakž mluví S. Řehoř, velmi schopný, však pyšný a lakomý. Když k koncy života přišel, otevřenýma Očima viděl neymrzutější Duchy před sebou státi, a velmi nastoupati, aby ho do Pekla zavezli, počal se třásti, blednouti, potiti, a velikým křikem za prodlení řka: Shovění aspoň až dorána: Shovění aspoň až do rána: Vtěch slovích a křiku, z příbytku Těla svého mocně vytržen. To nám jisté býti má, že to pro nás, ne pro sebe viděl, aby jeho vidění nám prospělo. Tak se těm přiházý, kteří své obrácení až ku poslední hodince života svého odkládati chtějí: a jsou z počtu těch, kteří yakž týž S. Řehoř při počátku čtvrté Kníhy učí, co nevidí, nesnadně věří; pakli že věří, ne tak věří, aby je k vedení dobrého života přivedlo.

Druhý příklad, v témž místě týž S. Řehoř vypravuje o jednom Mníchu pokrytcy, který se zdal postiti, však pokradí jedl a pil, ten že do Pekla odsouzen byl píše S. Řehoř nebo on sám hřích svůj vyznal, však pokání nečinil. Chtělť Bůh, aby se jeho pokrytství zjevilo, však milosti pokání jemu nedopřál, aby se jiní učili Spověd a Pokání až k poslednímu neodkládati.

Ale zanechajíc těch, kteří se vinnou svou dobře umříti nenaučili proto též šťastné° vykročení z tohoto Světa neměli: navracuji se k slovům S° Pavla Apoštola, plná Tajemstvím a duchovním naučením.

Předně tedy znamenati sluší, yak velice zmenšuje S. Apoštol své zásluhy, to jest, práce pro Krysta podstoupené; a Slávu Království Nebeského vynáší, ješto jest odplata zásluh. Co jest prý, v okamžení a lehké soužení našeho. Tuť jest zmenšení svých zásluh. Pracoval vší sýlou Apoštol skůro čtyřidceti let: nebo povolan byl k službě Krysta Pána Mládence: Tak se píše v skutcých Apoštolských v sedmé Kapitole: Složili (kamenujíce S° Štěpána) roucha svá u noh mládence, kterýž sloul Saulus. Živ pak byl v služebnosti Krystové, až do starosti, yakž píše o sobě k Filemonovi: Jsouc yako Pavel starý. Ztrávil tehdy Apoštol Pavel v službě Krystové všeliká léta Mládenectví, a Mužského věku, a částku starosti: a však dí, že ssoužení jeho, ustavičná od obrácení jeho až do Mučedlníctví, byla yako okamžení. Pravdu praví, přirovnána jsouc k věčnosti, mluvě však obyčejně, dlouho trvala. K krátkosti přikládá y lehkost: v okamžení a lehké ssoužení našeho. Yak byla hrozná a ukrutná ssoužení, sám oznamuje takto řka:1. Kor: 4 Až do této hodiny lačníme y žížníme, y nazý jsme, y poličkování býváme, y místa nemame, a pracujeme dělajíce rukama našíma zlořečení býváme, a dobrořečíme, protivenství trpíme a snášíme; rouhání býváme, a modlíme se, yako smeti tohoto Světa učinění jsme, všech povrhel, až posavád. Též toto přidává:2.Kor:11 V prácech hojných, v žalářích hojněji, v bití nad míru, v smrtech častokrát. Od Židů pětkrát bez jedné čtyřidceti ran přijal sem, třikrát sem metlami mrskan, jednou sem byl kamenován, třikrát sem na Moři tonul, ve dne y v nocy v hlubokosti Mořské sem byl; na cestách často, v nebezpečenství na Řekách, v nebezpečenství od lotrů, v nebezpečenství od samého pokolení, v nebezpečenství od Pohanův, v nebezpečenství v Městě, v nebezpečenství na Poušti, v nebezpečenství na Moři, v nebezpečenství mezy ošemetnými Bratřími: v prácy, v bídě, v mnohém bdění, v hladu a v žížni, v postech mnohých, v zymě a v nahotě. Tať jsou zsoužení, která lehká nazval, kterážto ač přetěžká, však láska Krystova a velikost odplaty za příčinou byla, že se lehká zdála.

Přidává Apoštol velikost odplaty, řka: Nad míru v výsostech věčné slávy břemeno působí v nás. Kdežto dle obyčeje Písem Svatých, našemu pochopení se propůjčujícých vypisuje Apoštol odplatu za práce ku podobenství velikosti věcy tělesné. Věc tělesná té doby za velikou se pokládá, když jest vysoká, trvánlivá, šyroká a hluboká. O vysokosti Blahoslavených dí: Nad míru v výsostech, to jest, odměna za práce naše bude vysokost nad míru, to jť, neyvyvyšenější, tak že žádná vysokost větší, úřad, čest, nebude mocy vymyšlená býti.

O dlouhosti aneb trvánlivosti, dí: (Věčné) že totižto žádného konce míti nebude, k nížto přirovnána všeliká trvánlivost, krátká a okamžením bude mocy nazvána býti. O šyrokosti a hlubokosti dí: Slávy Břemeno. Slovo (Slávy) vyznamenává, že blahoslavenství podobné bude blesku, anebo světlu, které se všudy rozšířuje, a všecko naplňuje. Slovo (Břemena neb tíže) vyznamenává hlubokost věcy podstatné a plné, která není povrchní a prázdná, ale podstatná a hojná. Budeť tehdy Blahoslavenství Svatých yakásy věc nadevšecku míru a spůsob vyvyšená, věčná, neypodstatnější a neyplnější.

Poněvadž pak Lidé zhovadilí toho nepochopují, jakož sou Měšťané tohoto Světa, doložil: Když nepatříme na ty věcy, které se vidí, ale na ty, které se nevidí. Nebo které se vidí, časné jsou, které se nevidí věčné. Tať jť jedinká a pravá příčina, pro kterou jich se tak málo učí dobře a šťastně živu býti a umříti. Poněvadž aneb nemyslí, neb nezdrávě myslí na věcy, které se nevidí, a věčné jsou: ale zaneprázdnění jejich jest v patření na pěknost, neb na užitek věcý tělesných a pomíjejícých, které se vidí. Ten rozdíl tehdy jest toliko mezy Hovady nerozumnými, a lidmi zhovadilými, a Ducha neznajícými; že ona nešetří než na přítomné, nebo nemají rozumu nímž samým věcy budoucý a věčné mohou viděné býti: Lidé pak tělesní a zhovadilí nemyslí ani uvažují věcy budoucý a věčné: poněvadž lepem tělesné žádosti polapeni, nechtěji mysli své od přítomných věcý odvrátiti, a k budoucým obrátiti, které samé jsou pravé, veliké, drahé a věčné. A to o prvním uvažování propovědění S° Pavla.

Druhé rozmyšlování neméně užitečné a spasytedlné, příslušií těm kteří jsou do Pekel zstoupili: oni zajisté, jímžto již muky oči otevřeli, které hřích na tomto Světě zavřel, ti pravím již zjevně vidí a rozuměji, žeť sou jim věcy Světa tohoto, bohatství, čest, rozkoše, Království, Cýsařství byli okamžení a lehké, a však pro ty stratili věcy neyvyšší a na věky trvajícý. Pročež ustavičně kvíliti budou, a žádného potěšení nenaleznou, proto, že na zemi souce, tak nesmyslní byli pro věcy křehké a hynoucý, ne tak dobré, yako toliko stín dobrých, stratili Nebeské věcy dobré, v pravdě nad míru v výsostech věčné slávy břímě majícý.

Slyšme hlasy jejich z Kníhy Moudrosti: nebo se zalíbilo Duchu v Kníze Moudrosti vypravovati hlasy těch nemoudrých, kteřížto jim užiteční nejsou, ale nám budou mocy prospěšné býti, budemeli toliko chtíti.. Dí tehdy v kapitole páté: Pobloudili jsme od cesty pravdy, a světlo spravedlnosti nesvítilo nám, a Slunce rozumnosti nevzešlo nám. Ustali jsme na cestě nepravosti a zatracení, a chodili jsme po cestách nesnadných, cesty pak PANIE nepoznali jsme. Což nám prospěla pejcha, aneb chlouba v bohatství co nám spomohlo? Pominuly ty všecky věcy yako stín, a yako Posel průdce běžícý: a yako Lodi která přešla s dutou vodu, jejížto, šlepěje když přejde, není nalezti, anebo yako Pták, který proletí Povětří, jehož cesty žádné znamení se nenalezá. Tak mnoho Mudřec. Z kterýchžto slov, že zhovadilí Lidé v Pekle netoliko pokání činiti budou, že jsou pro špatné a časné věcy, potratili veliké a věčné, ale také že jsou mnoho pracovali až do velikého ustání v vyhledávání a zachování věcy hynoucých. Což dokonce pravdivé jest, a často se přiházý, že potupujícý časné věcy veselejší bývají, nežli ti, kteří bohatstvím a vyvýšenostmi oplejvají.

Jistě Apoštol Pavel, jehož slova před sebe jsme k uvážení vzali, sám o sobě praví:2. Kor: 7. Naplněn jsem potěšením, rozhojněn jsem radostí ve všelikém ssoužení našem. O S. Antonínovi an všeliké časné jmění opustil, S. Athanazyus v jeho životě vypravuje, že nikdý není spatřín smutný. Což také o všech Svatých může řčeno býti, ačkoli neychudších, a bez přestání pracujícých v Modlitbě, a v Postu, a v mrtvení vlastního těla. A tak kteří pro zýskání, neb zachování, neb rozmnožení časných věcý, neobávají se věčné potratiti: ti netoliko dobré věcy věčné dokonce stracují; ale z větší částky pro ty časné lahůdky, veselosti a potěšení vnitřního zbavení bývají, a blahoslavenství zemského vyhledávajíce, o zemské y o Nebeské přicházejí.

Zdaliby tedy spravedlivé nebylo, abychom my pokud jsme ještě na cestě, příkladem těch, kteří nás předešli, sobě usmysliti počali? V pravdě, když cestou jdeme, a někdo nás napomíná, že ta cesta k místu nevede, kde býti žádáme, ale k rokli, anebo ku pelešy lotrovské: žádnýby z nás nebyl, aby s poděkováním takového napomenutí nepřijal, y hned na jinou cestu se neobrátil. Jestliže v tělesnem a časném nebezpečenství to činíme: hodněji a spravedlivěji, a mnohém raději, a hotověji v nebezpečenství duchovním spolu y tělesným časným a věčným učiniti to slušý.

Pozůstává naposled k uvažování pro Lidi, až přílíš tělesný a zhovadilý, skázu věčného života, a slávy Nebeské, převyšujícý všeliký smysl, velmi málo sobě vážícý. Ti mají napomenutí býti, aby jestliže málo sobě važí Slávy Nebeské, které nikdy neviděli; aspoň nezapomínají na Oheň, sýru, a jiné muky, které znají, v Pekle býti. Nebo jistě což jest nyní okamžení a lehké tělesné rozkošy, nad míru v hlubokém Pekle břímě věčné bídy působí bezbožným. A zajisté Krystus Pán v den poslední krátkými slovy to zjeví:Mat: 25. Jděte zlořečení do ohně věčného, který připraven jest Diáblu y Angelům jeho. Ale S. Ian v Zjevení obšiírněji vyložil, yaká jsou trápení Diáblu přihotovená Angelům jeho, y Lidem, od něho podvedeným a svedeným. O Diáblu Knížeti bezbožných tak čteme:Zjeve. 20 A Diábel, který je svodil, uvržen jest do jezera ohně a sýry, kdež y Šelma y falešný Prorok, budou mučeni dnem y nocý na věky věkův. A v následujícý Kapitole o jiných do Pekla odsouzených praví se: Strašlivým, a nevěrným a ohyzdným, a vražedlníkům, a smilníkům, a čarodějníkům, a modlářům, a všechněm lhářům, díl jejich bude v jezeře kteréž hoří ohněm a sýrou, jenž jest smrt druhá. Z kterýchžto slov první toliko výkladu potřebuje, nebo jiná jsou zjevní hříchové. Strašlivé tehdy nazývá S. Ian ty, kteří nesmějí odpírati Pokušyteli, buď Diáblu, anebo Člověku, ale pojednou se poddávají, a s pokušytelem v smlouavu se dávaji, kterýmž S. Iakub dí:Iakub 4. Odporůjte Diáblu, a uteče od vás. Jsou pak mnozý, ano skůro nesčíslní, kteří se nenaučili bojovati boje Páně, ale bezevšeho odporování ranění bývají od Diábla, a umírají smrti první, ta jť hřích smrtedlný: a poněvadž sou též bázliví v činění pokání, když nesměji trestati tělo své, a v službu uvozovati, proto v druhou smrt upadaji, ta jť peklo. Dobře tehdy S. Ian neyprvé položil (bázlivé) poněvadž strach nesčíslné Lidi do Pekla uvodí.

Což tehdy tuto řeknou tělesní Lidé? Na okamžení a lehké byti věcy časné, zskušení jiných y našeho jsme se naučili: že neytěžší a na věky trvajícý muky pekelné, Písmo svaté, v němž klamu býti nemůže, patrně svědčí: z čehož pocházý, že summa umění dobrého skonání jest ta, která se v trojiím položením aneb propověděním obsahuje: v následujiícým rozmlouvánií se zavíra.

Okamžení a maličké jest yak potěšení, tak y ssoužení tohoto života. Věčné jest a neyvětší yak potěšení, tak y trápení budoucýho života: Tehdy blázni jsou kteří potěšení, anebo ssoužení budoucýho života potupují. První propovědění tohoto důvodu známé jest z skušenosti: druhé patrné až přílíš jest z Písma Ducha S° třetí pocházý z dvojího předního. Chtělliby se tehdy někdo dobře umříti snadno a brzy naučiti, nebudiž spokojen čtením této Knížky, anebo ji podobných: ale bedlivě uvažůj nejednou, ale častokráte: ne aby měl úmysl se učiti, ale předsevzetí dobře živu býti a šťastně umříti, yak od okamžení trvajícých od sebe vzdálené sou věčné věcy a od těžkých lehké. Chceli v ty neyužitečnější pravdě utvrzen býti: ať uvažuje příklady těch, kteří byli před námi, buď moudří, neb blázni; to jest, buď že dobře živi jsouce šťastně umřeli, buďto že zle živi též na věky zahynuli. Abych pak Čtenáře v vyhledávání příkladův práce zbavil; předložím trojnásobný příklady: jedny Králův, druhý Lidí obecních, třetí duchovních: a to všecky z Písma vzatý představím.

První příklad bude Saule a Davida. Saul první Kral židovský, když bez úřadu byl a chudý, tak dobrým byl, že yak Písmo S. svědčí, mezy Syny Izrahelskými nebylo lepšího nad něho: učiněn Králem, život y mravy změnil, tak že žádný horší nad něho nebyl. Protivil se Davidovi nevinnemu až do smrti, z žádné jiné příčiny, jediné žeť se domníval, yakoby David po něm Králem býti měl. Až potom, když dvadceti let kraloval, na vojně zabit, do pekla se dostal. David věrný a pobožný po prodlouženém protivenství Saulovém, za Krále vyhlášen čtyřidceti let spravedlivě Království spravoval, v kterýchžto Letech mnohá ssoužení přetrpěv, potom v pokoji odpočinul.

Srovnejme nyní oboudvou potěšení a zsoužení: a vizme který se lépeji dobře živu býti, a šťastně umříti se naučil. Saul dokud živ byl, rozkoš z panování, která obyčejně bývá veliká, ani jisté, ani podstatné neměl, pro nenávist proti Davidovi. Pročež sladkost kralování dvacetiletého, žluč nenávisti vždycky hořkou činila. Yak ta léta pominula, všeliká veselost od něho odstoupila, pouhá a věčná bída nastala, a nyní od Let skůro dvou tisýc a sedmdesáte, vznešenější částka jeho, to jest Duše, v neyvětších trápeních trvá, a což bídnějšího jest, bez skončení trvajícých. Na proti tomu David sedmdesáte let živ, čtyřidceti kraloval. Ačkoli ne špatného a lehkého ssoužení vystál, nicméně, také mnohá veliká a častá potěšení z zjevení Božských měl, která v libých Žalmích svých vyjevil: a po smrti ne do muk Propastních, ale do občerstvení do lůna Abrahamova s Svatými Otcy přišel, a po vzskříšení Krysta Pána spolu s nim do Království Nebeského na věky trvajícýho, vstoupil.

Rozsuď nyní Čtenáři, zdali není nešťastné vyjití z těla Lidi bezbožných, ačkoli Králův, aneb Cýsařův: a přešťastné spravedlivých vyjíti, byť byli Králové, aneb Cýsařové. Saul, yak sem pověděl, dvadceti let kraloval posmrti dva tisýce let a více vpekelném ohni bez obvlaštní° občerstvení zůstává. Yaké jť při rovnání dvadcýti Let k dvoum tisýcům? Kdoby sobě vinšoval dvadceti let neyvětší a neyčistší rozkoše, kdyby jistě věděl, že pro tu rozkoš v ohnivé pěcý dva tisýce let, y deleji zůstati má? A bylliby některý Člověk tak nesmyslný, kterýby trápení nadevšecka jiná neyvětší podstoupiti chtěl, nedím dva tisýce Let, ale dvakráte sto tisýc let, aby potom dvadcet let neyvětší rozkoší užil: Co že trápení pekelné ne dva tisýce let trvati, ale žádného konce míti nebude? Jistěby samá tá věčnost muk bezevšeho přestání, a občerstvení trvati majíc, srdcem železným, a Prsy mosaznými ku pokání pohnouti mohla. Takové uvažování bude sobě mocy Čtenář sám od sebe přidati o ssoužení Davida o lehkém okamžení, spolu s Slavou a rozkošy velikou a věčnou které jest po smrti týž David v království nebeském dosáhl, ačkoli nám k srdcy jdou, víceji muky pekelné, nežli radosti Nebeské.

Druhý příklad jest hodovníka Bohatce a Lazara, z Evangelium Svatého Lukáše:Lukáš 16 Bohatec hodovník, na krátký čas veselil se s Přáteli svými, on v Šarlat a v kment se odíval, a hodoval každodenně stkvostně: Lazar naproti tomu žebrák a nemocný, ležel u dveří Bohatce plný vředův, a žádal nasýcen býti z drobtův, který padali z stolu Bohatce, a žádný mu nedával. Málo potom, všeckno se změnilo, Bohatec hodovník umřel, a do Pekla sstoupil: Umřel též y Lazar, a od Angelů na místo občerstvení, a do Lůna Abrahamova jest nešen. Hodovník po neykratším potěšení, v plamení Ohně věčného počal se trápiti, y nyní též se trápí, a bezevšého obvlažení anebo přestání na věky věkův trápen bude. Lazar pobozný a trpělivý, po kratkém ssoužení do Lůna Abrahamova přišel: potom po z Mrtvých vstání Krysta Pána do Nebeského a neyšťastnějšího Království, kdež bez konce blahoslaveným bude, vešel. Kdybychom my toho času živi byli, málo kdo aneb žádný z nás nechtělby na místě Lazara býti, ale všyckni anebo mnozý z nás žádalibychme podobní býti hodovníkovi, však nyní všyckni Lazara neyšťastnějšího, a hodovníka neybídnějšího býti soudíme. Proč tedy nyní, když se nám na vůli dává, nevolíme raději Ctnost Lazara, nežli hříchy Bohatce? Aniž yá tu haněti myslím bohatství, poněvadž Abraham, y David, y mnozý jiní z Svatých bohatí byli: ale potupení hodné jest žraní, stkvostnost, marnost, nemilosrdenství, a jiní hříchové, kteří hodovníka do Pekla uvedli. Při Lazarovi též na samú chudobu a vředy ne patříme, než pobožnost a trpělivost jeho vychvalujeme. To pak jistě podivení hodné, že všecky ty věcy víme, a hodovníka za neyblaznivějšího, a Lazara zá neymoudřejšího pokládáme: však ještě mnozý se nalézají, kteří v životě hodovníka následovati se nestydí, ješto jistí mohou býti, že jemu v mukách budou podobní, kteréhožto podobenství v hříších na sobě ukázati chtěli.

Pozůstává třetí příklad Jidáše Zradce, a S° Matěje, který místo Jidáše Apoštolem zůstal. Jidáš nešťastný na tomto světě, na onom pak neybídnější, tři Léta Pána následoval, z svatokrádeže sobě Měšec naplniti snažoval, nejsa spokojen těmi Penězy, které z obyčejné Almužny sobě brával, když ho k tomu lakomství popuzovalo, k tomu přišel, že Pána a Mistra svého prodal. Ale málo potom, v zoufání od ďábla uveden, peníze navrátil, a sám sebe oběsyl, a tak časný y věčný život stratil. Pročež Pán hrozné to propovědění učinil:Matt: 26 Dobřeby bylo jemu, byť narozen nebyl. S. Matěj který na místo Jidáše vyvolen, byl dosazen, okamžení prácy a bolest, a to ne bez hojnosti Bozských rozkoší, snesl: nyní pak po dokonání vší práce a bolesti, šťastný s Krystem Pánem kraluje v Nebesých, jemužto na Zemi věrně sloužil.

To Jidáše s Matějem přirovnání Biskupům a Řeholníkům přísluší. Bylť jest zajisté Jidáš Apoštolem Krystovým, a tak y Biskup ustanovený: Nebo o Jidášovi a S. Matějovi vykládá ona slova z Žalmu:Žalm 109 Biskupství jeho příjme jiný. A též Jidáš mezy Muži Řeholními počten byl, když o všech Apoštolích Svatý Petr pověděl: Ey my jsme opustili všecky věcy, a následovali jsme tebe, co tehdy nám bude? Jidáš tedy zevšech Lidí neybídnější, když jest z neyvyššího stupně dokonalosti spadl, y trochu zysku, kterého dostal, navrátivše stratil, a sám sobě Katem učiněn, k mukám věčným odsouzený všem duchovním může ku příkladu býti světským y Řeholním, aby šetřili, yak kráčeji, a yaké nebezpečenství nastává, leč dokonalosti stavu svého, svatě živi jsouc, za dosti učiniti se postarají. Nebo Saul a Bohatec, z štěsti časného do trápení věčného po smrti přišli: ale Jidáš časného štěsti žádného neměl, než stín toliko, anebo naději štěsti; nic méně do věčného zahynutí, a to hroznějšího, nežli Saulova a Hodovníka bylo, sám sebe o hrdlo připraviv, zstoupil. Ale byť pak Jidáš v bohatství všech Lidí převýšyl, a však potom do chudoby věčné, a do muk Pekelných na věky trvajícých přišel, yakož jest v pravdě vešel, cožby mu hojnost bohatství prospěla?

Zůstává tedy pevný a pravdivý důvod, při počátku Kapitoli této položený, kterýžto y nyní slovy Apoštolskými opětujeme:2. Kor. 49.

Toto nynější lehoučké a na kratičký čas trvajícý ssoužení naše, převelmi veliké věčné Slávy břímě nám působí: kdež nepatříme na ty věcy, kteréž se vidí, ale na ty, kteréž se nevidí: Nebo ty věcy které se vidí, jsou časné: ale které se nevidí věčné.